V kapce

Viděl jsem odlepit se Zemi od ptáka
za oknem Měsíc být jak svíci v úplňku
a pak světlo z mrtvých vstát 
toho dne 
kdy řekla jsi mi svítej 
a postavila na čaj, kterým hojíš rány prvních slov 
a dáváš mi čas, abych rozmyslel se mezi oblohami
přemýšlím kolik pláče je třeba k naplnění slánky
a tebe k tomu zapomenout na sebe
když tvůj jazyk mi chutná po nádražích 
jež jsi vyslovila jako názvy stanic či vzdechy mužských jmen 
mezi prvními v tomto probuzení 
a slovy těmi se poznávám 
když dáváš bloudit mým dlaním 
po obzorech a březích 
jakoby ses loučila nad nákupy a vůní venku 
když vlasy dáváš mi ochutnat obého 
a držíš se za boky 
ať klesáš níž
jako slunce když zapadá 
mít ústa plná hvězd 
a modlitby jeho   
horké jak vesmír v první vteřině
která je čímsi mezi kletbou a úžasem 
nad svou bolestí ve tváři
s níž se milenci skrze rty navracejí v prázdnoty
ven z ptačích klecí těl a prvních tříd
mít v kapce rosy
jedno z pravých zrcadel