My z Ronavionu: Kapitola 5. Ork, meč a královna

A 

Isien hbitě provlékala jehlu a niť vyšívacím rámem, mezitím co Axana každou chvíli potichu zaklela, když se bodla do prstu. Podívala se, co to její sestra vlastně vyšívá a to ji donutilo nadzvednout obočí v údivu. Na vyšívané látce se rýsovaly dvě holubičky, jedna se tulící ke druhé, přičemž větší z nich právě přidávala Isien na hlavičku korunu. Aby toho nebylo málo, zbytek rámu za nimi zabíralo velké červené srdce.

„Co to má být?“ zeptala se starší princezna. Její sestra byla jiná než ostatní temné elfky, ale tohle u ní ještě nikdy předtím neviděla. I když... kdoví, co vyráběly s Leuvardou v komnatě jedné či druhé.

Isien se na ni otočila, modré oči rozzářenější než jindy. „Tobě o tom matka neříkala? Brzy k nám přijede krásný mladý král, za kterého se provdám. A pak si mě odveze do svého paláce ve městě u moře a budeme žít šťastně až do smrti!“

Mladý král? Že by myslela Asriela z podzemního království na jihu? Ale to je přece hloupost, ten nemá království u moře! Pak to nemůže být nikdo jiný než- cože?! „Myslíš tím Tita?“ Proč by jí matka, která se o ni skoro nestarala, vybírala takovou partii? Nebylo snazší dát ji prostě nějakému zchudlému šlechtici?

Přikývla. „Ano, Tita, krále Ronavionu. Představ si to, budu královna na povrchu! Celý den se budu vyhřívat na sluníčku, tančit s dámami, nosit barevné šaty, jíst koláče... a určitě budeme mít spoustu dětí, takových maličkých, jako mají Leuvarda a Iseran... a matka také říkala, že Torfen si vezme Eloeren, Titovu mladší sestru!“

Axana by se nejraději nahlas rozesmála. Torfen a světloelfí princezna! Ten by teda byl nadšený. Nezdálo se, že by se v nejbližší době chtěl oženit. Ale kdoví, Nenenga jej měla raději než vlastní děti, a přestože byl Torfen nafoukaný provokatér, svoji milovanou tetičku si nedovolí neposlechnout. Otázka, za jak dlouho Eloeren jednoho rána záhadně zmizí. A vůbec, celá ta věc s Titem se jí nezdála. To nebude jen tak.

„Drahá, nerozčiluj se tak pořád,“ řekl Kargor tím nejutěšitelštějším a nejmedovějším hlasem, jaký byl ork z vysočiny schopen ze sebe vyloudit. „Budeš mít vrásky, a to ty přece nechceš.“

„Jak mám být v klidu, když jsou všichni kolem neschopní a nikdo mě neposlouchá?!“ odsekla mu Nenenga. „Nestačí, že se Iseranově úžasné jednotce nepodařilo přivést dva bezbranné zajatce, ale ještě se se mnou ten paličák Torfen hádá! Nevděčník, beze mě by byl nikdo, říkám, nikdo!“

„Má nejkrásnější, kdybys chtěla, já bych se o tu světloelfí křehotinku, se kterou jsi ho zasnoubila, postaral,“ zavrněl generál.

„Žádné takové, jednu princeznu už máš! Nemusíš mít zase každou, na kterou si ukážeš!“ Kargor nevěděl, zda-li tou princeznou myslí Nethil a nebo sebe samotnou - královna si odmítala připustit, že stárne.

„Nenengo, co kdybychom se vykašlali na Verenenilu a celou tu její famílii a namísto zasnoubení Isien oznámili zasnoubení mě a tebe? Mohli bychom vládnout spolu a na trůn by usedly naše společné děti. Ještě nejsi tak stará,“ a chytil královnu kolem pasu.

Ta jej však od sebe vztekle odstrčila. „Ty jsi se zřejmě úplně pomátl! Jak by se na mě mí lidé dívali, kdyby měli orčího krále?! Zmiz mi z očí k těm svým dvěma otrokyním či co to máš doma za ženštiny!“

A Kargor se skutečně urychleně odporoučel ven z místnosti. Věděl, že skončit na špalku by se nelíbilo ani jemu, ani jeho rodině. Řekl si, že bude lepší, když půjde domů, což znamenalo sejít o dvě patra níže. Cestou se minul s Iseranem a Leuvardou, a kdyby to bylo v chodbě možné, vyhnul by se jim velkým obloukem. Poté, co jednou mladou dvorní dámu obtěžoval, se musel utkat v souboji s jejím tehdy-ještě-ne-manželem. Jedna potupná porážka mu bohatě stačila. Tohle setkání jen přidalo jeho nevrlosti z královnina odmítnutí.

Na schodech do něj pak omylem šťouchla služka nesoucí koš čerstvě vysušeného oblečení. Omluvila se mu, ale Kargor na ni zařval a pak se díval, jak urychleně utíká pryč.

Oddechl si, když byl konečně u vstupu do své komnaty, upravené podle orčích zvyklostí. Vpadl dovnitř a zabouchl za sebou dveře. Komnata byla rozdělena na několik částí. Právě se nacházel v místnosti s ohništěm, stolem s židlemi. Další dvě místnosti byly odděleny závěsy, což byly ložnice, jedna Kargorova a druhou obývaly jeho manželky a děti.

Sundal si zbroj a převlékl se do pohodlných kalhot z kůže jakéhosi šedivého zvířete. Poté praštil pěstí do stolu. „Tak dostanu někdy najíst, nebo se mám obsloužit sám jako nějaký podřadný chudáček?“

Ozvalo se cupitání, odhrnul se závěs a z jedné spací místnosti bojácně vyšla mladá dryáda. Za umouněnou sukni se jí držely tři malé dryádky. Byla to Nethil a její dcery. Šest let strávených v područí Kargora se na ní projevilo - vypadala unaveně a ztrápeně. Vytáhla několik věcí z dobře zásobené spižírny, poslala dryádky zpět do místnosti, pokrájela suroviny a vhodila do kotlíku nad ohništěm. Nechala jídlo vařit se, mezitím co naplnila velký korbel vodou.

Ve chvíli, kdy jej položila na stůl, chytil ji ork za ruku a prudce přitáhl k sobě. „Dočkám se od tebe někdy něčeho jiného, než malých zelenáček jako jsi ty? Měl jsem tě tehdy před šesti lety jen zbít a nechat jít s ostudou domů. Šest let čekání a nic! Pche, prý princezna! K ničemu jsi, slyšíš? K nič-“ a nedomluvil, protože mu někdo uštědřil zleva řádný políček. Nethilina ruka se vymanila z Kargorova železného stisku a dryáda se roztřásla vzlyky.

Byla to Grisha, jeho první manželka, štíhlá a vysoká orčice. Oblečená v jednoduchých šatech a zástěře, s vlasy svázanými do uzlu, mračila se na něj jako na malé orčátko, které něco provedlo. „Chovej se k Nethil slušně! Je to tvoje žena a matka tvých tří dětí, o které nejevíš ani v nejmenším zájem!“

Z ložnice manželek znovu vyběhly tři malé dryádky, přičemž tu nejmenší teď nesla asi třináctiletá orčinka - Magla, Kargorova nejstarší dcera.

„Mamí! Mamí! Mamí!“ volaly dryádky a zamířily k Nethil sesunuté na podlahu.

„Teto, co je mamince?“ zeptala se nejstarší z dryádek, šestiletá, Grishy. Orčice zastrčila své nevlastní dceři neposedné vlasy za ouška a ujistila ji, že mamince nic vážného není, jen je unavená, a Magla jí uvaří čaj. Potom se paní domu zamračeně otočila na svého manžela. „Jdi spát, za své dnešní chování bys zasloužil leda tak další pohlavek.“

Ač nerad, Kargor se s vrčením zvedl a odebral se k sobě. Svlékl ze sebe domácí kalhoty a zachumlal se do kožešin. Menší zdřímnutí mu jen prospěje. Zavřel oči, aby si nechal zdát o své krásné mocné královně. Kdyby tak tehdy před lety mohla být jeho, místo toho snoba Anvoria, po němž přišel cucák Cirdir. Ale teď, po letech, je vítězství blíže, než kdy čekal...

Tento den bylo nad Taeristem krásně teplo a slunečno, jak se na druhou část jara sluší a patří. Obílené stěny královského paláce jakoby za hradbami zářily ještě více než jindy. Ve městě se stavěly stánky pro velké jarní trhy.

To také ovšem znamenalo dát palác do pořádku, takže Ferrenenta čekal den strávený okřikováním služebnictva. Bratrovy zaneprázdněnosti se Verenenila rozhodla využít k tomu, aby lépe poznala jeho nastávající manželku, a také zapomněla na své starosti. Procházely se v zahradách, právě se zastavily u kvetoucích srdcovek, královniných oblíbených květin. Zabolelo a potěšilo ji zároveň, když si vzpomněla, jak se - v té době ještě mladý princ - Anerethan pod rouškou noci, oblečen jako obyčejný měšťan, vykradl z paláce, aby dceři obchodníka s látkami přišel zpívat pod okno. A do okna  jí také podal mimo jiné i větvičku této květiny. Starý král, Anerethanův otec, nesouhlasil s tím, aby si Verenenilu vzal, protože mu přišlo, že její otec zbohatl podezřele rychle, a to ani nebyl urozeného původu. Nakonec poznal, že svého syna nezlomí, a se snachou se smířil. Narození svého prvního vnuka se už bohužel nedožil, takže v den, kdy se narodil současný vládce Ronavionu, byly po Taeristu vyvěšeny černé vlajky. Ale když obyvatelé viděli, jak si to Anerethan svižným krokem razí od jezírka v hájku nedaleko hradeb, s kyticí v rukou, poznali, že se něco děje. Pár zvědavců jej následovalo až k paláci, kde ve chvíli, kdy dorazili k bráně, zazněly slavnostní salvy z děl. A o hodinu později, kdy ve váze v komnatě manželského páru byl trs srdcovek a Anerethan kolébal ke spánku svého novorozeného syna, se už celé město Taerist, od nádvoří až po hradby, radovalo.

„Vypadáte dnes ustaraně, paní,“ poznamenala Abrímoril a tím se Verenenila ocitla zpátky v realitě.

Někdejší královna si povzdechla. „Titus a Eloeren se mnou nemluví. Jediný, kdo se na mě nezlobí, je můj nejmladší – a ten raději leze po stromech. A přitom jen chci, aby byl v zemi klid a mír.“

Její nastávající švagrová pokrčila rameny. „Ale jakou by to mělo cenu, když nebudou šťastní?“ přičemž jí ruka sklouzla na kamej, již dostala od Ferrenenta jako zásnubní dar.

Verenenila chvíli přemýšlela, a pak se zamračila. „Ty a můj bratr jste úplně jiný případ! Titus je král, a Eloeren prozatím jeho jedinou dědičkou.“

Zavrtěla hlavou. „Král nebo obchodník s látkami – každý může být nešťastný. A pokud navíc trpí král, trpí i celé království.“

Někdejší královna regentka se však mračit nepřestávala. „No, myslím, že pro dnešek stačí. Můžeš odejít.“ Když se mladá elfinka vytratila, posadila se na lavičku. Měla snad Abrímoril pravdu?

„Cože udělal?!“ zavrčel Kargor a tím, jak prudce vstal, převrhl židli, na níž seděl. Sotva se prospal a Grisha na něj už nebyla nazlobená, dozvěděl se něco, z čeho příliš nadšený nebyl.

„Oženil se. Našel si první manželku. Nevím, jak jinak ti to ještě mám vysvětlit,“ pokrčila rameny Grisha, naprosto klidně. Ona sama měla na téhle věci podíl.

„A bez mého svolení? Je to alespoň orčice?“ zeptal se.

Tohle si už musíš vyřídit sám, Ashtule. „Ne. Jmenuje se Scarlett, a je mladší dcerou lorda Wilhelma.“ Temnoelfí šlechtic jí před pár dny uprostřed noci zaklepal na dveře, aby se Scarlett zbavil. Její syn se tomu nebránil, právě naopak. Grisha jim dokonce poskytla svoji bývalou komnatu na bydlení.

„Já toho holomka přerazím!“  Židle se nemalou rychlostí řítila směrem ke zdi, kde se rozbila. „A to jsi mu to povolila? Našemu jedinému synovi!?“

Přikývla a pohodila černými vlasy. „Správně. Našemu. Tobě to zřejmě často nedochází, ale Ashtul není jen tvůj. Beze mě bys ho sotva měl, nebo bys k tomu snad přiměl tu tvoji královnu?“

„Nenengu si do huby neber, ženo!“ vyštěkl její manžel. „Proti ní nejsi nic! Ani ta zelenačka, která o sobě tvrdí, že je princezna!“

„Vyjadřuj se o svých ženách slušně! Nebo ti jedna rána nestačila?“ zamračila se na něj s výhružným tónem.

Kargor jí zamračení oplatil, ale víc udělat nemohl. „Tentokrát jsi vyhrála. Ale Maglu, tu už si pohlídám.“ S těmito slovy zmizel ve dveřích.

Grisha odhrnula závěs ložnice manželek a chvíli pozorovala svoji dceru, hrající si s malými dryádami, mezitím co Nethil spala schoulená v rohu. „Kdybys tak věděl, Kargore. Kdybys tak věděl. Ale nedá se nic dělat, dluh musí být zplacen.“

***

„A já ti říkám: se mnou se ničeho bát nemusíš. Jsi teď moje První, nikdo ti nesmí ublížit,“ řekl Ashtul a pokračoval v drhnutí kyrysu. Během těch pár dnů se hezky zabydleli. Díky jejich společnému snažení byla komnata po těch letech znovu jako ze škatulky.

Scarlett se otočila od plotny a plaše se usmála. Byla drobná a štíhlá, se stříbřitými vlasy, malým rovným nosíkem a její rty se podobaly poupěti. Oči měla rudé, což byla u temných elfek velmi vzácná vlastnost tato barva byla vlastní spíše mužům. Podle barvy očí také dostala jméno. Ashtul si říkal, proč se jí lord Wilhelm, její otec, vysoce vážený šlechtic, chtěl zbavit. Od Scarlett se dozvěděl, že je to kvůli jejímu nemanželskému původu. Chtěl mít jistotu, že nijak neohrozí nároky jeho manželských dětí, které měl s lady Avelaerou.

V tu chvíli někdo prudce zabušil na dveře. Ashtul odložil brnění a šel otevřít. Stál tam jeho otec a nasupeně si jej měřil. Nahlédl mu přes rameno a když uviděl Scarlett, zamračil se ještě víc.

„Tak přece je to pravda. Zklamal jsi mě.“ zvýšil na svého syna hlas.

„To ti tak vadí, že už nejsem svobodný?“ reagoval Ashtul. Věděl, že bude mít problém s nejvyšším generálem. I kdyby, byl ork, a to bylo riziko povolání.

„Ne. Ale víš, co ty jsi? Špinitel rodu! Jediný syn a udělá něco takového! Co si o nás pomyslí?“ Nakoukl ještě jednou. „Bledá, podvyživená, neduživá a ještě k tomu elfice! Že ti hanba není!“

Ashtulovi se to příliš nelíbilo. „A co ty a královna Nenenga? Podle našich tradic jste v podstatě také manželé. To není špinění rodu?“

„Nebuď drzý! Já, protože jsem nejvyšší generál a tím pádem i tvůj nadřízený, ti přikazuji ukončit tuhle celou taškařici, jinak si mě nepřej!“

V mladém orkovi se vřela krev. „A ven!“ Když se na něj Kargor nechápavě podíval, sebral všechny své síly a vytlačil svalnatějšího orka za práh. „I kdybys byl nejvyšší z nejvyšších generálů, jsi host pod mojí střechou a nemáš právo se chovat tak jak se chováš! Takže jediný, kdo půjde ven, jsi ty!“ S těmito slovy mu zabouchl dveře před nosem, zamkl na petlici a vrátil se ke kyrysu. Všiml si, že se na něj Scarlett dívá. „Vidíš? Říkal jsem ti, že tě nedám, a svůj slib jsem dodržel.“

Akiri tomu pořád ještě nemohla uvěřit. Ona, obyčejná elfinka, dcera vesnického léčitele, se vydala na dobrodružství společně s Černohřívkem! A ta dračice, která jde s nimi, je čirou náhodou Černohřívkova skutečná sestra. To jsou ale věci. A copak by na to asi říkali rodiče? A babička?

„Odkud máš ten meč?“ vytrhl ji z myšlenek Farendallův hlas. Ten barbar se jí zatím docela zamlouval. Připomínal jí hrdiny z její knihy příběhů – vysoký, ramenatý, pokud možno tak vyděděnec nebo sirotek, statečný, a měl svoji legendární zbraň, ve Farendallově případě meč jménem Hromojas.

„Našla jsem jej, zakopaný v lese.“ Byl to meč docela obyčejný, s ocelovou čepelí. Jedinou ozdobou byl malý čirý kamínek ve tvaru kapky na místě, kde jílec přecházel v čepel. 'Pohřbívání' mečů byl přitom v případě vojevůdců a hrdinů běžné, neboť nechtěli, aby se jejich zbraň dostala do rukou nepřátel. Ale ti přece vždy měli zbraň něčím výjimečnou! Proč by se někdo obtěžoval se zakopáváním takové, jakou má doma pro případ nouze každý druhý vesničan ještě po pra-pra-pra - kdoví, kolik generací dozadu ještě - dědečkovi.

Farendall přikývl. „A prošel tím pádem rituálem válečníků?“

„Ne. Nevím, jak se to dělá,“ pokrčila elfinka rameny.

„S tím ti jakožto někdo, kdo se válečníkem už narodil, můžu pomoct,“ navrhl mladý barbar. Mohli byste si říct, že se jen předváděl, ale kdepak. Říkalo se, že barbaři umí dřív bojovat než chodit a mluvit. A Farendall, přestože částečně elf, už jako malý v blátě vyráchal nejednoho ze svých kamarádů. „Jen budeme muset najít vodu, stačila by malá říčka. A u ní bychom se měli utábořit, protože úsvit bude až za dlouho.“

Poté, co vybrali dobré místo, uvařili večeři ze skromných zásob a posadili se k praskajícímu ohni, rozhodli se, že by si měli vyprávět nějaký příběh. Nabídl se Farendall...

Legenda o Wulfrovi

Za dávných časů, kdy elfové ještě neodešli z lesů, dokonce ještě před válkami s Temnými, když padlo město Příchozích, narodil se na okraji vysočiny chlapec. Jeho otce nikdo neznal, jeho matka vždycky říkala, že ji svedl neznámý okřídlený muž a s jiným nebyla. Po narození byl chlapec velmi silný. Měsíc třikrát dorostl a matka mu dala jméno Wulfro. Barbarů bylo zatím málo, tudíž kmeny neměly názvy. Wulfro rostl rychle a za patnáct zim byl vysoký a silný jako dospělý válečník.

V té době se jeho rodina stěhovala směrem k horám sousedících s Hvozdem. Tehdy to byl velký les. Stahovalo se tam mnoho rodin, neboť jinde přestávalo být bezpečno, Temní se množili a útočili, plenili a loupili. Podhůří ale obývalo mnoho silných a dravých tvorů. Tak se stalo, že Wulfro dospěl a přišel čas, kdy si měl vybrat nevěstu. On ale neměl oči pro žádnou jinou, než dceru Krumorga, vůdce jedné z největších a nejsilnějších rodin. Vysmál se mu, když si přišel říct o jeho jedinou dceru, ale mladík byl neodbytný. Patriarcha se rozzlobil a poslal na odvážlivce své nejlepší válečníky. Wulfro je ale všechny porazil. Krumorg se tedy rozhodl, že jej pošle na jistou smrt. „Daleko v horách hnízdí bestie. Její zuby jsou jako šavle, dech zabíjí, křídly láme ty nejsilnější stromy a ocasem drtí skály. Přilétá často, zabíjí a plaší zvěř, ale málokdy ji odnáší. Poslal jsem pět mužů aby ji našli, žádný z nich se však nevrátil. Ty jsi porazil nejlepší z mého domu. Zabij bestii a přines mi její zub, pak ti dám svou dceru za ženu.“ Tak pravil a myslel si, že se Wulfra navždy zbavil. On se ale nenechal zastrašit a ještě toho dne vyrazil. Nastávala zima, sníh ležel už nízko. Jako stopy mu sloužily pouze zbytky rozdrásané zvěře a sem tam i místních obyvatel. Tu se ozval ohlušující řev, a Wulfro ji uviděl: bestii, postrach z hor, s dlouhým hadovitým tělem a blanitými křídly. Mířila si to za blízký vrcholek. Vydal se tedy tam. Vyšplhal se až k římse a skryt ve stínu vstoupil do jeskyně. Na zemi všude okolo si všímal kostí a zbraní, podle kreseb některé z nich patřily ke Krumorgovu domu. Tu si všiml podivné zbraně s dlouhou čepelí: barbaři používali pouze sekery a oštěpy, ale on se dovtípil, že to asi stačit nebude. Proto si onu zbraň vzal. Dobře udělal, neboť na konci chodby na něj čekal netvor, stočený kolem kamene. Jako had sebou mrskl a jeho rozevřená tlama se chystala troufalce zabít, jako všechny ty udatné válečníky před ním. Ale Wulfro byl rychlejší; zapřel své kopí o kámen, takže se na něj bestie při skoku nabodla celou svou vahou. Než se stačila vzpamatovat, barbar jí čepelí usekl hlavu, která zůstala na jeho vlastní zbrani.

Poté, co si odpočinul, se vydal zpět. Velký byl údiv Krumorga, když mu ten troufalý mladík nedonesl jen zub, ale rovnou celou odpornou hlavu netvora. I tak se mu patriarcha vysmál, protože už mezitím zaslíbil dceru barbarovi z rodiny mocnější, než byla ta Wulfrova. Za jeho nepřejícnost ho však stihl trest, snad z vůle nějakého boha. Prohlížel si zuby, po kterých tak toužil, a jedním z nich se bodl do prstu. Zuby byly jedovaté, a statný barbar ulehl na lože. Ještě než zemřel, stihl potvrdit, že jeho dceru dostane za manželku statečný Wulfro. A tak se Wulfro oženil, s dívkou stejně krásnou a bojovnou, jako byla jejich láska.   

       Přešlo mnoho zim, a jejich nejstarší děti dorůstaly. Wulfrova rodina se stávala stále větší a mocnější, proto se odvážila sestoupit z podhůří zpět do úrodnějších lesů. Ty však těď patřily temným elfům z podzemního království.

Ale Wulfro již nebyl onen horkokrevný mladík, který riskoval svůj život, aby si získal uznání hamižného otce rodu. Během let se z něj stal válečník s pevnou rukou, v níž nikdy nechyběla ona zbraň, s jejíž pomocí tehdy zabil netvora. Přestávalo ho bavit neustálé odrážení drzých nájezdníků. Proto se osobně vypravil zpět do podhůří, kde svolal ostatní barbary. Přišli se podívat především vůdci rodů. Wulfro před ně položil vak se spoustou nejlepšího masa.

„Takové jídlo vás čeká v lesích každý den, ne hubené zbytky z hor.“ Pak před ně hodil hlavu temného elfa. „Ale tahle chamraď vás bude neustále obtěžovat. Necháte si to líbit?“

Barbaři byli vždy hrdý národ a mnoho jich už dlouho strádalo v přeplněných horách, které neposkytovaly dostatek obživy. Proto se jich mnoho připojilo k Wulfrovi, zvolili ho svým náčelníkem a vytvořili první velký kmen, který dostal jméno kmen Sněžných vlků, protože jeho lidé přicházeli ze sněhů hor a lovili ve skupinách. Než opadalo listí, barbaři z něj se shromáždili v lesích pod vysočinou a vyhnali z něj temné elfy i s jejich královnou zpět do podzemí.

Nebylo to ale bez obětí, a sám Wulfro v jednom boji přišel o část pravé ruky. Rána se zahojila díky jeho nezlomné vůli žít, a protože Wulfro už od malička bojoval raději levou, nijak zvlášť jej to nepoznamenalo. Zbytek jeho života byl již klidný, kmen rostl a sílil, ale stále se musel stěhovat a blížily se velké války s Temnými. Když jeho vous a vlasy zešedivěly, stále neshrbený a silný Wulfro vedl bojovníky proti orkům, kteří se začali objevovat v lese a unášeli barbarské dívky. Prý přicházeli z vysočiny, tak se rozhodl jim připomenout, kdo je tady pánem. Po návratu z boje, kdy zničil a zahnal velkou tlupu orků zpět na vysočinu, ve svém domě sdělil tu velkou novinu všem svým synům, dcerám a ostatním z kmene, ale jak domluvil, zůstal stát, mrtvý jako kámen.

Podle šamana si velkého válečníka povolali bohové. Postavili tedy velkou hranici a uspořádali mu důstojný pohřeb. A tak skončil Wulfro, hrdina, o němž si barbaři vyprávějí dodnes.

***

„Podle popisu bych řekla, že ten netvor byl lindwurm,“ poznamenala Akiri poté, co Farendall vypravování dokončil.

Mladý barbar ovšem nevěděl, o čem je řeč. „Lindwurm? Vždyť to byl drak, nebo ne?“

Akiri přikývla. „To sice ano, ale tady žije více typů draků – jejich dělení zavedl král Titus II., přezdívaný Badatel.“ Ukázala na Černohřívka. „Černohřívek a Jasná jsou draci typu wyrm – což znamená čtyři nohy a dvě křídla. Pak jsou tady wywerní draci, kteří chodí po dvou a místo předních nohou mají také křídla. Wurmové, ti mají pouze dvě nohy, jinak se plazí. A lindwurm, to je velmi vzácná mutace wurma, namísto nohou má křídla.“ Všechno se to dozvěděla ze strýčkova vyprávění. Elatarin byl ve fauně Ronavionu zběhlejší, než kdejaký učenec.

Farendall pokýval hlavou. „Stejně, když se tě něco pokouší sežrat, není čas přemýšlet nad tím, co to vlastně je,“ a všichni se zasmáli. Spát šli s čistou myslí, všechny starosti odhodili za hlavu.