mrholení

vykřičník

vyřezávám něhu do pařezu

osobnosti stromů

jež byly předurčeny zemřít

vzpřímenost vykřičníků

zvolna velí pohov

a tak do jejich rytmu

vzácného naléhání

češu vlasy

trochu medové, trochu rezavé

hledím do svých očí

trochu zelené, trochu hnědé

žiju ve dvou identitách

jako naroubovaný strom

jsem tím otazníkem pro ty

kteří nechápou

mrholení

vzduch se zjemnil mrholením

sundavám kapůcu

tak dej mi ještě šanci

prostřít něhu do polí

piju slzy neznámých

a polykám vločky

svých depresí

ovládají mne děsy

nechtěj mě vlastnit

zničila bych tě život

nespoutanost a odvážnost

pro nové

tak hledej dál

(h)lásky

šiju ozvěnám šaty

utkané z (h)lásek

dávno vyřčených

a pak pářu nesmyslná slova

s přídechem něžnosti

na dvou jehlicích

očka utíkají všemi směry

pod kůží, cítím to teplo

člověčí, své/jiné/omamné

na březích řeky zkouším

lovit šupiny rybek