Nábytek

„Já jsem si jistá, že tudy už jsme šli,“ trvala na svém Lenka. Karel mlčel. „Přesně tuhle skříňku jsem si tu prohlížela před hodinou.“ „Nešli,“ utrousil Karel po dlouhé odmlce. „Celou dobu jdeme podle šipek k východu.“ Skříňky vypadají jedna jako druhá, myslel si. Jak to může poznat?

Lenka neodpověděla. Místo toho mlčky šla dál a rozhlížela se, jako by něco hledala. Nekoukala ale přímo na vystavené zboží, spíše skrz něj. Po chvíli zahlédla to, co hledala. „Mám toho dost, jdu se ho zeptat na cestu,“ gestikulovala směrem k mladému nažehlenému muži v nezaměnitelné červeno-bíle pruhované uniformě zaměstnance. Stál za stěnou z vystaveného nábytku a koukal do prostoru. Páru si nevšímal, zdálo se že o nich ani neví. Lenka se k němu vydala nejkratší možnou cestou a začala se prodírat mezi vystaveným zbožím.

„Tudy se chodit nesmí,“ zareagoval okamžitě prodavač. „Přejete si něco? Počkejte, jsem hned u vás“, řekl a hned zmizel v zákrutech uliček. Téměř hned se opět vynořil s nataženou rukou k pozdravu. Na hrudi se mu leskla zaměstnanecká jmenovka s nápisem „Pavel, vedoucí oddělení“. S pečlivě naučeným strojeným úsměvem podal ruku Lence a poté Karlovi. „Jak vám mohu pomoci? Potřebujete poradit s výběrem skříně?“ „Zatím se jenom díváme, děkujeme“, odpověděla Lenka zdvořile. „Mohl byste nám poradit, kudy se dostaneme k východu?“ Prodavač Pavel se usmál ještě širším, ještě falešnějším úsměvem. „A co jste si u nás dnes nakoupili?“ vyzvídal. „Nic, jen se koukáme. Můžete nám říct jak se dostaneme ven?“ Lenka si stále zachovávala zdvořilost. Karel navíc zaregistroval že se na prodavače začíná dívat tím svým pohledem, který vždycky používá když potřebuje nějakou pomoc od nějakého může.

„Máme tu krásný nábytek, najdeme tu něco do každého pokoje,“ pokračoval ve svém vedoucí, jako by Lenku a Karla ani neslyšel. „Ale pokud nehledáte zrovna skříň, můžu vás nasměrovat do jiné sekce obchodu. Máme vše co je potřeba k bydlení.“ Karlovi v tu chvíli došla trpělivost a téměř na prodavače zařval „Podívejte pane, my dnes nic kupovat nechceme. Kudy se dostaneme ven?“ Na každé slovo v poslední větě kladl velký důraz a vyslovoval je pomalu, jako kdyby mluvil s nedoslýchavým. Prodavač se zazubil „Lituji, ale podle kodexu zaměstnance smím poskytovat rady jen zákazníkům. Rád vám pomohu s výběrem nábytku, až si to rozmyslíte.“ S těmito slovy se otočil a bleskurychle zmizel mezi stolečky a židlemi vystavenými o kus dál a nebylo po něm ani stopy. Karel vřel. V hlavě už sepisoval formální stížnost na neschopného zaměstnance. O tom se vedení dozví. Hlavou se mu proháněly nejrůznější nadávky a výtky, tu by napsal to, pak to v mysli vyškrtl a nahradil něčím jiným. Nohy ho u toho automaticky dál vedly po směru šipek. Lenka během toho vyhlížela další zaměstnance. Dřevěný nábytek mezitím vystřídaly křišťálové lustry s cenou, za kterou by se dalo pořídit slušné použité auto. Skrze lesklé, třpytivé krystaly lehce prosvítalo rozmazané a zvlněné prostředí obchodu za nimi. Musely jich tam být stovky a byly vytaveny tak hustě, že skrze ně skoro nebylo vidět. Za jedním obzvláště velkým a drahým lustrem vystaveným na rohu se míhaly známé červené a bílé pruhy. Sláva, pomysleli si oba.

„Prosím vás, můžete nám poradit?“ Zavolal Karel. Pruhy se zavlnily v krystalech lustru a během pár chvil naproti nim stála upravená mladá bruneta. Cedulka na jejích velkých prsou informovala, že se jmenuje Martina a je prodavačka. „Jak vám mohu pomoci? Potřebujete poradit s výběrem lustru?“ Zeptala se přívětivým, ale strojeným, snad až trochu robotickým hlasem. Lenka se nenechala rozhodit a opět na prodavačku začala zdvořile. „Ne, děkujeme mockrát. Poradíte nám, kudy se dostaneme k východu?“ Její pohled by u prodavačky asi nezabodoval, tak ho ani nezkoušela. Ale prodavačka se lehce zamračila s hraným zklamáním. „A co jste u nás dnes nakoupili? Jestli nepotřebujete zrovna lustr, mohu vás nasměrovat do jiné sekce obchodu. Máme vše co je potřeba k bydlení.“ Karel nepřenesl přes srdce že byli odbyti znovu stejnou větou a začal naplno řvát „Podívejte slečno, vy nám řeknete kudy se dostaneme ven! Nic tu kupovat nebudeme! Nikdy! To je neuvěřitelné jak se tady chováte k zákazníkům!“ Zaměstnankyně se nenechala rozhodit a začala opět podle naučené mantry „K našim zákazníkům chováme úctu. Máme to v kodexu zaměstnanců. Pokud budete potřebovat poradit s nákupem, jsem tu pro vás“ . Karel, který už byl skutečně rudý, zařval „Okamžitě nás nasměrujte k východu!“ Prodavačka Martina nasadila přísný výraz „Pane, musím vás upozornit že jestli nezklidníte své chování, budu na vás muset zavolat ochranku.“ Ochranku, pomyslel si Karel. Tak fajn, tak tedy ochranku. Ochranka má přeci u problémových zákazníků jediný úkol – dostat je ven z obchodu. Koukl na Lenku a ta kývla, zřejmě jí hlavou prošla stejná myšlenka. „Tak je zavolej ty pitomá namalovaná slepice, čekáme,“ zakřičel.

Zpoza zářivé stěny ověšené svítidly se vyřítili dva vyholení kulturisté a chytili oba za nohy. Smýkali je po zemi spletí uliček, k výtahu, pak do nižšího patra, do přízemí, do mínus prvního patra. Kam nás to vlečou? vždyť tudy východ určitě není, pomyslel si Karel. Lenka zavřela oči, aby se na to aspoň nemusela dívat. Najednou byly jejich nohy volné a pohyb ustal. Lenka otevřela oči. Na první pohled nedokázala rozeznat, na co to vlastně kouká. Bylo to kovové a zamotané a dlouhé. Mělo to ostny. Byly to ostnaté dráty. „Oni nás tu uvěznili,“ řekla slabým, zlomeným hlasem.

Zvedli se. Všude, kam dohlédli, bylo ochranné pletivo. Dráty netvořily ale souvislou stěnu. Byly to malé, asi metrové kousky, vždy natažené mezi dvěma stojánky a u každého vystaveného kusu stála cenovka. Nad jejich hlavami velký nápis ohlašoval, že se nacházejí v oddělení ostnatých drátů. Karel s Lenkou se začali prodírat vyznačenou cestou. Vystavené dráty se jim u toho zabodávaly do nohou a do rukou. „Zavolám policii,“ vytáhla Lenka z kapsy telefon. To, že se jí na displeji ukázalo nula čárek a hláška, že nelze najít operátora ji už ani nepřekvapovalo.

Za spletí drátů se cosi mihlo. „Někdo tu je,“ podotkl Karel. „A jestli se mě zeptá jestli potřebuju poradit s výběrem ostnatých drátů, rozbiju mu hubu.“ „Třeba je to jen krysa,“ namítla Lenka. Šustivý zvuk se ozýval stále blíž a blíž. Už bylo vidět siluetu a podle ní to krysa rozhodně nebyla. Bylo vidět ruce a nohy a hlavu člověka. Na prodavače ale také nevypadal. Místo upravené červenobílé kombinézy s cenovkou na sobě měl roztrhané, ale čisté hadry. „Pane, hej, vy!“, zavolal Karel. „Nevíte kudy se odsud dostaneme ven?“

Otrhanec se přiblížil. „Ven?“ podivil se, “To nevím.“ Podrbal se na svých dlouhých, neupravených vousech. „Hm, ale mohu vás aspoň odvést od ostnatých drátů jestli chcete, trochu to tu znám,“ řekl a už se začal skrčenými, téměř nelidskými pohyby sunout vpřed. Zvláštní člověk, pomyslel si Karel. „Tudy, za mnou, jděte nízko, nízko, tak – nepoškrábete se,“ ukazoval. „Máte hlad nebo žízeň? Můžu vám ukázat kde se najíst a napít. Všechno tu znám, všechno“ drmolil vesele. Všechno kromě východu, pomysleli si. „Mám trochu žízeň, napila bych se,“ přiznala Lenka. Otrhanec se zaradoval. „Nejlepší vodu mají na záchodech v prvním patře,“ vysvětloval zkušeně. „Někteří tvrdí že ve druhém patře chutná lépe, ale těm nevěřte. Prý ve druhém patře, haha. Nene, v prvním patře je voda nezpochybnitelně nejlepší.“ Lenka jeho nadšení soudě podle výrazu její tváře nesdílela. „Aha, nojo, vy jste tu noví.“ pohladil si zamyšleně pleš neznámý muž. "No a máte ještě peníze? Můžu vám ukázat i kde mají restauraci.“ „Výborně,“ rozjařil se Karel, „Půjdeme tam, třeba se odtamtud dostaneme snadno ven.“

Proplétali se opatrně mezi vystaveným ochranným oplocením. „Na ty dva vyholené si dávejte pozor, jsou zlí.“ drmolil podivín. „Ušpinili vám oblečení, nechcete si ho vyprat? Jestli chcete, zavedu vás v noci k domácím spotřebičům.“ V noci už tu nebudeme, pomyslela si Lenka, ale neřekla to a místo toho začala vyzvídat „Proč jste byl zrovna u ostnatých drátů?“ zeptala se a poustevník odpověděl „Tam se totiž nejlíp spí, víte? Je tam klid. Všude jinde pořád chodí zákazníci, ale o oddělení ostnatých drátů skoro nikdo neví. Jen my co tu žijeme. To je naše místo.“ Lenka se zhrozila „Vás je víc?“ Zeptala se nevěřícně. Podivín se zasmál „No jistě, nás tu je! Třeba pan Schulz a manželé Novákovi“, vypočítával na prstech ruky, když mu do řeči skočila Lenka „A proč tu jste?“ vyzvídala. Pán se zamyslel. „To už je tak dávno,“ přemýšlel, „Šel jsem si jen koupit šroubovák, ale když už jsem tu byl, začal jsem si prohlížet co tu mají,“ vyprávěl a vedl dvojici k točitým schodům skrytým ve stínu. „Jenže já hlupák zapomněl doma peněženku, haha, a tak jsem si doteď ten šroubovák nemohl koupit, věřili byste tomu?“ smál se.

U toho zvláštního vyprávění se ani nenaděli a stáli před prodejním pultem restauračního zařízení. Jejich příchod zaznamenal mladý brigádník. „Jak vám mohu pomoci? Potřebujete poradit s výběrem občerstvení?“ zeptal se. Na tom strojeném úsměvu potřeboval ještě zapracovat – možná proto ještě prodával colu a ne lampy. „Dvakrát pomerančový džus,“ objednala Lenka za oba. „Dáte si něco?“ Otočila se na místo kde před chvílí stál průvodce, ale mluvila do prázdna. Když mladík konečně dokončil objednávku - a že si dával na čas, nešika - a poté co oba zaplatili, zeptala se Lenka, jestli by jim neporadil kudy se dostat k východu. Prodavač se usmál a začal ukazovat cestu „Zajisté, tady doleva, pak doprava okolo venkovních sedacích souprav a hned jste tam. Doufáme, že se vám u nás dobře nakupovalo a brzy se vrátíte.“ odpověděl velmi zřejmě podle naučeného skriptu. Karel s Lenkou se vydali tím směrem a přesně tak jak jim brigádník slíbil za chvíli procházeli východovými dveřmi. Příští týden přijdou znovu, to budou slevy na židle.