Paf

Bylo to v úterý.

Nebo ve středu?

Ostatně je to fuk, protože vlakem jezdil každý den.

Ráno do práce, večer zase domů.

Dvacet kilometrů tam, dvacet zpátky.

Trochu stereotyp, ale věděl, že pokud chce něco vybudovat, musí pracovat. A hlavně vydělávat, protože bez peněz by se nedomluvil ani s hajzlbábou na nádražáckém záchodě. Občas míval návaly alternativního stylu života. Jednou odmítal jíst maso, podruhé se chtěl nechat vymazat ze všech počítačových systémů a žít inkognito, potřetí ignoroval potřebu peněz… Až si ho našla sama, kdy zpocený a pološílený rozrazil dveře záchodu na nádraží v Břeclavi.

Boha, myslel, že to udělá do kalhot.

Nemít tehdy pětikorunu, kterou ještě před hodinou tolik opovrhoval, protože byl přesvědčený, že peníze ničí lidem život, asi by ho to roztrhalo.

Holt, čočka.

Vím, přízemní příběh, ale podobných měl v šosu fůru. Život ho jimi školil, a kdyby to uměl a někdo o ně stál, mohl je vyprávět. Obě podmínky však byly zcela vyloučené.

Tak mlčel.

V ono úterý nebo středu kolem roku dva tisíce a pár neděl k tomu seděl v kupé, v němž tentokrát nemířil do práce ani domů, ale do Brna, kde žila jeho matka. Neviděli se několik týdnů. Pár hovorů po telefonu, jinak nic…

Žili oba samostatně, on tady, ona tam.

Včera mu volala, aby přijel, že mu potřebuje cosi říct a ať tedy přijede. Moc se netvářil, ale prý je to velmi důležité a kdesi cosi. Jel. V práci si vzal volno a krátce po poledni nasedl do rychlíku směr Brno. Rád sedával v kupé sám, což si tentokrát mohl užít jen pár kilometrů, než souprava zastavila v Podivíně.

„Máte tady volno?“ zeptal se někdo ženským hlasem zároveň s otevřením zasunovacích dveří.

„Hm,“ zamručel, aniž se podíval, kdo k němu přistupuje. Bylo mu to celkem jedno. Ženská, chlap, něco mezi tím… Vždyť je to jedno.

Byla to dáma asi ve věku jeho matky. Pětačtyřicet, padesát. Bez urážky, zkušená harcovnice, co má něco do sebe, něco za sebou a doufající, že ještě něco před sebou. Snad.

Vypadala dobře: kaštanové vlasy podle poslední módy na jedné straně delší a na druhé, to dá rozum, kratší. Měla s sebou jen menší cestovní tašku. Nevěnoval jí pozornost, kterou zapojil až poté, co se snažila zavazadlo dostat na mřížovanou polici nad hlavou. Byla spíše menší, takže se musela hodně snažit. S rukama nad hlavou vypnula tělo, které, hmmm, sakra, stálo za podívanou.

Na ty roky, pomyslel si, dobrá.

Nenápadně si ji prohlížel, možná by si výjimečně i popovídal. Kdyby tam seděli jeho kamarádi, mávli by nad tím nápadem rukou. Věděli, že je takový brepta, že by snahu zazdil po první větě. Přesto mu myšlenky ujížděly různými směry…

Zůstaneme ale slušnou společností.

Čtenář i tenhle text, ano?

Fajn.

Dělal, co mu šlo nejlépe. Mlčel. Ticho prolomila až ona. Pramínek vlasů si zahákla za ucho, nesměle se na něj podívala, dala nohu přes nohu a řekla: „Víte, že vás Ježíš Kristus vykoupil z hříchů?“

Myslel, že upadne…

Myslel, že mu upadne…

Myslel, že mu upadne z ruky tatranka, kterou si mezitím rozdělal, poněvadž měl hlad jak úderník po šichtě. 

Myslel.

Myslel.

Myslel.

A neřekl nic. Koukal na ni a ona na něj. Pak se rozesmála. „Víte, takhle se mě nedávno zeptala jedna ženská a já chtěla vědět, jak jsem v tu chvíli vypadala. Díky za to.“ A smála se dál.

Jemu sice trochu ucuklo obočí, ale smál se taky.

Chvíli si povídali. Většinou o tom, proč a kam jedou a že je tam někde na nádraží někdo čeká. Když to trochu vázlo, došlo i na počasí. Zlatý hic nebo déšť, ty vždycky člověka zachrání, když je v nouzi. Nakonec se rozpovídali i o tématech, která by mu jindy připadla hodně osobní. Mluvili i o ženských a… Vlastně jen o ženských, na chlapy jaksi nedošlo. Jemu to nevadilo, jí asi taky ne. Nebo na to nevypadala. Prý ale jede do Brna za svou láskou začít nový život. Někoho takového nikdy nepotkala a je z toho úplně paf.

„To se máte, taky bych chtěl být ze svého protějšku někdy paf,“ řekl a zakousl se do druhé tatranky. Většinou jich měl u sebe několik.

„Uvidíte, že se vám to jednou splní,“ odpověděla prorocky.

Zaječí.

Šakvice.

Rychlík projížděl jednu za stanici za druhou, až dorazil na hlavní nádraží v Brně. Pomyslel si, že by se měl zachovat jako gentleman a podat jí tašku, kterou si dala na polici nad hlavou.

Měl by. Měl by jí pomoct. 

Ale nechtěl. Nechtěl jí pomoct.

Naopak.

Chtěl ji vidět. Chtěl vidět, jak se pro ni natahuje.

Jak se natahuje a protahuje.

Koneckonců to udělala, aniž by jakkoliv naznačila, že nějakou pomoc potřebovala. Soběstačná. To je dobře, pomyslel. Takové měl rád. Nejspíš by se líbila i jeho matce. Škoda, že je zadaná. Nevadil by mu ani její věk.

Při východu z kupé se rozloučili se vzájemným přáním hezkého dne. Zdvořilé.

Vyšel ven z vlaku, rozhlédl se a hledal matku. Kde může, kruci, být? Vždyť ví, že má přijet. Nejprve ho láká kvůli nějakému rozhodnutí a teď ho tady nechá trčet. Úžasné.

Udělal pár kroků, ale zůstal na nástupišti, ke kterému přijel jeho vlak. Dav cestujících pomalu řídl, ovšem matka nikde.

Až táhmle… Jo, to byla ona. Konečně.

Kdo to tam s ní… stojí?

To je přece…

Už viděla i ona jeho a mávla, ať přijde blíž.

Přišel.

„To je Monika. Moje nová partnerka.“

Usmívala se u toho jako přitroublá. Zamilovaná, nebo co.

„Prosím?“

„To je Monika. Moje nová partnerka,“ zopakovala matka.

Představovaná žena se kousla do rtu v očekávání, co u mladého muže nastane. Vztek? Nepochopení?

„Ano, to slyším. Jak Monika? Jak partnerka?“

Co je to za hloupost? Nechápal. Nerozuměl tomu.

„Monika je moje partnerka, synu. Celý život jsem s tím nějak bojovala a říkala si, že to není možné. Koneckonců moje křesťanská výchova to mu napomohla, ale to je pryč. Chci konečně naplno žít.“

„Takže to je ta věc…“ Potřásl hlavou. „To je ta důležitá věc, kterou si mi chtěla říct? Jsi na holky?“

„Přesně tak. Jen jsem myslela, že si o tom popovídáme někde v klidu. Monika však přijela o něco dříve. Vlastně jste seděli ve stejném vlaku.“

To ostatně věděl lépe než ona.

Seděli nejen ve stejném vlaku, ale i ve stejném kupé.

Tak se její slova přece jen vyplnila. On si to sice takhle nepředstavoval, ale paf rozhodně byl.