Einar

Poletující jehličí, poslední obláčky páry z úst vojáků, odřené kořeny po útěku těžkých bot. Poletující jehličí, ticho.

Jerema Havran kolíbal v náručí bezvládné Mizzovo tělo. Jeho slzy a pot máčely plášť mrtvého. Jako balvan ho zavalil pocit nekončící vilinojské zrady. Začal cedit dech skrze zuby. Zabiju je, srovnám Vilinoj se zemí. Nepojedu do Brävenu, zabiju je. Jerema uslyšel, jak poslední myšlenku nahlas zakřičel. Hator tlapou hrabal Mizzovi po nohavici a natáčel hlavu. Kamzík se čelem dotýkal Jeremova boku.

Havran uslyšel odfrknutí koně a zvuk kopyt dopadajících na měkkou zem. Byl to pravidelný pomalý krok v jednom směru. Kůň musel mít jezdce. Jerema se z pokleku vytočil a natáhl před sebe meč jednoho z padlých žoldáků. Pod cestovním pláštěm s kápí měl jezdec modrou šněrovací košili se znakem, který Jerema znal jen z pohádek. Byl to vrabec sedící na kříži. Do očí muži Jerema kvůli kápi neviděl, všiml si ale mistrně střiženého bílého vousu.

Vzpomněl si na slova matky, na jednu z pohádek před spaním: „Hanrika, posledního obránce hradu přehodili z věže dolů. Přál si, aby jeho milá Illes věděla, jak moc ji miloval. Neměl však inkoust, papír ani čas, padal z věže s jediným přáním. Než ale dopadl, přiletěl za ním vrabec, pařátkem mu sáhl do vlasů a vytáhl z nich zapečetěný dopis, dopis pro Illes. Ten vrabec, Jeremo, to byl gravehradský posel. Když chtějí, dokáží se proměnit v jakékoliv zvíře. V tom dopise byly všechny Hanrikovy myšlenky. Hanrikův pád tak byl jako do měkoučké postele, protože jeho duše byla náhle lehká jako pírko. A teď už spi.“

Jerema se pokusil o výhružný tón, ale hlas mu nepříjemně přeskakoval: „Kdo jsi? Co tady chceš?“ Gravehradský posel měl třesoucí se špičku meče před obličejem, nevypadalo ale, že by ho to zneklidňovalo. „Jeremo Havrane mám pro tebe zprávy. Člověk chtěl, abych tě varoval. Pánu Bremovi z Koeperu byly přislíbeny posily z Vilinoje v jeho boji s Brävenem. Druhá zpráva je tady v obálce, je to krev přítele. Pokud se ocitneš v největší nouzi, spoj ji s krví tvou a přítel ti pomůže. To ti chtěl člověk vzkázat.“ Jeremovi jakoby se jazyk zlomil vejpůl: „Co...Jak...Jaký člověk? Jaký přítel? Brema jde na nás?“ Posel ale jen Jeremovi pokynul rukou na pozdrav a hnal koně pryč.

Havran uzamkl své třesoucí se a zdrcené já do nejvzdálenějšího koutu své mysli a pokusil se hledět dopředu. Nejdříve sebral jednomu z mrtvých žoldáků sekeru, aby do země vysekal jámu. Lesní půda byla prorostlá kořeny a sekera se tak hodila. Jerema ale neměl čas udělat Mizzovi hluboký hrob, jak se patří, a tak nad jeho tělo ještě navršil kameny do malé mohyly. Potom Jerema začal obcházet zmrzačená těla žoldnéřů a tam, kde to šlo, odpáral jejich symboly či stuhy a strčil je do Mizzova cestovního vaku.

Opodál našel Havran několik koní vilinojských rytířů uvázaných ke stromům. Zvířata koulela očima a nervózně podupávala. Jakmile se ale přiblížil kamzík, koně jakoby vydechli úlevou. Hator vyštěkl, když uslyšel zvuk sokola. Ardúil se snesl ke kamenné mohyle a vřískal. Na pařátu měl uvázaný maličký tubus se zprávou. Havran rozbalil drobný pergamen a četl: „Jeremo, vrať se domů, Bräven je s tebou. Pán Mizza je v našem království vždy vítán, přijeďte spolu. Král Rinhaart.“ Jerema vyskočil do sedla. Hator se držel po pravé straně a nespouštěl z pána oči. Kůň se dal do poklusu a celá zvířecí družina držela tempo. Cesta do Brävenu, hlavního města Hevelského království, už byla klidná.

Když Jerema projel brävenskými branami, lidé nejásali, ani se nebouřili. Upírali na archonta a jeho společnost zraky, a když na někoho pohlédl kamzík, ucukli. Jerema si byl vědom, že fráze z králova dopisu „Bräven je s tebou,“ je velmi křehká a nedovedl si představit, že lze u většiny obyvatel rozptýlit obavy z velezrady jedním psaním od Mizzy.

Sesedl z koně u dřevěné tabule, na kterou se vyvěšovaly podobizny hledaných osob a nabídky k výdělkům. Jakmile začal Jerema štrachat v cestovním pytli, obklopil ho dav zvědavců. „Jeremo, jsi s námi? Opravdu jsi nezradil? Ticho, ať se nerozzlobí!“ zněly výkřiky z davu. Havran jakoby si toho nevšímal. Přibíjel na dřevo červenožluté stuhy a zvolal: „Letní Šípy!“ Vytáhl z pytle nášivku, a když ji prorážel hřebem, hulákal: „Výrští Medvědi!“ A takhle pokračoval, až bylo na tabuli přibyto skoro tucet stuh a nášivek žoldáků z lesa. „Tihle všichni zradili úřad archonta, když v lesích pod Vilinojí přepadli mě a minulého vládce Spojených království Mizzu. Tihle všichni jsou zodpovědní za smrt pána Mizzy, který mi zachránil život, když se jim čelem postavil!“

Lidé se dali do pláče, vkládali obličeje do dlaní. O Mizzovi to ještě nevěděli. „To, co jsem vám teď vypověděl, je pravda. Vím, že se na vás valí vážná slova ze všech stran. Prý jsem travič, zrádce a můj kamzík je znesvěcený. Ale hovno! Jsem Jerema Havran, zvaný Stenzward. Mám psa Hatora a přátele kamzíka a sokola Ardúila. Ač nemohou mluvit, viděli dost. A zatím stojí po mém boku. Stejně tak by tady stál Mizza, kdyby mohl.“

Někteří z davu pokývali na souhlas, jiní si drželi bradu v zamyšlení. Jeden stařec ale pocítil zlobu a zařval: „To ty jsi zabil Mizzu! Hade! Tfuj! Zabil jsi ho a potom jsi poslal dopis s jeho pečetí! Proklínám tě ty jeden…“ Stařík, ale nedomluvil. Komandér Garset, který zrovna přišel, s ním zatřásl a počastoval ho: „Ty hubo nevymáchaná, prašivá. Zmlkneš už?“ Potom se otočil k Jeremovi a s úsměvem ho vítal: „Havrané! Panečku!“ Nejdříve se chytli za ramena, pak se Jerema upřímně zasmál a mohutný Garset ho přitiskl k sobě. „Ty vole jeden bláznivý, tak rád tě vidím. Teda pardon pane archonte. Pojď honem, určitě si máte s králem co říct.“

Naposledy Jerema s králem Rinhaartem mluvil ve sněmovní síni, ale tentokrát ho Garset zavedl k trůnu. Nedoprovázeli je biřici a ten pocit, že mu doma věří, Havrana hřál u srdce. Král Rinhaart stál pod trůnem z hevelské borovice a cosi zrovna vykládal. Veškerou Jeremovu pozornost však na chvíli uloupil jediný králův posluchač. Muž byl o trochu menší než král a dle stavby těla Havran poznal válečníka. To ale zdaleka nebylo na muži to nejzajímavější. Přes hlavu měl kápi a na obličeji měl umně tvarovanou masku z oceli. V masce byly otvory na oči a ústa, vystouplý ocelový nos a dokonce i přísné obočí. Na pravé líci měl heraldickou rytinu kamzíka s korunou na hlavě, na levou stranu zatím Jerema neviděl. Muž se na Jeremu otočil a s ním i král. Ha, na druhé straně má heraldický květ, pomyslel si Havran.

„Můj Milý Stenzwarde, tak jsi tady i s kamzíkem, neuvěřitelné. Vítej doma v těchto nelehkých časech.“ Král zrakem pátral za Jeremou. „A kde je Mizza?“ Garset se díval do země, už to věděl. Jerema si povzdechl: „Mizza je mrtvý můj pane.“ Král náhle ve tváři zestárl. „Budiž mu země lehká. Přinášíš smutnou zprávu, ale něco mi říká, že toho bude víc,“ domluvil král a posadil se na trůn. „Dobře Jeremo, jsem připraven vyslechnout tvůj příběh,“ vybídl ho. Havran se ale nervózně podíval směrem k muži s maskou. „Ach jistě, omlouvám se za svou nezdvořilost. Jeremo, tohle je Einar Sodertahl. Nemám před ním tajemství, neboť on přede mnou také ne. Ale k tomu až později. Prosím mluv.“

Einar se poklonil a Havran začal vyprávět. Nenechal si nic pro sebe. Vypověděl o tom, jak lapen do léčky zabil prohnaného kapitána vilinojské stráže. Jímal ho smutek při slovech o setkání s Mizzou. Hrůza a nenávist jím lomcovala, když popisoval obklíčení v lesích a Mizzova vraha s hlavou kamzíka. Na tvářích Garseta i krále se rýsoval děs, když Jerema podal svědectví o posledních slovech pána Mizzy. Nakonec jim pověděl, jak mu gravehradský posel donesl zprávy o Bremově plánech a krvi přítele. Rinhaartovi zbělaly klouby na zaťaté pěsti. „Kdo ví, jestli to je s tím Bremou pravda. Nevím, kdo mi to vzkázal. Na druhou stranu je jasné, že Brema nás k smrti nenávidí a je schopný se spolčit s kýmkoliv,“ dodal Havran a Garset měl obličej zlostí celý pokřivený.

Einar udělal krok vpřed a začal skládat prsty do podivných pozic. „Co to děláš pane?“ otázal se Jerema. „Chce ti poděkovat Havrane,“ vzal si slovo král. „Einar byl ještě nedávno kapitán vilinojské stráže. Několik měsíců před těmi nešťastnými událostmi na Šeptajících kopcích byl s jedním oddílem vyslán prověřit bezpečnost severní hranice Vilinojských krajin. Jeho vlastní vojáci ho ale zradili a vyřízli mu jazyk. Nakonec ho svázaného hodili do ohně. Nechali ho hořet a odešli. Jeden z nich byl ale svému kapitánovi pořád oddaný a tak mu alespoň před odchodem povolil svázané ruce, víc nemohl udělat, aby sám nepropadl životem. Einar tak přišel o svou podobu a řeč, ale vůle mu zůstala. Později mi nabídl své služby. Jeho místo ve Vilinoji potom zabral jeden z toho oddílu. Nevědomky jsi ho na Šeptajících kopcích pomstil, když jsi nového kapitána zabil.“ Jeremovi se udělalo nevolno. „Dobře, že je po něm, hajzl jeden,“ zareagoval nakonec. Einar ho plácl po rameni jako starý známý. Podívám se někdy za tu masku? pomyslel si Havran.

Král Rinhaart se zahleděl do kamenné podlahy a nahlas přemýšlel: „Zdá se, že pod Šeptajícími kopci se odehrál dlouho plánovaný puč. Einarova poprava mohla být prvním krokem. Ale Einar přežil, Jerema také. Nepřítel tedy klopýtá. Je v naší moci ho položit zcela?“ Po odmlce se zvedl a promluvil k přítomným: „Nejbližší hrozbou je koeperský Brema, který nás plánuje zničit od té doby, co jsme na něj uvalili sankce za neuposlechnutí povolávacího rozkazu. To všichni víme. Do rána vymyslím, jak se zachováme. Jeremo ty se nauč Einarovu řeč rukou, bude se to jistě hodit.“

Všichni se králi uklonili, a když už odcházeli, Rinhaart zastavil Jeremu: „Havrane, jsi i můj archón. Jsi pro mě posvátný a je mi nepříjemné dát ti jakýkoliv rozkaz. Až se ti to znelíbí, klidně mě můžeš nechat zpráskat bičem.“ Jerema se ze široka usmál a mávl rukou.

Na druhý den mladý vyzvědač Jens venku sundával z dřevěné tabule dvě nášivky s červeným štětcem. Když vstoupil do sněmovního sálu, všichni už byli usazeni.

Král vysvětloval plán: „Vážení, musíme na výzvědy do Koeperu. Tady Jens se do toho zakousne a zjistí, zda koeperští opravdu očekávají posily z Vilinoje a co mají za lubem. Pokud gravehradský posel Jeremovi předal pravdivé zprávy, získali jsme neznámého spojence. Také by to ale znamenalo, že nás Brema chce dobýt. Když horalé ohrožovali naše domovy, koeperští zalezli a my bránili celý Hevel. A najednou mají chuť si zaválčit. Jensi, pokud naše obavy potvrdíš, nebudeme moci dál sedět a čekat, až nás oblehnou koeperská a vilinojská vojska. Jestli ještě bude čas, vyprovokuj koeperské, aby proti nám vytáhli dříve bez posil. Pokud totiž chtějí obléhat, tak jim v naději, že vilinojští přijdou, nebude vadit nás sevřít uvnitř hradu dříve. Vláčeli by z Koeperu pěší vojsko, žebříky a katapulty. Kdybychom jim vyjeli naproti, mohli bychom je v poli smést a zničit dříve, než nás bodnou vilinojští. S Jensem půjde ještě jeden.“

Jakmile to král dořekl, Jerema s Einarem se naráz postavili. „Archonta do nepřátelského ležení opravdu posílat nebudu. Einare, jdeš ty,“ rozhodl se Rinhaart. „Jensi, máš slovo.“

Dlouhovlasý mladík s šibalským výrazem a bradkou položil na stůl nášivky. „Tady s tichým mistrem Einarem půjdeme ustrojeni jako Saganští malíři. Z té bandy, co napadla Havrana a Mizzu v lesích, jsou malíři nejdrsnější žoldnéři a hlavně nejspíš oba dva pod drnem, viď Stenzwarde? Budeme se v Koeperu ucházet o práci u vojska a jelikož nás pověst bude předcházet, nechají nás určitě cvičit koeperské ve zbrani nebo něco takového. Takhle se možná dozvíme, co a jak. Uděláme nějakou krávovinu na rozloučenou a zdrhnem. Musí to být rychlovka. Saganští malíři si nenechali nikdy ujít dobře placené bojůvky a museli toho mít už dost za sebou. To, že je bývalý pan kapitán ohořelý, nám bude pěkně hrát do karet.“ Einarova židle už dávno letěla do rohu a meč byl tasen. „Nic ve zlém přece! Jsem tvůj bratr ve zbrani a nedám na tebe dopustit,“ dušoval se Jens. Einar zasunul meč zpátky do pochvy a z pod masky vycházel hrozivý zvuk.

Král vložil tvář do dlaní a vrtěl hlavou. Prohrábl si vousy a otočil se na Havrana: „Jeremo, jak to vypadá s kamzíkem? Pomůžete nám společně, kdyby došlo na nejhorší?“ Jerema vzdychl a promluvil: „Já vám pomůžu, to je jasné. Ale sílu kamzíka si nepropůjčím.“ Mezi přítomnými to zašumělo nervozitou. „Jak už jsem vám včera vyprávěl. Naposledy, když můj kamzík vytvořil spojení s Mizzou, vystoupil z temnoty démon s tělem lidským a hlavou kamzíka. Než démon bodl dýkou, Mizza se třepal a v očích měl pohled čirého zoufalství. Stín té příšery mě provází, kdykoliv sním a kamzíka taky, vidím mu to v očích. Pokud se s kamzíkem spojím, bojím se, že démon se zase objeví. U armády víme, co čekat. Jsou to jen lidi. Když zaseknu svůj obouručák do chlapa, už se nepostaví. Nevím ale, jak se bojuje s démony. Dokud tento problém neprošetřím, bude vám muset stačit voják Jerema a jeho meč.“ Všichni přikývli na souhlas. Garset se musel otřepat při pomyšlení na monstrum s hlavou kamzíka, které by se mohlo promenádovat po Brävenu.

Než král sněm ukončil, položil znepokojující otázku: „Jedno mi není jasné. Koeperští, kteří jsou především zbabělci, už jistě ví, že Jerema je tady. Cožpak nemají strach, že je kamzík v boji zničí? Jistě, my teď víme, že kamzík do boje nepůjde, ale oni to nemohou tušit. To mi dává naději, že Jerema obdržel falešnou poplašnou zprávu. Kdo by totiž šel na jistou smrt?“

Einar s Jensem se ve zbrojnici připravovali na cestu do Koeperu. Navlékli na sebe lehké kožené zbroje s nášivkami Saganských malířů. Einar si jednou rukou do kapsy zastrkával dopis, který mu dal Jerema, a Jens mu mezitím utahoval řemínky na rameni. „Proč si vlastně chtěl, aby Jerema napsal Bremovi dopis? Je to samá nadávka. Bremo, ty hovado, ty děcko pod máminou sukní a podobně. Dyť to tam budeme jako žoldnéři těžko někomu ukazovat.“ Einar ale jen pokrčil rameny. Co máš za lubem ty potvoro kapitánská, pomyslel si Jens.

„Hele, každopádně ta maska musí dolů. Proč by Saganští malíři, takoví hrdlořezové, nosili na hubě masku s korunovaným kamzíkem, ha?“ Einar těžce oddechl a strčil rukou do Jense, aby šel pryč. Jens rozhodil rukama a šel do chodby vedle. Přivřel dveře, ale jen tak, aby škvírou na Einara viděl. Bývalý kapitán si sundal kápi a sňal masku. Jens viděl jen temeno hlavy, ale to mu stačilo k pocitu studu. Už nikdy ani neceknu o jeho zranění, řekl si v duchu. Einar neměl na hlavě jediný vlas. Jak hlava, tak odhalený krk byl znetvořený. Vypadalo to jako by mu někdo přes hlavu natáhl hrudkovité a potrhané těsto. Einar si chvíli prohlížel výbavu zbrojnice a nakonec sáhl po hladké helmě se sklopným hledím.

Obydlí Koeperu byla rozeseta po kopcích jako mák na pletenci. Hlavní hrad ale nešlo přehlédnout. Byla to obrovská pevnost na nejširším z vrchů. Hrad Koeper vypadal jako koruna na tlusté a střapaté hlavě, kde vlasy tvoří smrčina.

Jako správný vyzvědač znal Jens všechny vchody do hradu. „Kamaráde, teď nás pustí všude, zpátky to ale může být krapet horší. Očíhneme západní branku, všichni ji ale říkají štěrbina. Je úzká, hlídá ji jen pár strážných a to ještě většinou za trest a mříž se tam spouští z horní hradby. Armáda štěrbinou neprojde, ale poblíž jsou studny, tak aspoň děvečky si to tam štrádujou,“ vysvětloval a tahal se za bradku.

Koně nechali ve stájích před hradem. Jens totiž moc dobře věděl, že na vnitřní straně hradeb se podaří vsoukat koně do přeplněných stájí jen těžko a když už, tak za velký peníz. Za daleko menší útratu jim pomohli dva pacholíci do kopce vytáhnout cestovní pytle.

Jednomu strážnému se nelíbilo, že někdo vstupuje do hradu se sklopeným hledím. „Stát pravím! Za jakým účelem vstupujete do hradu? Ty! Sundej si tu helmu.“ Jens měl dávno připravené rozličné výmluvy, ale Einar mu nedovolil je použít. Udělal prudce krok vpřed a zavrčel tak, že strážný upadl do bláta. Einar se k němu sklonil a přes hledí se na něj upřeně díval. Strážný viděl před sebou dvě bezvýrazné bleděmodré oči. Do jisker božích, to je určitě nemrtvý, bál se.

„No kurva, co to má znamenat,“ řval celý brunátný koeperský komandér Lichta, který náhodou procházel kolem. „Neuposlechli mě pane, tenhle nechtěl sundat helmu. Je to zloduch, kdoví jestli to je vůbec člověk!“ kokrhal strážný. Lichta si už nášivek dávno všiml, stejně tak Einarova popáleného krku. „Jeho ksicht by ti snad něco řekl? Bojovníka často poznáš právě podle přilbice a erbu. Tohle jsou Saganští malíři, žoldnéři, a ty večer oslavuj, žes vyvázl s životem. Pojďte za mnou pánové, určitě si budeme rozumět.“

Ještě ten den je zrzavý dlouhán Lichta najal pro výcvik několika oddílů. Podmínkou dohody ale bylo, aby Einar ukázal tvář. Lichta ji nepotřeboval vidět, ale jako pes, který pomočí roh, chtěl Einarovi naznačit, že komandérovi na hřbet nikdo lézt nebude. Lichta navenek nehnul brvou, ale při pohledu na beznosou, zkroucenou tvář měl v krku zatraceně sucho. Zemřeš, pomyslel si Einar.

Ráno Jens nastoupenému oddílu vysvětloval: „Já jsem Brill a tohle je Guba. Guba nemluví, jen řeže. Jsme Saganští malíři a naučíme vás, jak si nenechat stáhnout spodky!“ Einar si všiml, že jeden z vojáků něco šeptá druhému a ten se zasmál. Bývalý kapitán vytáhl z vaku na opasku kedlubnu, kterou chtěl původně posvačit, a vrhnul ji vší silou po neukázněné dvojici. Jeden z nich se přikrčil a druhému se zelenina rozplácla o tvář. Jens to suše doplnil: „Když na vás v bitvě letí předmět, nastavíte štít. Dřepí se u sraní, ne v boji!“ Vojáci se zastyděli a Jens pokračoval ve výkladu: „Všichni si nachystejte čutory s vodou a otevřete je. Uděláme si takové cvičení. Rozdělte se do dvojic. Ve dvojici se postavíte naproti sobě, každý čutoru v ruce. Volnou rukou chytíte druhého za zápěstí, ve které drží čutoru. Rozumíte kohouti? Tanečníka mám před sebou, v jedné ruce držím čutoru v druhé jeho zápěstí. On vás drží stejně. No! Už to mělo být!“ Jens se královsky bavil. „A když takhle stojíte, na mé znamení se budete snažit jeden na druhého vylít vodu z čutory. Možností je plno. Po mém znamení se můžete klidně pustit, ale nikdy ne předtím! Naučí vás to dostat se ze sraček ve vřavě. Guba vás bude kontrolovat a ukazovat, jak na to.

Jens zařval a dělal, co mohl, aby se nesmál nahlas. Byla to mela. Cvičenci se navzájem podkopávali a tahali. Obzvlášť ho pobavilo, když viděl celého promočeného Einara chodit mezi vojáky a srovnávat je. Zas tak špatné cvičení to ale není, snad si z toho nic neodnesou do skutečného boje, zamyslel se.

Lichta stál opodál a jeho soutěživý duch si nemohl pomoci. Chci to zkusit, vypadá to skvěle! Guba je menší, snadno ho zdolám, a kdyby ne, aspoň se přiučím. Ale to se nestane, mam delší končetiny, větší páku! Spekuloval sám se sebou. „Gubo, chci se s tebou utkat, ať pacholci vidí skutečný souboj!“

Jens tušil u popudlivého Einara problém a nabídl se Lichtovi sám. Komandér ale v Jensovi soka nespatřoval. Jistě, měl k němu jako k malíři alespoň trochu respektu, ale zdaleka ho tak nefascinoval a zároveň nedráždil jako Einar.

O hlavu větší Lichta stál naproti Einarovi, který přilbu tentokrát sundávat nemusel. Jens zařval boj, ani jeden toho druhého nepustil. Einar se odrazil do vzduchu a zaklonil se, aby mohl udeřit hlavou. Lichta ale stihl zatáhnout rukama na stranu a chtěl smýknout útočníka na zem. Einar věděl, že s nohama ve vzduchu je na velmi tenkém ledě. Potřeboval nějak zužitkovat hybnost, kterou mu komandér předal, když ho potáhl bokem. Trochu se přitáhl v předloktí a obmotal Lichtu nohama jako hroznýš škrtící myš. Pustil rukou komandérovo zápěstí, napnul ji za sebe a ohnul se v pase zády ven, aby znásobil hybnost a roztočil i Lichtu. Ten měl sice volnou ruku s čutorou, ale teď ji potřeboval k tomu, aby vyrovnal vrávorání a neupadl. Einar této chvilky využil k tomu, aby se k útočníkovi zase co nejblíže přitáhl. Opět se ho chytil, uvolnil nohy a skrčil je pod sebe na Lichtovu hruď, čímž definitivně protivníka převážil. Komandér takový tlak na své těžiště neustál a padl na znak. Celé se to odehrálo v jedné otáčce Lichty kolem své osy. Ani při pádu však nepřestal svírat Einarovo zápěstí. Ten ale použil druhou ruku a vylil zbytek své čutory Lichtovi do tváře.

Komandér soptil a vojáci jen obdivně zírali. Vedle Jense náhle stál koeperský pán Brema. Umřu mladý, proklínal v duchu celou situaci vyzvědač. Brema byl starší pán s prošedivělými a pečlivě učesanými vlasy ke krku. Měl drobný nos a v oholené bradě důlek. Jeho záda byla až nepřirozeně rovná. Na sobě měl dlouhý tmavě hnědý kabátec se zdobenými rukávy a límcem. Náramně se bavil a tleskal zápasníkům. „Výtečný souboj! Skoro jako bájní obři Mir a Gazd,“ mávl Brema rukou směrem na západ, kde za několika kopci čněly nad krajinou dva osobité skalní útvary. „Umyjte se pánové a dejte vojákům pohov. Za hodinu vás čekám v malém audienční síni.“

Lichta stihl za Bremou doběhnout dříve, aby vyzvěděl, co má za lubem. „Co těm hrdlořezům chcete můj pane? Řádně jsem je zaměstnal, ale je-li to vaše vůle, můžu je z hradu vyhostit.“ Brema zavrtěl hlavou. „Kromě vás, komandére, jsme na tom se schopnými veliteli bídně. Dobýt Bräven a neudělat si ostudu před vilinojskými, to chce disciplínu! Řekneme těm žoldnéřům náš plán a zaměstnáme je také na dobu obléhání jako velitele. Za těch pár dnů stejně nestihnou naše vojáky pořádně vycvičit. Daleko více se nám budou hodit v poli. Samozřejmě budou odpovědní vám.“ Lichta byl celý nesvůj. „Ale pane, to, že nám Frij poslal posily, je náš trumf, naše výhoda. Je moudré to říci někomu, kdo poslouchá toho s nejnaditější kapsou?“ Brema komandéra chápal. Byl už ale rozhodnut. „Žoldnéře zajímá pouze velikost výdělku a reputace. Dobytí Brävenu jim zajistí obojí. Teď je přiveď. Beztak bloudí po hradě.“

„Co byste pánové malíři řekli na přivýdělek?“ Jens se v duchu radoval. Tak to máme! Brema všechno vyžvaní takhle brzo. Nevylezu týden z hospody! „Záleží, o co by šlo.“ Lichta roztáhl mapu a Brema na ni spustil prst. „Chceme dobýt Bräven.“ Jens seděl pevně v roli. „To je sebevražda. Díky za nabídku, ale máme rádi hlavy na krku. Můžeme už jít zase cvičit vojáky? Ať alespoň prohrajete se ctí.“

Lichta trpěl. Jeden pokořil mě, druhý chčije na hlavu mému pánovi. Jak mě svrbí prsty, hned bych je zařízl. Vydrž Lichto, budeš mít jméno a hrad, konejšil se. Brema se podíval na stráže u dveří a houkl na ně: „Nechte nás o samotě.“

Einar pořád přemýšlel, zda by jim bylo ku prospěchu, kdyby se nechal Lichtou na cvičišti přemoci. Odpověď nikde. „Nejsme bláhoví, sám bych na Bräven nešel. Za tři nebo čtyři dny dorazí náš spojenec a společně budeme hrad obléhat ze dvou stran. Posily budou početné, vítězství je jisté.“ Jens polkl na prázdno. „A kdo je ten váš spojenec?“ Brema se díval na mapě stále na Bräven, ale Lichta na okamžik a nechtěně zavadil zrakem o Vilinoj. Jens si toho všiml, Brema také. „Mělo to sice zůstat tajemstvím, ale díky těkavým očím komandéra Lichty jste našli svou odpověď. Budete při obléhání velet našim oddílům? Saganští malíři, velitelé koeperských vojsk a vítězové nad Brävenem. To má krásný zvuk, nemyslíte?“ naparoval se Brema. „A co Jerema?“ zeptal se vyzvědač. „Ano, vidím, že vám nic neunikne. Skutečně, falešný archón je i s kamzíkem v Brävenu. Nicméně znesvěcený kamzík žádnou moc nemá. Rychlý posel z Vilinoje nám přinesl listinu s pečetí samotné Rady Tří, která to výslovně potvrzuje. Jako záruku nám dokonce nástupce Frij poslal svou vlastní choť Hannu. Kromě toho, že nás velice těší její společnost, máme zaručené právo s ní naložit dle libosti, pokud kamzík zabije jediného koeperského vojáka.“

Jensovi se zvýšil tep. A je to. Za tři dny je tu Vilinoj. Honem pryč, cestou něco podpálit, abychom je nasrali a vylákali z téhle díry, plánoval v duchu vyzvědač. Einar si ale myslel něco jiného. Tihle dva z Koeperu nevytáhnou dříve, ani kdybychom si je namalovali na prdel. No nic, ukončil myšlenku.

Einar sáhl do kapsy a vytáhl poskládaný papír. Než Jensovi došlo, že to je dopis od Jeremy, který Bremu zrovna nešetří, už ležel list na stole. Mladého vyzvědače popadla panika. Takhle špatně jsem toho prevíta odhadl? Zradil mě i krále. Teď přijdu o hlavu. Já to věděl. Zlostně hleděl na bývalého kapitána vilinojské stráže a už se chystal něco říci. Jakmile se ale Lichta s Bremou nahnuli nad dopis, Einar máchnul rukou tam a zase zpět. Krev jim z hrdel prskala na stůl i podlahu. Jak se káceli k zemi, Einar je oba přichytil, aby nedělali hluk. Očistil zkrvavený tesák a poplácal bledého a zděšeného Jense po hlavě. Když opatrně opustili malý sál, Jens řekl strážím na chodbě, že pánové Brema a Lichta si nepřejí být rušeni.

„Buď ses zcvokl, nebo jsi synek bohů! Možná obojí. Rozmyslím se a řeknu ti to, až se odsud dostaneme v jednom kuse.“ Snažili se přidat do kroku a mířili k štěrbině.

Jens přemýšlel nahlas: „Za branou musíme hned poslat holuby, všech pět, ať máme jistotu. Až se to provalí, bude nám v patách celý Koeper. Ale to jsme vlastně chtěli, ne?“ Hned jak to dořekl, rozezněly se zvony na poplach.

Tak přeci tady umřu, povzdechl si v duchu Jens. Einara těšila myšlenka, že pomohl Jeremovi. Jens procitl a řekl Einarovi: „Ještě to nekončí brachu. Zaběhneme aspoň do jejich holubníku a pošleme to přes jejich ptáky. Určitě jednoho nebo dva brävenské holuby mají. Potom budeme sekat kolem sebe a třeba padnem tak, že se o tom bude zpívat. Změnili tedy směr. Náhle jim nad hlavou vřískl sokol. Umřít pod perutí sokola, může to být sladší? pomyslel si Einar.

Byl to Ardúil a začal zarývat pařáty do strážného, který běžel po hradbách, aby spustil nad štěrbinou mříž. Hned potom toho nebožáka ještě prošpikovaly dva šípy. Zasažený strážný spadl z hradeb a Ardúil si hledal novou oběť.

Jerema maskovaný ve zcela obyčejné a ošuntělé přilbici se sklopeným hledím proběhl úzkou branou. Zabořil jednoruční kladivo do hlavy strážného. Když Havrana ohrožoval druhý ozbrojenec, použil mrtvolu jako štít a přitlačil nepřítele na zeď. Zvedl paži a probil kladivem hlavu i jemu. Otočil se na Jense s Einarem a zařval: „Hej, jak to vypadá s paní Lise?“ Jens v hlavě okamžitě poskládal šifru a odpověděl: „Těší se dobrému zdraví!“ Těší se zdraví? Takže vilinojští přijdou. Dobrému? To jsou tři samohlásky. Za tři dny? Tak brzo? Jerema s knedlíkem v krku zprávu zopakoval dalším brävenským vojákům za branou.

Jens viděl, jak se nad hradbami zatřepetalo několik holubů. Snad dobře doletí. Ta šifra je ale asi k ničemu. Po čem jiném bychom tu pásli? pomyslel si. Proběhli pak štěrbinou, koně už tam na ně čekali.

Hilvar, kterému Jerema před časem zmrzačil v lesích ruku pytláckou pastí, byl teď nositel nejvyšší hodnosti v Koeperu a hulákal: „Sešikovat vojska! Přivézt katapulty! Nachystat beranidla! Večer jdeme na Bräven! Všichni budou viset a škvařit se v plamenech! Za pána Bremu! Pomstíme ho!“

---