Zlaté lázně III

Zlaté lázně

V polohách těl rozesetých po leteckém neštěstí hledají na slunci lidé drobné štěstí. Žádná komise nešetří příčinu toho, že tady jsou. Možná navál je sem vítr volných dnů a možná touha být jak z bronzu. Rozhodně to nebyla ruská raketa.

Vrba a Leonid

Líbají se na rty po brežněvovsku, ty dvě mladé ženy. Jedna držela místo na dece, druhá právě dotlačila kočárek až pod košatou vrbu. Třeba v něm spí svůj sen malý Leonid. Čeká na něj pohádkový svět, nebo jen nekonečná řada malých dní? A bude mu též dáno husté obočí a chlípná ústa? Možná právě o tom šeptá mladá maminka do koruny stromu.

Paridův soud

Do branického lomu, nedaleko odsud, se stejným výhledem na zlíchovský kostelík, umístil malíř Kubišta svůj Paridův soud. Nemýlil se. A i dnes je tady možné zřídit dočasný úřad a soudit krásu. Ve Zlatých lázních se to míhá bohyněmi, které jako by volaly po verdiktu. Někdy dokonce vystupují ve trojicích, jdou slunečním žárem nebo jen tak posedávají na trávníku. Mužům z toho ale netěžknou hlavy, jak by se slušelo na přísné soudce. Naopak, jsou anticky lehké, neboť tady se nelze mýlit.

Minutka

Už bije polední zlíchovský kostelík, okamžik, o který láme se hlad. A tak lidé odcházejí ke stánkům na levnou baštu, jak podotkl by folkový bard. A nebojí se poručit si olejovou placku s česnekem či necudně zarudlou klobásu. Pivo se točí jak na kolotoči, přímé slunce přidává stupně, prostě happy hour, a o zbytek se postarají vyprahlá hrdla. A smažák je na objednání. Bude to minutka.

Veselka

Proplouvá tudy loď. Na palubě zuří turecká veselka, sladký hlas zpěváka táhne se do širokého okolí jak med. A možná z kajuty někdo sleduje hordu nahých těl na břehu a zapisuje do lodního deníku cizí řečí svou miniaturu. Je v ní orientální pohoršení, nebo universální zvědavost? Třeba právě o tomhle všem je ta píseň. Už jsou pryč.

Nuda veritas

Jak při křtu do Jordánu vstupují tady lidé do řeky. Sotva se ponoří pod hladinu, už vystupují na břeh a vypadají docela jinak, jako noví lidé. Usmívají se, hovoří nadšeně, jako by jim chladná voda vyjevila dobrou zvěst, a obvykle i drkotají zuby, jako by ji chtěli předat dál. A u mola stojí muž, snad jmenuje se Jan, a nespouští z nich oči. V jeho pohledu ale není výraz proroka, nehledá věčnou pravdu a hlubiny člověka. Právě naopak, všímá si povrchu, tam, kde se barokně klene a kypí, a pravdu hledá nahou, dočasnou. Novokřtěnky mu to nemají za zlé, jeho zájem je svého druhu také dobrou zvěstí.