Vetřelec v duši

Vetřelec v duši

Je to těžší, když v sobě máte emoce. O moc těžší. Pak mám pocit, jako byste byli celí z vosku. Jako byste v sobě měli stěny z oleje. Nedá se ve vás vůbec udržet! Proto je někdy tak obtížné dotáhnout práci do konce.

Pozitivní emoce jsou vůbec ty nejhorší. Láska. Soucit. Odpuštění. Nedejbože něha! Touha se dá ještě zvrátit a využít. I vztek a podobné nesmysly. Ale soucit je pěkně záludný prevít. Jak máte někomu ublížit, když s ním soucítíte? Pche.

I tak se s vámi pracovat dá. Mám přeci jen praxi. A nemohu zapírat, že to byly plodné roky. Pořádně jsme si spolu zablbli, nemám pravdu? Ale ne, nebudu vás chválit. To si zase nezasloužíte. Ani jeden z vás. Ani ti, co mě fakt bavili, si to nezaslouží. I když tajně a v ústraní před nimi občas něco jako smeknu.

Ale no tak, nedušujte se, pravděpodobně se nejedná právě o vás. Pokud si to myslíte, pak jste jeden z těch, které vnímám jako nutné zlo. Rutinu.

Ano, jako v jiných oblastech, i moje... řemeslo... dejme tomu, že vám to tímhle slovem přiblížím, přestože je krajně nepostačující... tedy i moje řemeslo je z největší části právě o rutině. Vzít, udělat, vzít, udělat, vzít, udělat. Někdy to jde líp, někdy hůř, ale většinou nemám žádné potíže. Teď se můžete do hloubi duše urazit, jak libo, ale řeknu vám, že mi přijde, jako by na to většina z vás skoro čekala!

Tolik ctnostných lidí se zlomilo už jen při pouhém doteku. Někdy mi připadá, že ti nejctnostnější jsou ze všech nejnáchylnější. Jako by se drželi vší svou vůlí v březích, které si určili. Na základě náboženství, rodinných vztahů, vlastní morálky. Čehokoliv svazujícího. Copak nevidí, že čím víc se svážou, tím snadněji prasknou, pokud budou konfrontováni? Zjevně ne. Ano, dalo by se namítat, že právě tito lidé musí mít v sobě nejvíce těch vlastností, které jsou mi nepohodlné. Jenže to jednoduše není pravda. Ti, kteří zasvěcují svůj život jen pěstování své bezúhonnosti, nemají čas na cokoliv jiného. Tak to prostě je. A mně se to líbí.

Ti kluzcí jsou mnohem nepohodlnější. Ani oni sice nemají moc lásky a soucitu, ale zase obrušují mé hrany vlastním sebeomlouvačstvním. Pokud se nezachytím o hrany morálky, často uklouznu. A kloužu pak dál a dál, až se nakonec jen proháním jejich útrobami jako vítr. A to všechno, aniž by si mě někdo vůbec všiml.

A pak jsou tu samozřejmě extrémy z nejextrémnějších. Ti, do nichž vstupuji jako do pokojíčku, protože jsou pro mě připraveni. Jako hotelový apartmán, který má vyhovět nejnáročnějším. Komfortní a nenáročné na údržbu. Vy, obyčejní, je nemáte rádi. Vlastně se jich děsíte. Ale přesto jste natolik pokrytečtí, že je sice stigmatizujete, ale potají – a někdy i veřejně, což je o TOLIK horší – hltáte jejich svérázné podlehnutí.

Bohužel, nebudu zastírat, že jsou tu lidé, se kterými nic neudělám. Nejde to. Buď jsou natolik bystří a schopní, že mě odhalí, nebo jsou doopravdy do hloubi duše nezištní a laskaví. Ano, také mají špatné vlastnosti, ale jejich černá jadérka jsou tak titěrná, že se v nich vlastně vůbec nedá zřídit ani dočasné útočiště. Naštěstí je jich opravdu hrstečka. Taková hrstečka, že mi ani není líto, že je nedostanu.

Ostatní, mezi nimi zřejmě i vy, jsou dokonalí zástupci a reprezentativní kousky vaší rasy. Líní, ukňouraní, bolestínští, sobečtí a nadmíru otevření mému příchodu.

Přitom sami kolikrát ani netušíte, jak mě máte blízko, nebo dokonce že jsem už ve vás. Kdo by si to také přiznával, že ano. Přiznání je přece z půlky kapitulace. No řekněte. Kdo z vás je tak silný, nebo natolik šílený, že předestoupí před své společenské kruhy a prohlásí: Myslím, že se mi to děje. Upadám, ale bojuji s tím, tak nemějte strach. Kdepak, to nikdo. A víte proč? Protože NIKDO sám na sobě ani nepozná, že se to děje. Chápete? Kdyby to poznal a připustil, asi by zešílel na místě. Tedy pokud je člen společnosti a řádný občan. Neplatí to pro ty, kteří změnu vítají. Ale to je úplně jiná sorta, takoví dělníci a řemeslníci zla. Bez nich by to nebylo tak super, ale zase nejsou vůbec žádnou výzvou.

Ale kdepak řádný pan Hodný nebo paní Laskavá. Tedy pardon. Ve skutečnosti pan Nedoceněný a paní Ukřivděná. To jsou houby, které mne pomalu nasáknou jako zkaženou tekutinou. A její puch mají zkraje všichni za lehký parfém únavy a zkušenosti se zlým, zlým světem. Dokud nevyhřeznu. To pak všichni zírají a nedokážou věřit. Protože si nevšimli, jak do nich prosakuji. Nevšimla si toho ani dotyčná osoba, to je ta rozkoš.

Já hrozně miluju ty představy, co sami o sobě máte. Tak urputně hledíte do zrcadel vlastníma očima, že vám ani v nejmenším nedocvakne, že jediný úhel pohledu je zkreslený a uzounký jako obraz sledovaný klíčovou dírkou. Miluju to, protože tahle vlastnost je moje potrava, úrodná půda, voda i slunce, co mne podporuje v životu. Nebo možná je mi spíše stráží, rouškou noci a krycím jménem. Pod touto vlastností skryto přicházím. Nahradím kladné emoce zápornýma. Zvítězím.

ZVÍTĚZÍM.

Taky se na to tak těšíte?