Vztek

Vztek

 

„Za všech okolností buď k lidem laskavá. Kdo je k druhým hodný, k tomu budou hodní zase oni,“ říkala vždy její matka. Byla to dobrá žena, která žila svými radami. Pěstovala krásné květiny, které dávala doma do vázy a tvořila tak šťastný domov. Její dcera tu přívětivost milovala a snažila se ze všech sil být právě taková.

Jako malá zachraňovala nalezená koťátka s pochroumanou nožičkou, štěňátka s vystřeleným očičkem a jiné nemilované, viditelně týrané a odhozené tvorečky s takovou upřímností, že počty zvěře v jejich domě se držely těsně pod hranicí únosnosti. Když vyrostla, byla dobrou vrbou všem svým kamarádkám. A nikdy svých informací o tajných láskách, prvních sexuálních prohřešcích za budovou tělocvičny nebo cigaretě ukradené z rodičovské krabičky vykouřené na záchodě nezneužila.

Když nastoupila do zaměstnání, byla její mírná povaha na malém městě už celkem známá. A všichni ji milovali, přesně tak, jak jí to její maminka prorokovala. Nebylo na světě milejší mladé ženy. Ke všemu jejímu štěstí byla i velice pohledná. Příjemně rusé vlasy, téměř dětská tvář, velké, zelené oči.

Nebylo divu, že měla vždy mnoho ctitelů, kteří se předháněli v pozváních do kina, na večeři nebo na procházku. Mohla si vybírat a vybrala si velmi dobře.

Vdávala se v bílém, protože na to měla svaté právo, tahle něžná lilie mezi koketními růžemi. Svému muži, lékaři a všem dobře známému aktivnímu členu nejrozmanitějších občanských sdružení, byla naprosto oddána. Věřila, že nikdy, nikdy ve svém životě neviděla upřímnější a veselejší oči. Všechny dívky ve městě jí ho záviděly. A ona si ho nemohla vynachválit. Nikdy nezapomněl na její narozeniny. Dobře si rozuměl s jejími rodiči. Byl úspěšný, celkem bohatý a hrál perfektně tenis. Vždy jí přidržel kabát a dveře, když byli ve společnosti.

A vždy ji trochu přidržel pod krkem, když byli doma a jí se nepovedla večeře. Nebo ji čas od času svázal, když mu nechtěla splnit ochotně jeho sexuální přání. Jasně, že jemně, vždyť to byl lékař. Trochu méně jemně ji kopal do břicha, když zjistil, že je těhotná, a on ještě na dítě nebyl připraven. Podařilo se mu tak velice umně těhotenství přerušit, a ani s tím nemuseli obtěžovat personál v místní nemocnici, kde pracoval.

Nikdy o něm neřekla křivého slovíčka. Kamarádky, se kterými trávila občas volné odpoledne, se sice divily, proč nikdy nezůstane i na večerní partičku karet, při které se trochu popíjelo, hodně drbalo, ale přes příjemnou atmosféru se nikdy nepřetáhla přes půlnoc. Přeci jen, byly to vesměs vdané, rozumné matky. A z toho svého rozumu také usuzovaly, že je naše hrdinka stále prostě jen zamilovaná, když doma sedá už od šesti odpoledne a vyhlíží svého zbožňovaného prince.

Ovšem jednoho letního odpoledne se ho nedočkala. Kolem desáté večer přijala místní policie rozrušený telefonát ženy, která postrádala svého muže. V slzách jim sdělovala, že vždycky chodí z práce domů kolem sedmé, maximálně kolem osmé, když má v nemocnici ordinaci do šesti odpoledne. Něco hrozného se muselo stát. Policie nešťastnou ženu uklidňovala, že pokud se do zítřka neobjeví, vyhlásí pátrání. V pět hodin ráno tak telefon vyzváněl znova a velitel se dozvěděl, že se nezměnilo nic.

Pátrání se rozběhlo na plné obrátky, městečko bylo v šoku a vzrušené, tajně týraná žena byla ve stavu před zhroucením. Naštěstí, protože přeci byla tak hodná a lidé ji milovali, o ni bylo dobře postaráno. Kamarádky už nehrály žádné karty a střídaly se u ní na „podpůrných hlídkách“. Jedné z nich se na sedativech trochu hovornější rusovláska svěřila, že svého chotě už delší dobu podezřívala z nevěry. O fyzickém utrpení mlčet musela už proto, že jí bylo neuvěřitelně trapné, jak se nechávala otloukat. Ale toto podezření už muselo vyjít na světlo. Pomohlo to. Jí se moc ulevilo. A pátrání policie nabralo zcela nový směr.

Brzy se zjistilo, že manžel byl skutečně záletný. Byl několikrát spatřen v doprovodu atraktivní dámy v zapadlých restauracích po celém okrese. Jméno té svůdkyně se vědělo v zápětí. Když už to tedy vypadalo na rychlý konec, a policisté přijeli k zlovolnici domů, našli jen jejího druha ve stejné situaci, jako byla naše lidumilka.

Závěr byl pak dost jednoduchý, o to příkřejší. Hodná duše, která nikdy nezaplakala, když byla týrána, kterou všichni obdivovali, ta, která si to zasloužila ze všech nejméně, lilie mezi zrádnými růžemi, byla podvedena. Opuštěna mužem, kterému dala přednost před všemi ostatními. Utekl s milenkou. Tragédie, rána osudu.

Zlomená, dobrotivá žena ze smutku nad takovou zradou hledala útočiště v mechanických zálibách. Vzpomněla si na svou matku a začala pěstovat květiny. Měla snad v genech, že jí to šlo tak od ruky. Se svou zahradou vyhrála místní soutěž a druhá byla v okresním kole.

Nebo to nebylo geny, ale hnojivem, které používala. Přeci jen, lidská tkáň může být pro vegetaci blahodárná, když se rozumně dávkuje.

Tehdy to bylo tak, že přišla domů o něco dříve a jako v trapném filmu našla svého manžela, kterak velice vášnivě souloží se svou milenkou. A to přímo doma, na sedací soupravě v obývacím pokoji. Byli do sebe tak zabráni, že si jejího tichého příchodu ani nevšimli. Využila toho, a také jejich polohy (pravda, někde se asi musel vybít, ona to zezadu moc nemusela), a velice rychle a efektivně se zbavila nejprve jeho ranou do hlavy žehličkou, a pak, ještě než se ta milka vůbec vzpamatovala, udeřila i ji. Dokud se neuvolnilo moc krve, nakladla omráčená těla na igelitovou celtu a ještě jim prořízla hrdlo.

Z tohoto kroku na druhou stranu krve bylo, že ji to až zarazilo. Taky značně pocákalo. Naštěstí, krev jde smýt. Kriminalisté by asi nějaké důkazy vyšťárali, ale kdo by šmejdil v domě zlomené manželky, které utekl muž? Krev vysála všemi možnými houbičkami, vyždímala do kýble a pak jeho obsah jednoduše vylila do kuchyňského dřezu. Těla naporcovala na co nejmenší kousky, zabralo to hodně času. Ale ona tušila, že policie nezakročí hned. Byl to velký risk. Ale vyšel. Zatímco ji strážníci v duši litovali, nosila kousky těl do jejich skříňové mrazničky v igelitových sáčcích s popiskami: hovězí – guláš, vepřové – špízy a kuřecí – čína. Kousky s kostmi (pilka na železo je užitečná věc) a identifikovatelné věci jako ruce, chodidla a lebky zarovnala nenápadně vypadajícími balíčky s masem ze stehen, lýtek, paží a hýždí. A taky skutečným masem ze zvířat. Aby si pak nespletla zvířecí s lidským, udělala v rohu každé lidské cedulky malou tečku.

Krvavý igelit umyla ve vaně sprchou a složila. Vrátila ho pak do dílny. Zbytky krve vzala čistidlem a zavolala policii podruhé.

Těl se postupně zbavila. Jednou za čas kousek rozmrazila, co šlo namlít, namlela, co šlo rozdrtit, rozdrtila a tuto hmotu vždy pečlivě zaryla do záhonu. Co rozdrtit nebo namlít nešlo, prostě hodila do koše, nápadné věci pálila v kotli na jejich (nyní už vlastně jen její) chatě v horách.

Všechno jí prošlo. Jak by taky ne, takové hodné holce? Už jako malá, když mrzačila koťata, štěňata a nosila je domů, aby se pochlubila, její rodiče jihli nad její dobrotou. Měla tak sbírku svých pokusů stále na očích. Když se jí nějaký mazlíček omrzel, otrávila ho. Tedy… podle všech pošel na nemoc nebo stáří. Tatínek šel vždycky zvířátko zakopat do lesíku za domem a maminka na jeho hrob vysadila živou květinu, aby se nezapomnělo. Všem těm kvítkům se náramně dařilo.

A proto i ona nyní ryla v hlíně, hnojila a pěstovala. Aby se nezapomnělo. Aby se nezapomnělo, že ona se dlouho otloukat nenechá. Nikdy. Ji přece musí každý jen milovat.

---