V čekárně

V čekárně

 

Moje otvory jsou moje. Mám to pořád opakovat? Komu všemu? Komu všemu to mám opakovat? Bylo jedno, kolikrát bych se to snažila vysvětlit. Lidé neposlouchají. Nikdy neposlouchají nic, co nechápou, co není jednoduché.

Ale co je tak nepochopitelného na právu vlastnit sebe samu? Je to přece moje tělo, včetně všech cest, které do něj vedou. A z něj. A stejně tak mám nezpochybnitelné právo na všechno, co z něj vychází. Sama si určuju, co a kdo do něj vchází. I kdybych měla zevnitř shnít. Rozpadnout se...

Kdybych aspoň neměla ty bolesti. Kdyby se nezhoršovaly, kdybych menstruovala normálně, nikdo by mě nenutil sem jít. Sedět tady na židli, která možná ani není hygienicky udržovaná. A mít na sobě sukni. Ponižující sukni. A holit se a mýt (Ne, že bych se neholila a nemyla normálně, ale dnes jsem musela VÍC!). A natírat si stehna voňavým tělovým mlékem, dokud nejsou skoro rozedřená. Cítit se tak trapně.

Copak to žádné z těch žen, které tu sedí, nepřijde divné? Nestydí se ani trochu? Asi ne, když tak uvolněně čtou časopisy, nebo si vzájemně něco špitají. Ale všechny mají sukni a pod sukní tu věc, ve které by se nikdy neměl hrabat někdo cizí.

To je hodně nezdravý postoj, našeptává mi vnitřní hlas. Chvíli má intonaci mojí matky, jindy zase mojí obvodní lékařky. Pak na moment zní jako moje kamarádky. To je hodně nezdravý postoj! No a co, sakra. Pojďte si sem sednout samy, vy nezdravé postojářky! Jenže... moment... ony chodí. Normálně se seberou, jdou a nepřemýšlí o tom. Neubližuje jim to. Nemají nezdravý postoj.

Dělá se tu veliké horko. S tím mazlavým tichem je skoro úmorné. Nedá se to vydržet. Jedna z žen na druhém konci čekárny se něčemu zasměje. Druhá přikyvuje. Doplivla bych na ně? Překvapilo by je to? Nebo bych se měla zvednout, slušně je pozdravit, a zeptat se, jak to dělají, že jim není zle? Není to možná špatný nápad. Když nevíš, jak se k něčemu postavit, zeptej se člověka, který to dokonale zvládá.

Ano. Prostě se zvednu, půjdu za nimi, a řeknu vagína. Co? Co se mi to v té hlavě... oholily jste si taky píču, dámy? COOOOO? Ticho, ticho, nemysli na to! Oholená píča, KUNDA... to jediné chce chlap vidět, tak doufám, že žádné z nás dneska nesmrdí! NE! Ježišikriste! NE!

To je ostuda! Co se to děje? Proč mi to mozek dělá? Co to mám za myšlenky? Hoří mi tváře. Nesahej si na ně. Nebo to každému dojde. Každý uvidí, co se ti honí hlavou. A každý si pomyslí, že jsi narušená. Ty dvě ženy odhalí, co hrozného sis o nich myslela. Protože máš ten nezdravý postoj. Hovno postoj. Jsi normální blázen. Magor.

Každá ženská na světě běžně navštěvuje gynekologa. Jenom madam citlivka má problém. Jako bych slyšela, co by mi doma řekli, kdybych se prostě zvedla a odešla pryč. Venku je tak krásný den, tam, mimo tuhle čekárnu, mimo tu hroznou ordinaci. Všichni tam brouzdají ulicemi a nemyslí na ostudné věci a jejich myšlenky jsou zvládnutelné. A voní tam lípy, ne dezinfekce.

Mysli radši na tohle. Bude to chvilka. Chviličku to vydržíš, zatneš zuby, a i když pak nedostaneš lízátko nebo panenku k vybarvení z krabice od krupicové kaše, jakou ti dávali kdysi na dětském, když jsi měla chřipku nebo sedřená kolena, můžeš si nějakou drobnost koupit. Doma pak zahodíš tu sukni hanby do prádelního koše, a na všechno si vzpomeneš jen v okamžicích, kdy ji budeš dávat do pračky a pak věšet na šňůru. Protože až uschne, bude voňavá a všechna ta hanba v ní nebude schovaná. Ani kousíček z ní.

Je to lepší, být silná, že? Jo, jo, mnohem lepší. Dumat si tu... jen tak. Mohla bych se možná na ty dvě naproti i usmát. Jsem taky taková. Ukázněně čekám. Vlastně se možná těším. Podívejte... ne, radši ne. Asi bys vyloudila jen nějaký škleb. Mám venerologický problém, říkal by ten škleb. Takže ne. Jednoznačně NE.

Spíš bych se mohla podívat na nějaký ten leták. Jak poznat sifilis? Pffff... no tohle číst nebudu. Že já kráva si nevzala knížku! Ale to bych se nesměla přesvědčovat, že to bude rychlovka. Deset minut, a budu venku. Musela bych přiznat, že tu budu tvrdnout a užírat se. A to bys vůbec nedorazila, mladá dámo, co? Jojo, zbabělci jedou.

Tak kolik minut uběhlo? Podívám se? Nepodívám, jasně. Každý detail mě může uvrhnout do deprese. To nepotřebujeme.

Co? Mluví ty dvě o děťátku? No jasně. Děťátko bude v pořádku. Co se divím, vždyť je to na nich vidět. Na obou. Na ženách je těhotenství vždycky vidět, aby se v čekárnách jako je tato poznaly a věděly, že jsou ty dobré. Ty, co po šťárání v jejich útrobách dostanou dobré zprávy. Taky jsou tu doma. Proto ta lehkost, družnost a smích. To musí být opravdu hrozné, být těhotná, a vědět, že sem musíte tak často. Nemůžu mít děti už jenom kvůli tomu.

Ale... co když... co když mi něco najdou? Taky sem budu chodit často! Ach... to se mi fakt zježily chloupky na rukou? Husí kůže. Takže na to taky nemysli. Neopovažuj se myslet na takové věci, jako že by ti tam mohli strkat znova a znova nějaké předměty. Které určitě špatně vyvařili, nebo co to s tím dělají. A že by to taky mohlo bolet. Zatraceně bolet. Víc než sex, to je jasné. Copak jsi neslyšela, jak při takových procedurách se omdlívá bolestí? Jo, slyšela, díky moc, kámošky, za výživné historky u vína.

Budu sem chodit, budu se obnažovat a roztahovat před nějakým úchylem, který si už nikdy nebude pamatovat mou tvář, a pokaždé, když otevřu dveře jeho ordinace, vybaví se mu moje stydké pysky. A jen kvůli tomu se musím holit a mýt a rozdírat si stehna parfémovanýma srágorama, abych mu dopřála co největší komfort. Ach kristepane, zas cítím to ponížení až v krku. Rozpíná se tam do vzteku.

Hlavně... nebreč... nebreč... och... brečím! Vidí to? Vidí! Dívají se na mě! Brečím a nejde to zarazit. Proboha, dělej něco! Ještě se to snad dá zachránit. Ne! Mluví na mě! Panebože, vypadám jak blázen! Jestli jsem v pořádku? Vypadám v pořádku? Ne! Jdou ke mně! Chtějí mě utěšovat! Myslí, že mám nějakou hroznou chorobu? Ježíši, mluví o tom, jak to bude dobrý! Ony věří, že mám rakovinu nebo něco...

To děláme my ten hluk? To vzlykám já? Ne! To vzlykám já! A ať ze mě sundají ty lepkavé ruce, kterýma se ráno holily, aby se mohly vystavit. Nejsem agresivní... nevolejte... proboha, jen ne... nevolejte toho doktora ven, panebože. Nechte mě prostě jen být! Nesahejte na mě! Nebuďte tak útěšné! Ony ho fakt... už se otevírají dveře ordinace a vychází sestřička.

Toho je na mě moc. Pozor, pozor, nechtě mě se aspoň zvednout. Ano, omlouvám se, ne, ne budu v pořádku, pusťte mě, přijdu jindy.

Pryč.

Pryč.

Ano, hlasy se vzdalují. To je ono. Pustá chodba, linoleum. Vypadá to, že mě nepronásledují. Vypadá to na klid. Klid... WC ženy. Tam bude ticho.

Úleva, taková úleva, kachličky zalité sluncem, opuštěná kabinka. Zamknu se v ní a sklopím sedátko i víko. Posadím se. To se mi tak klepají ruce? A co řeknu doma? Co řeknu... právě hystericky kvílím, a do toho se směju? Ne, jen kvílím. Ale musím se donutit kvílet tišeji, ještě to není za mnou. Strašně se stydím a cítím, jak se psychicky hroutím. Není to absurdní, jak člověk přímo cítí, kdy mu rupne pojistka? Naštěstí ta panika nepotrvá dlouho. Pláč mě unaví, to znám, a pak se trochu otupělá vyšourám ven.

A doma řeknu... jo, řeknu, že jsem v pořádku. Tohle nikdo nemusí vědět. A vždyť to vlastně nikoho nebude zajímat. Nikoho nezajímá fóbie, úzkost, strach a hnus.

Vypláču se. Vypláču se, počkám, až budu moct normálně dýchat, opláchnu obličej studenou vodou... a odejdu.

 

Jako by se nestalo vůbec nic.

Nikoho odtamtud už v životě nikdy nepotkám.

Nesmím, abych na místě nezemřela hanbou.

Možná se daleko od gynekologické kozy dokážu i usmívat.

---