Iluzorky 11 - 20

11)

Měli by poslouchat.

Tupé, bílé, oválné tváře zírající z několika řad školních lavic.

Cožpak nemám černé šaty? Cožpak nestojím před tabulí? Nevyprávím o tom, co přichází a co NELZE brát na lehkou váhu?

Měli by poslouchat, když se venku dělá temněji a okna zasahuje první déšť. Tam mimo třídu, tam za sklem se děje apokalypsa. Nebe není nebem. Vaří se v něm vybuchující oblaka a tma má prsty ve všem.

Na mne se upírá třicet párů netečných očí.

I když rostu.

Rostu až ke stropu.

A všechny je pohlcuji.

Jednoho po druhém.

Tou velkou, velkou, mocnou událostí.

Konečnou katarzí.

 

 

12)

Pokud použiješ svoje prsty – tedy poté, co vystoupáš po schodech až na podestu před vchodovými dveřmi – a vnoříš je do těla květináče silného jako srdce býka, velkého jako čarodějný kotel, plného vonící hlíny, pokud použiješ PRSTY k pátrání v té prsti...

… pak kromě hnízda myších embryí...

… slepých, nahých, růžových...

… v tom černém hrobě...

… když napřeš svou pozornost bděle...

… vytáhneš smrtihlava...

 

A máš se k čemu modlit.

A můžeš si s ním hrát.

Posadit ho na dveře a sledovat, jak čiperně přelétává na zárubeň. A zpět.

Můžeš ho zničit a setřít mu pel.

A můžeš prostě tlesknout.

Tím všechno ukončit.

Ale to nejde, když je to tvůj Bůh.

 

Patříte si navzájem.

 

13)

Chybí.

 

 

14)

Jakou, jakou hudbu tvoří umírající paže? Bledé a rozechvělé. Jemně složené na klaviatuře piana.

Není ani příliš smutná.

Jen trochu křičí ze sna.

Víte... ty paže si to pamatují.

Všechno je v nich uložené. Jaká byla rána před bílou mříží pokoje 306, kdy všechno polykali emocožrouti.

A teď?

Teď jsou ty paže nejsvětlejší zařízení.

Jsou něžné.

A hrají.

A umírají.

Není to ani příliš smutné.

 

15)

Hodíme koš.

Hodíme koš.

Hodíme koš.

Každý jeden.

Za milostný trojúhelník.

Pak šlápneme do mlhy a těla se nám rozpadnou na motýly.

TO je teprv láska!

 

16)

DOMŮ!

Líbat podlahu a slyšet věty o tom, že smím zůstat.

Tentokrát ano.

Tentokrát navždy.

Slibujem, slibujem, už nikdy Tě odtud neodvlečem.

 

Pak probuzení.

 

17)

Někdo jí osekal několik částí. A nechal ji ležet na sněhu, takže to celé nakonec působilo tak DRAMATICKY!

 

17,5)

Možná si sama uštípala prsty. Jeden po druhém. Článek po článku. Až si úplně ušpinila šaty krví. A kleště otupila.

Bylo to zlé.

Zlé a strašlivé.

A bolestné. Hlavně uvnitř v duši.

 

S druhou rukou jí pomáhalo druhé já.

 

18)

Měl dost kuráže na vztek.

Natáhnout ruku a roztrhnout ústa do šklebu – té půvabné slečince – ohmatané, s olíbanými, našpulenými rtíky.

Zatímco ty se pachtíš v pochcaných hadrech, protože Tě předběhla ve frontě na záchod, aby si tu pusinku mohla namalovat. Neslíbatelnou rtěnkou.

Aspoň si příliš nezasvinil ruce.

 

 

19)

Kdo se mnou zachytí vlající záclony plné slunce a ptačího trilkování? Kdo se usměje, až na nich uzel uvážu, nebo se do nich celá, celičká zamotám a jako děvčátko si budu hrát na nevěstu? Kdo ke mně přistoupí? Přistoupí bez bázně a údivu, že i mně dokáže paprsek pozlatit vlasy, tak jako každé jiné? Kdo v očích dokáže uvidět lapené štěstí?

Kdo umí, kdo smí?

Být jiný...

… vidoucí, silný?

 

 

20)

Dívá se to na mne od narození. Ta žena v mokvavém plášti. Má v sobě hmyz. Věděli jste to? Je jím naditá k prasknutí. A má v sobě i listy trpělivosti.

Pamatuji se, jak se nade mnou skláněla do kočárku. Všechno bylo v jejím stínu zamračené, kuckavé a smutné.

Zahlédla jsem ji koutkem oka pokaždé, když mne muž sevřel v náručí. Poté už byly polibky jen sprosté, obhroublé, necudné.

Nic jiného než ona nemá důstojnost.

Miluje mne.

Jediná mě miluje a chce.

Stojí o mě.

Každým svým příchodem si bere kousek reality.

Už zase stojí za mnou.

Právě teď, když píšu.

Cítím její touhu v každém kousku vzduchu, který dýchám.

Ale ještě se neotočím.

Mohla by mě lapit, kdybych si troufla otevřít náruč a pozvat ji blíž.

A mohla by třeba uvidět, kdy to doopravdy udělám...

… a začít se smát.

 

---