Jakej to má smysl, to žití?

Tichý a studený příslib svobody a bezpečí
schovaný v každém z nás,
drásá nás na kusy,
oblbuje,
snaží se převzít nadvládu nad naším tělem,
jako bychom byli hadrové panenky, 
zapadené a pokryté prachem
pod postelí už odrostlé holčičky,
zkažené iluze v nás dřímají
jako sedmihlavé saně
připravené zasáhnout v tu nejnevhodnější chvíli
ostrými šípy vzpomínek a zklamání ze zmařených snů,
dřímá to v nás,
nechce se to pustit,
odejít,
je to naše nejniternější součást,
všechna ta bolest,
pocity zbytečnosti,
touha po úniku,
sžírající prázdnota,
touha křičet,
všechno to ze sebe vyřvat
a vědomí toho,
že to není možné
a hlavně všechna ta samota,
chlad,
vedro,
nemůžu dýchat,
dusím se vlastními pocity samoty,
prázdnoty
a bezmocnosti.

Je pošetilé si myslet,
že mi někdo může pomoct,
že zachrání tuhle trosku,
prázdnou schránku
zničenou jí samotnou.

Jakej to má smysl, to žití?