Noci

Stejně jako malý kluk, proti kterému se během hry v lese spiknou kamarádi, prchal Jerema domů. Do Brävenu to však bylo daleko, a protože byl Havran nyní hledaný pro hrozný zločin, musel se i s Hatorem a kamzíkem držet mimo cesty. Jerema byl vyčerpaný. Nebylo to ani tak kvůli námaze, ale spíše myšlenky na nedávné události z Šeptajících kopců z něho vysávaly veškerou energii. Byl zrazen. Kam až tato hrůza sahá? Věděla o tom Rada Tří? Jerema brzy po útěku začal litovat, že zabil kapitána vilinojské stráže, z kterého mohl vymámit nějaké informace. Během souboje u brány ale nebyl v situaci, kdy se mohl ovládat. Jednak zápasil o holý život a navíc měl v tu chvíli obrovskou sílu a mysl divokého zvířete. I tak si Jerema občas vztekle kopl do pařezu, protože nedostatek odpovědí ho dováděl k šílenství.

Havran se nikdy nezabýval vysokou politikou. I bez zkušeností v této oblasti mu však bylo jasné, že je obětí mocenského boje. Všichni tři uchazeči o titul archonta byli ze hry a šance tak skočila do klína nějakému Frijovi z cizích zemí. Kdo určil, že zrovna Jerema měl otrávit ostatní? Nebo prostě na něj jen padl los?

O tom všem Jerema Havran neustále přemýšlel. Ne však v noci. Zatímco Hator často usnul ještě za světla, Jerema dosud neviděl ulehnout kamzíka. To bylo však to nejmenší z nočních neobvyklostí. Pokaždé, když Havran zavřel oči, cestoval. Na zavřená víčka se mu promítala krajina z pohledu ptáků a vzdalovala se. Pak se jakoby přetočil na znak a pohled upřel na známá souhvězdí. Obrovskou rychlostí se k nim blížil, ale když měl pocit, že musí byt blízko, hvězdy už nebyly rozloženy v obrazci, jak čekal. Náhle od sebe byly vzdáleny celé věky. Jerema byl schopen rozeznat, že spí a že jeho tělo leží celou dobu na zemi, ale v hlavě cítil ten neskutečně rozlehlý prostor. Každou noc to bylo trochu jiné. Někdy nestihl oči odtrhnout od pahorků a lesů a jindy viděl celé mlhoviny plné hvězd. Vždy, když se probudil, kamzík na něj upíral zrak a Jerema měl pocit, že se dívá shora do propasti. Dokonce měl závrať.

Kamzíkovy oči, to vůbec byla věc. Po většinu času to sice byla zvědavá kolečka, jak to u normálních zvířat bývá. Někdy ale oko kamzíka změnilo barvu. Jerema by dokonce přísahal, že občas na něj hledí jasně modré lidské oči. Pak jenom mrknutí a už zase zvířecí kolečka.

Jednoho rána Jerema zahlédl v lese bažanta. Zatímco kamzík pojídal všelijaké lupení, Hator na trávu a listí moc nebyl. Přestože Havran by bažanta rád pojedl sám, rozhodl se, že ho přenechá psovi. Jerema se tak pouze přikrčil za pařez a chtěl dát Hatorovi povel. Tomu však už tekly sliny a pána si vůbec nevšímal. Jerema tyto chvíle nesl těžce. Hator měl úžasné lovecké schopnosti, ale pozornost či poslušnost se ne vždy dostavily. Obrovitý ohař se tak hnal kapradím přímo ke kořisti s jazykem až na krku. Bystrý bažant psa hned zmerčil a utekl.

„Aah! To je dubová hlava, to snad není možné. Hatore! Kdybys mě poslechl a byl trochu nenápadný, už by ses cpal jako král.“

Hator podrážděně zasténal a odběhl Jeremovi z dohledu. „Tak se hned neurážej přece!“

Jerema pokračoval dál za doprovodu kamzíka. Po hodině chůze se terén začal svažovat a jehličnaté stromy pomalu střídala bučina. Havran uslyšel kdesi před sebou zurčení vody. Byla to malá říčka, která se zařezala mezi místní kopce. Jeremovi se nadšením zablýsklo v oku a začal se svlékat. Kamzík ustoupil o pár kroků, aby na něj nepadaly Jeremovy svršky. Havran si vyhlídl tůň a osvěžil se.

Takový způsob života by mu nevadil. Být součástí lesa, to vždy Jerema chtěl. Namísto procházek teď mohl být v divoké přírodě pořád. S lidmi si natolik nerozuměl a pravděpodobně ani žena by mu nescházela. Jestli něco Jeremu nebavilo, tak to bylo čtení v lidech a oblékání masek. V lese jsou na stole vyložené karty všech. Každý dialog mezi zvířaty má zřetelnou osnovu a zvířecí přítel je přítel navždy.

Jerema věděl, že poslední dny měly daleko od vysněného života a pocity obrovské křivdy a vzteku mu v hlavě tepaly jako ti nejsilnější kováři z Brävenu. Jerema se vynořil a pozoroval kamzíka, jak si vychutnává doušky vody. Pomalu mu začalo docházet, že i přes odměnu za jeho hlavu, je archontem. Jeho myšlenky přerušilo šustění mezi stromy. Zpozorněl. Byl to Hator a v hubě nesl zajíce. Chvíli to vypadalo, že ho ohař zanese Jeremovi do vody, ale nakonec jej upustil na jeho kalhoty na břehu. „Výborně! Kamaráde, to bude hostina!“ zvolal Jerema a Hator vrtěl ocasem. Mezi buky se ale opět ozvalo praskání. Jerema zaostřil zrak a všiml si pohybujícího se stínu mezi stromy, byl vysoký. Okamžitě začal mávat na zvířata, aby běžela pryč a sám se odrazil do proudu říčky. Hator vyrazil podél břehu, ale kamzík se ani nehnul a v očích měl zase podivně hluboko. Havran se nechal mlčky unášet proudem a nespouštěl oči z kamzíka. V tom se ale něco změnilo. Jerema se bez vlastního přičinění ve vodě zastavil. V říčce se obrátil proud a začal Jeremu unášet opačným směrem. Ať se snažil sebevíc, proud sílil a táhl ho směrem ke kamzíkovi.

Vzduchem se nesl dunivý hlas: „Řídíme naše životy podle pravidel, která jako bychom měli vypálená na hrudi. Někdy ale zapomínáme na to, že každého pravidla se liší. Pokud se dva lidé setkají, čí hra se vlastně hraje? Ty jsi svůj život vsadil na skálopevné očekávání, že řeka teče z kopce dolů. A prohrál jsi.“ V tu chvíli se zpoza stromů vynořila lidská postava a na tu vzdálenost bylo poznat, že se usmívá.

„Promiň Jeremo, nemohl jsem si tu řeč odpustit. Rady a poučky, nic víc teď nemám,“ pravil muž. Jerema šlapal vodu a zakašlal. Na břehu stál muž v jednoduchém cestovním plášti, černé vlasy propletené šedými prameny měl svázané do copu. Pod černým hustým obočím se nacházel pár tmavě modrých očí, z jejichž koutků se rozbíhaly vrásky, které dělaly jeho snědou tvář veselou a uklidňující. Líce a bradu zdobilo strniště ve stejných barvách jako vlasy a na levém uchu se jižanovi leskla stříbrná náušnice. Byl to Mizza, předešlý archón.

„Tak už vylez, já do vody nepůjdu,“ mávl rukou Mizza a složil ranec na zem. Jerema se pomalu oblékl, pusu měl pořád otevřenou. „Podívej, chlapče, než začneme, řekni mi, komu věříš nejvíce na celé zemi?“ Jerema konečně trochu přišel k sobě, s odpovědí neváhal: „Hatorovi.“ Mizza se pousmál: „Dobře, velmi dobře. Komu ale věříš nejvíce z lidí?“ Jerema se zamyslel, nechápal sice význam otázky, ale nakonec vyslovil jméno krále Rinhaarta z Brävenu, vládce Hevelského království. Mizza pokývl na souhlas a směrem k obloze zvolal: „Ardúile!“ Kdesi se ozvalo sokolí pohvízdnutí. Majestátný Ardúil se snesl na Mizzovu paži. Bývalý archón vytáhl pergamen s velmi drobnou pečetí a vložil ho do pouzdra na Ardúilově pařátu. Mizza zvedl ruku výše a tiše sokolovi přikázal: „Rinhaart, Bräven, leť dobře příteli.“ Ardúil mocně mávl křídly a byl pryč.

„Co to bylo?“ řekl nejistě Jerema. „To byla zpráva dobrému králi, že nejsi nepřítel, nýbrž právoplatný archón.“ Jerema svraštil čelo: „Ale jak? Vždyť nevíš...“ Mizza ho přerušil: „Ale vím. Kamzík je schopný přečíst každé vlákno tvého těla. Kamzík je jediná jistá pravda a zná tě teď lépe než ty sám a pokud tady stojí vedle tebe, jsi hoden.“ Jižan se otočil k vodě a pokračoval: „Kromě toho, sám mám jisté nejasnosti ohledně mého odchodu. Bojím se chlapče, bojím se o osud této krajiny. Ty věříš nejvíce svému králi. Také já ho znám z dob mého panování jako spravedlivého člověka. Já ale věřím především světlu, té nejčistší částici. Nositelem toho světla byl můj kamzík. A je to i tvůj kamzík. Bylo pro mne tedy samozřejmostí tě vyhledat a tvůj kamzík mi v tom dosti pomohl. Omlouvám se, že jsem využil jeho sil, když jsem tě pozoroval na cestě nebo pro ten vodní spektákl před chvílí. Odteď ti budu ukazovat věci, jen s tvým svolením. Koneckonců jsi archón a já tvůj služebník.“ Mizza se otočil k Jeremovi a s úctou se poklonil.

Havran cítil, jak se mu pocity vděčnosti a dojetí rozlévají po těle. Hned Mizzovi pověděl o tom, co se mu stalo: „Byla to past, kapitán vilinojských stráží mi to sám přiznal.“ Mizza se poškrábal na bradě a pravil: „Jeremo, vypadá to vážně. Řeknu ti, jak vypadal můj poslední den ve Vilinoji a zkusíme si o tom všem udělat nějakou představu. Nejdříve ale pojďme do lesa a utábořme se. Přeci jen bude brzy tma.“

Kamzík s Hatorem leželi tělo na tělo mezi kořeny. To bylo vůbec poprvé, co Jerema viděl kamzíka odpočívat. Našli v lese malý dolík, kde bylo možné rozdělat oheň tak, aby jej nikdo z okolí neviděl. Mizza s Jeremou seděli vedle sebe a přežvykovali opečené ryby. Jerema zašťoural klackem do ohně a Mizza začal vyprávět: „Toho dne jsem se před kuropěním zničehonic probudil. Byl jsem politý studeným potem a nemohl jsem nabrat dech, jako by mě někdo praštil do břicha. Hned nato přišla Rada Tří do mé komnaty a se svěšenými hlavami mi pověděli, že zvíře pošlo ve spánku. Tři dědkové byli dobrými rádci a nikdy jsem neměl důvod jim nevěřit. Se svým kamzíkem jsem měl silné pouto. Mám pocit, že skoro půl mé vlády jsem prožil v jeho očích. Jeho tělo jsem chtěl vidět a sám pohřbít, ale zákon hovoří jasně. Jakmile kamzík zemře, musí se jeho tělo spálit, aby se uvolnila boží částečka a přeživší archón je okamžitě odvolán a vyveden z hradu, aby putoval po světě. Bylo to a stále je hrozné. Nepustili mě k němu, vůbec jsem ho neviděl, přítele.“

Mizza hluboce vzdechl a Jerema se přisunul blíž. Nedovolil si bývalého archonta chytit za rameno, snažil se být oporou aspoň blízkostí. Mizza si odkašlal a promluvil již vyrovnaným tónem: „Potom následovala ta tvá patálie s kapitánem a výsledkem je nový uchazeč Frij, kterého Rada Tří zároveň jmenovala správcem Vilinoje, dokud se nenajde a nezabije tvůj znesvěcený kamzík. Pak bude on sám moci vyjít do Šeptajících kopců, a pokud uspěje, stane se archontem Spojených království. A lid bude slavit.“ „Zmrd,“ odplivl si Jerema. „To asi ano chlapče. Musíme vycházet z toho, že ty i já jsme se stali oběťmi převratu. Pokud bylo předem počítáno s Frijem, musely se naplánovat dva extrémně obtížné úkoly. Za prvé bylo nutné zařídit, aby můj kamzík zemřel přesně v den Frijových narozenin. Protože je ale z cizích zemí a neměl tak prvotní právo vládnout, museli být vyřazeni ze hry uchazeči ze Spojených království. Můj kamzík by ale nechal uhořet každého s takovým úmyslem, nechápu to.“

Mizza se odmlčel, pokrčil rameny a pokračoval: „Přiznám se ale, že o Frijovi toho moc nevím. Jen to, že je to syn Sehta, vládce Kallhallu u Severního moře. Je to sice velmi malé území s jedním městem, ale jako jediní mají v hornatém pobřeží přístup k moři, takže obchod s rybami jim kvete. Jelikož je ale Kallhall cizí země a taky je to odsud pořádná štreka, nemohu sloužit dalšími vědomostmi.“ Jerema náhle zvedl hlavu: „Sám se pohřbí! Vždyť Frij musí později jít mezi kamzíky a ti ho roztrhají na kusy.“ „Ano Jeremo, tak by to vskutku mělo být. Možná se na to pokusí nějak vyzrát. Musíme pořád brát v úvahu možnost, že se někomu povedlo zahubit mého kamzíka, a pokud někdo opravdu umí obelhat kamzíky, tak jsme jen krůček od věčné tmy. Přijde mi také podivné, že Frij se ohlásil jako jediný uchazeč z cizích zemí. Že by ostatní někdo zastrašil?“

Jerema chvíli seděl mlčky a potom se zeptal: „Řekněte mi pane, jak to vůbec s kamzíky je, co jsou zač?“ Mizza se jen koutky úst pousmál: „Kleruchové nás učí, že kamzíci jsou přátelé bohů. Jakmile někdo přijde s jinou variantou, jsou schopni se navzájem povraždit. Pravdou ale je, že sebevzdělanější kleruch čerpá znalosti pouze ze zkušeností archontů. Celou mou vládu dotírali s otázkami o povaze bohů, ale když jsem jejich teze nepodpořil, jakoby neslyšeli. Při pohledu do očí kamzíka jsem cestoval mezi hvězdami a někdy dokonce zahlédl záblesk obrovské záře. To pro mě byl dotek pravdy. Jsem o tom přesvědčen. Nemohu ale říct, že to byli bohové, nebo jeden bůh, protože to nevím. Takové zážitky se velmi špatně popisují slovy a ještě hůře se na nich staví různá pravidla a zákony. Vezmi si třeba svátky na podzim. Brána pod Šeptajícími kopci se na hodinu otevře a každý vběhne na palouk a rve si do vaku hlínu, kterou si doma vysype na oltář. Babky kořenářky tam hledají hovna kamzíků, aby z toho mohly dělat posvátné masti.“ Mizza rozhodil rukama. „Zítra večer tě naučím, jak se uklidnit, abys měl s kamzíkem co nejlepší a nejčistší spojení. Teď už jsem ale vyčerpaný, dovol mi, Jeremo, abych se natáhnul.“

„Můžu ještě poslední věc?“

„Ale jistě.“

„Jak jsi takhle dobře vycvičil svého sokola? Je šikovný.“

„No víš, Ardúil je podivný sokol. Je mimořádně bystrý a nestárne. Mám ho už spoustu let a ani jedno peříčko nezměnilo barvu. Ještě mě přežije. Mám tušení, co je zač, ale to si nechám, když dovolíš, pro sebe.“

„Aha, dobře, tak dobrou noc.“

Houbař poklekl kousek od pařezu, aby mohl uříznout trs lišek. Protože se chlapíkovi zpátky na nohy moc nechtělo, povzdechl si a prohlížel si obsah košíku. Zatím nic moc, ale před chvíli do lesa teprve přišel a takhle brzo ráno nehrozilo, že by mu úlovky někdo vybral. Když se po námaze znovu napřímil a rozhlédl se po okolí, spatřil dva muže spící u vyhaslého ohně v dolíku. Houbař se rozhodl, že spáče nebude rušit a půjde opačným směrem. Když se ohýbal pro košík na pařezu, věnoval ještě jeden pohled utábořené dvojici. Všiml si, že kousek vedle ohniště se v kořenech stromu choulí pes a kamzík. Chlap se zajíkl a utekl s košíkem v náruči.

Necelé tři hodiny poté byli Jerema, Mizza, Hator a kamzík připraveni na cestu směrem k Brävenu. „Jsem zvědavý, jak to v tvé domovině bude vypadat chlapče. Musíme doufat, že situace je stále tvárná. Dokud je polívka nad ohněm, můžeš přihazovat přísady, míchat ji a ochutnávat. Jakmile ale kotlík sundáš z plamene, musíš si to vyžrat. Pokud nebudeme mít šanci zasáhnout, čeká nás pěkně hnusná bašta kamaráde.“ Mizza sešpulil rty a dodal: „Polívkové moudro. Promiň Jeremo, po ránu mi to moc nemyslí.“ Havran se zakřenil: „Mně se to líbí, ale nedělej mi už prosím chutě pane.“

Jarní smíšený les jim dýchal pod nohama a vzduchem se nesla vůně hlíny a kapradin. Zastavili se u potoka, aby se osvěžili. „Na to, že jsi také znám jako Stenzward, je tvůj meč nevyvážený a ubohý. Svou přezdívku bys měl náležitě ctít chlapče,“ usmál se Mizza, když těžkal Jeremovu zbraň. „Rád bych, jeden by čekal, že kapitán vilinojských stráží bude mít...“ Havran větu nedokončil. Všiml si totiž, že Hator strnul a špicuje ušima. Potom uslyšeli prasknutí větve v dálce z jedné strany, potom odjinud a nakonec ze všech stran.

„Tak nás našli. Někdo nás musel vidět. Vypadá to, že to bude pořádná banda,“ mračil se Mizza. „Ale jak?“ šeptal přikrčený Jerema. „To je teď jedno. Uděláme to takhle. Nech mi tady kamzíka. Zkusím pevné spojení. Dobře mě poslouchej Havrane. Lehni se psem do koryta a až přijde vhodná chvíle, rozběhni se co nejrychleji směrem pryč ode mě.“ Jeremův tázavý pohled zůstal nevyslyšen.

Mizza pohlédl na kamzíka a napřímil se. Jerema cítil, jak vzduch těžkne mocí. Bývalý archón měl náhle temně purpurové oči. Mladík sykl na Hatora, odplazil se do koryta potoka a natlačil se co nejvíce do břehu. Jeremovi prosakovala studená voda oblečením. To ho ale v tu chvíli zajímalo nejméně. Z koryta měl špatný výhled, ale podle zvuků a dunění země poznal, že jsou obklíčení velmi početnou skupinou.

„Panstvo! Vítejte na dnešním představení!“ hřímal nepřirozeným kovovým hlasem Mizza. Zbroje přestaly rachotit, vojáci se zastavili. Havran se rychle plazil směrem k nohám nejbližšího válečníka, který stál na vyvýšeném břehu. Jerema podle špinavých bot a nedbalých kalhot hádal, že se nejspíš jedná o žoldáka. Posunoval se korytem dál pryč, když někde nad sebou uslyšel: „Posranost sama tyhle čáry. Normálního mizeru prostě jebneš kladivem a on usne, ale takhle aby se člověk bál, že mu uhoří kláda! Brigu, vezmi si sedm chlapů a lezte korytem. Zaříznem ho první a většina odměny bude naše. Ještě aby nás předběhla nějaká navoněná helma, to tak,“ odplivl si žoldák.

Jerema věděl, že není na co čekat. Pokynul Hatorovi a ten se za šplouchání vody rozběhl. Žoldákovy nohy se vytočily za Hatorem. „Co to!“ zařval. Vzápětí se v potoce napřímil Havran a zapíchl žoldákovi do pasu meč. Chlap vyvalil oči ještě více, zavřískl bolestí a instinktivně chytil ostří kroužkovými rukavicemi. Nedovolil tak Jeremovi čepel z těla vytáhnout. Havran pustil rukojeť a běžel za Hatorem. Za jeho zády propukl chaos. Část žoldáků vyběhla za ním, zatímco ostatní zaútočili na Mizzu. Tětivy luků se natahovaly a šípy mířily jak na Mizzovu hruď, tak na Jeremova záda. Mizza zvedl ruce a roztáhl dlaně, jakoby držel neviditelnou kouli.

Přestože by Jerema přísahal, že běží po rovině, ztěžkly mu nohy a krajina se mu začala zvedat před očima. Tětivy se uvolnily, ale šípy jako by letěly úplně nesmyslnými směry a všechny minuly cíl. Vojáci začali vrávorat. Jen Mizza s kamzíkem stáli pevně uprostřed toho všeho a bývalý archón kroutil rukama tam a zpět po neviditelné kouli. Hator se vší silou se staženým ocasem škrábal do stále strmějšího kopce. Jerema ho doběhl, chytil za obojek a druhou rukou se sápal na kmen stromu, který měl normálně růst odspoda nahoru, avšak v tuto chvíli jeho poloha připomínala do stěny zaražený hřebík. Když Havran vytáhl Hatora a sám se posadil na kmen, zjistil, že les okolo nich se ohnul do tvaru koule a oni jsou na její vnitřní stěně. Tam, kde mělo být nebe, visely stromy korunami dolů jako zelené rampouchy a z potoku vedle nich byl vodopád. Žoldák, co za nimi běžel, se vší silou držel pařezu a zlostně skučel. Až teď si Jerema všiml, že mezi žoldáky jsou i vilinojští vojáci. Jejich meče, luky a kopí jim však byly k ničemu. Váleli se jeden přes druhého nebo viseli na stromech.

Na dně celého útvaru pořád stál soustředěný Mizza s kamzíkem. Mizza dal náhle ruce více od sebe a rozpohyboval prsty. Uvnitř zaobleného lesa se začaly objevovat a zase mizet podivné otvory. Jerema sledoval, jak se jeden voják kutálí po příkrém svahu dolů. Najednou se před nešťastníkem otevřela jakási brána. Jerema zaostřil zrak a viděl v otvoru sníh a slunce. Voják propadl do trhliny a vyválel se ve sněhu. Brána se s plesknutím zavřela a voják nikde. Jiný žoldák se pustil koruny stromu a spadl do černočerné díry, kde mu okamžitě omrzlo celé tělo a nehybně se vznášel do dáli. Takhle zmizela spousta vojáků, někteří ale prostě jen odněkud spadli a rozplácli se o kámen.

Bylo slyšet hodně breku a modliteb. Hator kňučel. Jerema věděl, že to dělá Mizza a doufal, že už to velmi brzo skončí. Jedna z bran se otevřela přímo za Mizzovými zády. Byla to jakási kamenná chodba s několika pochodněmi na stěnách. Chodbou šla směrem k Mizzovi postava v plášti. Vrhaný stín se zastavil u pochodně na kraji brány a Jerema zalapal po dechu. Poznával lidské tělo, ale hlava bytosti byla kamzičí s dlouhými rohy dozadu. Tvor se začal zhluboka nadechovat, jako by chtěl z Mizzy vysát život. Mizzovi se rozklepaly ruce a začal křičet, přes zjevné úsilí se nemohl se otočit. Postava za ním zklidnila dech, rozmáchla se a vrazila bývalému archontovi dýku do zad. Mizza s bolestivou grimasou padl na kolena a ruce svěsil podél těla. Kolem Jeremy to začalo hlasitě dunět a praskat, les se rovnal do původního stavu. Když se strom vracel zpátky do vzpřímené polohy, Jerema seskočil a utíkal k Mizzovi. Přetočil ho na bok a zkontroloval ránu. Nedalo se už nic dělat. Mizza jen chraptivě opakoval: „Kamzík..., to byl..., můj kamzík..., cítil jsem ho...“ vydechl naposledy.

---