Zlaté lázně

Holka od Přístaviště

Voní heřmánkem a ohon jí hoří jak větrem rozfoukaná sláma. Nemá rozkyv letenského metronomu, taky to není žádná obluda, ale dívka na horozontu puberty. Dlouhé nohy už nemá kam schovat, tak je nechává nahé koukat z bílých šortek. Muži těm nohám pohled opětují. 

Zlaté lázně

Architektura tohoto místa člověka vrhá přímo doprostřed věci samé: na trávník, zelenou smažící pánev. Za horkých dnů je posetý lidmi v nahé mozaice tělesnosti. A prská to na ní potem a fantazií. Řeka tvoří hranici a na hladině labutě vyhlížejí svou Lédu. Pár by se jich tu našlo, a taky skupinky grácií, ty hýří náladami. Zvlášť když si ucucnou barevného koktajlu. Jak by ne, Slunci se tu neobětují živá srdce jako u Aztéků, nanejvýš ta cukrová. Ale vedou klobásy. 

Návštěva z Drážďan

Bílosrsté čuvačky z Drážďan. Přivedli je sem rodiče, anebo zvrhlíci, pět holek na prázdninách. Leží na dekách, srovnaných s německou přesností v řadě, jako čerstvě narozená štěňátka. Někdo by je měl olízat, napadá mě. Prý se to tak dělá.

Čtenář nečtenář

Ten mladý muž nevypadá jako Fillův Čtenář Dostojevského. Kniha mu sice také padá z rukou, zato oči hrají neklidem. Sedí pod řádkou stromů a pozoruje trávník posetý nahými těly. Možná na něm hledá místo expresivní noty, jíž by nechal rozeznít ten rajský výjev. Je pravděpodobné, že je najde, stejně jako malíř, nalezne.