Přítel

Vojáci táhli na nosítkách komandéra Garseta a raději se na něj vůbec neohlíželi, aby živili jiskřičku naděje, že ještě dýchá. Nedýchal. Vilinojské šípy mu trčely z břicha stejně jako mnoha dalším.

To, co zbylo z brävenského vojska, se pomalu vracelo zpátky do hradu. Každý přeživší si lámal hlavu s tím, co se právě odehrálo.

Jerema dokulhal ke koni bez jezdce a s vypětím všech sil se vyhoupl do sedla. Vyrazil napřed, aby se ujistil, že kamzík je v pořádku. Einar si toho všiml, našel volného koně a vydal se za ním. Havranovi se mžilo před očima a neměl jízdu pod kontrolou. Einar ho brzy dohnal. Archón se ohlédl a jakoby zasněně zkoumal rytinu kamzíka na masce bývalého vilinojského kapitána. Prsty se dotkl Einarovy ocelové tváře a ucukl. V místě, kde měl kamzík znázorněnou korunu, byl zalomený hrot šípu, tvar paroží opisovaly kapky krve.

Když projeli brävenskou bránou, naskytl se jim prazvláštní pohled. Přestože vilinojští jeli na Koeper a zdi hradu byly neporušené, zvony bily na poplach a vzduchem se nesly nářky.

Jerema byl k smrti vyděšený. Klopýtal po schodech nahoru do komnat, kde zanechal kamzíka s Hatorem. Před dveřmi stáli zkroušeně dva strážní. Oba měli boty namočené v kalužích krve jejich předchůdců, které před chvílí sluhové vynesli. Havran otevřel. Proletěl komnatu pohledem a pak ještě jednou. Spadl na kolena, začala se mu křivit brada, třepat rty. Po čtyřech se dopotácel ke zvířeti. Objal Hatorovo tělo a nahlas se rozplakal. Kamzík byl pryč.

Stráž mezitím líčila celou událost Einarovi. Jejich smrtelně raněný bratr ve zbrani jim to stačil povědět, než vydechl naposledy. Šest mužů se prý potkalo v této chodbě. Někteří byli rybáři z tržiště, jiní dřevorubci a jeden pomocník kováře. Měli u sebe meče, sekyry, vrhací nože a luk. Tváře a těla měli pomalovány krví. Se strážemi u dveří se vypořádali na dálku. Umírající strážný pak slyšel boj uvnitř komnaty. Vrčení a štěkot po chvíli ustal. Z místnosti pak vyšlo pět mužů. Kamzíka vedli za parohy a u hrdla mu drželi meč. Noví strážní pak na vlastní oči viděli, jak kořist vedou k bráně. Nechápali, proč kamzík silou vůle své únosce neusmrtil. Dobrovolně prý ale nešel, vzpínal se na zadních a třásl hlavou. Ze strachu, že posvátné zvíře podříznou, otevřeli brävenští bránu a nechali je uprchnout.

Einar doposlouchal a znakovou řečí rozčíleně vydal rozkaz, aby okamžitě vyjela pátrací skupina. Strážní ho ujistili, že už se stalo.

Jerema opatrně vyjmul Hatorovi dýku z břicha a položil si ho do náruče. Tiskl svého psa k sobě a zahleděl se na mrtvého chlapa na zemi. Ohař mu vykousl díru do krku. Vzít si s nepřítelem navzájem životy, tak by toužil padnout každý rytíř, promlouval v duchu k Hatorovi. Havran si otřel slzy a všiml si, že mrtvola je pomalována podivnými rudými obrazci. Jerema položil zvířecího přítele a jakoby bezstarostně se sklonil nad mrtvým mužem. „Ty svině, co ty jsi za kašpara? Co jsi mi to provedl?“ ptal se polohlasem. Potom zařval a pěstí ho mlátil do bezvládně klimbající hlavy. Ucítil na rameni Einarovu ruku. „Já vím, už přestanu,“ odtušil. Einar začal znakovat: „Po tom hajzlovi mi nic není. Můžeme ho klidně zavěsit na bránu, ale nejdříve bych nechal klerucha, ať se podívá na ty krvavé znaky.“ Jerema kývl a poprosil Einara, ať ho ještě chvíli nechá s Hatorem.

Havran se opřel o stěnu a přemýšlel. Je teď čas největší nouze? Ten, kdo mi poslal zprávu, o vilinojských posilách nelhal. Nic horšího, než tohle se už asi nemůže stát. Ano, je čas největší nouze.

Vytáhl ze zkrvavenou látku, kterou mu předal gravehradský posel po Mizzově smrti. „Spoj ji s krví tvou a přítel ti pomůže,“ znělo mu v hlavě. Havran přitiskl látku na své krvácející lýtko. Prostor se před jeho zrakem neslyšně prohnul. Už před sebou neviděl zdobenou stěnu hradní komnaty, ale plápolající krb a podlahu z bílého mramoru. Měl pocit, že to už někdy viděl. U krbu stála žena kyprých tvarů. S vlídným a zároveň ustaraným obličejem pokývla na Jeremu. Měla velké hnědé oči s podlouhlými vráskami do stran a tmavě hnědé vlasy s občasnými šedinami. Přistoupila k hranici portálu, Havran udělal krok vpřed. Cítil, že má portál ve své moci. Kdyby chtěl, může ho zase uzavřít.

Einar si všiml, že světlo vycházející z komnaty se změnilo. Nahlédl dovnitř a viděl Jeremu stát naproti ženě. Náhle se z portálu vynořila mužská ruka a vtáhla archonta do místnosti s krbem. Einar se rozeběhl, ale těsně před očima se mu brána uzavřela.

Venku se právě král Rinhaart dozvěděl, že kamzík byl unesen. Chvíli na to se vrátil jezdec z pátrací skupiny. Byl bez hlavy a jeho kůň ho smýkal po zemi.

Když Jerema přišel k sobě, ležel v dřevěné kádi a důkladně ho omývali. Začal se divoce zmítat a křičet, ale odkudsi přilétla pěst a zase usnul.

Když se znovu probral, seděl na vilinojském trůnu, čistý a slavnostně oblečený. V trůnní síni nebyl nikdo kromě muže, který klečel a měl ruce sepjaté nahoru. Havran ze sebe chraplavě vypravil: „Co to je?“ Muž se napřímil. Byl mladý, měl dlouhé světlé vlasy, mocnou bradu a velmi tenké rty. „Jsi právoplatný archón, Jeremo, o tom není pochyb. To, co se ti děje, není osobní. Dokonce bych s tebou rád zašel na medovinu, povídal si o bitvách. To mě hrozně baví. Nejspíše se to ale nestane. Chtěl jsem ti tak aspoň dopřát moment na vilinojském trůně, abys věděl, že uznávám tvůj nárok. Pouze mezi námi samozřejmě. Svět tě tam nikdy sedět neuvidí.“

Havran se ještě celý malátný z bití tiše zeptal: „Co jsi zač?“ Muž zvedl obočí: „Ach promiň mi můj pane. Jsem Frij, syn Sehta z Kallhallu. A v tom je právě ten problém v mém vztahu k tobě. Víš, můj otec je taky svého druhu archón, však uvidíš sám. Nu, a on se rozhodl, že bych měl z Vilinoje vládnout já. V tomto ohledu se musím řídit pravidlem rodina především, s tím nic nenadělám.“ Jerema odevzdaně položil další otázku: „Takže toho posla z Gravehradu jsi poslal ty?“ Frij se vítězoslavně uchechtl: „Tak tak. Gravehradští poslové nehledí na obsah zpráv, jejich řád je prostě musí doručit a to, jak je přivolat, se traduje v tichosti pouze mezi panovníky, což můj otec je.

Potřeboval jsem, abys mi v určitou chvíli skočil sám do náruče. Dal jsem ti zdánlivě zásadní strategickou informaci o vilinojském spojenectví s Koeperem, abych získal tvou důvěru. Dále jsem musel vytvořit beznadějnou situaci, ve které bych tě chytil nebo alespoň přilákal. A aby ses ke svému příteli v nouzi nemusel plahočit, poskytl jsem ti cestu. Když spojíš krev obyčejného člověka s krví, která překypuje magickou mocí, a tu ty máš, tak se mezi těmito lidmi vytvoří brána. Samozřejmě jsme vybrali jako dárkyni obyčejné krve velmi sympatickou a starší dámu, abys od portálu neutekl. Navíc jsem nechtěl dávat krev svou, abych se nestal obětí nějaké kletby.

Řekni mi, propukla u vás už bitva? Ke komu se generál Zélow vlastně přidal? Jak to udělal? Ten chlap má skvělé nápady.“ Jerema jen odvětil: „Běž se vycpat! Jak jsi ukradl kamzíka!? Jak jsi mého kamzíka obelhal!?“ Frij radostně zvedl obočí: „Takže se povedlo? Vzali ti kamzíka? No to je pěkné.“

Jerema zakroutil hlavou: „Co to je za plán? Vždyť mě vilinojští vojáci málem třikrát zabili!“ Frij potáhl koutkem úst: „Aby ses nerozbrečel. Na Šeptajících kopcích to byl zcela logický krok. Stráž tě tam měla najít a zabít. Ale ty jsi měl kamzíka, tvá krev se stala mocnou. Byli jsme připraveni i na tohle, měli jsme tam i své, řekněme, speciální vojáky, aby odvedli kamzíka, ale nějakým způsobem jsi unikl. Měl jsi tam padnout. Poté ale můj otec změnil rozkazy. Chtěl živého i tebe. Ten přepad v lesích později jsem neplánoval. Ještě jsem nebyl ve Vilinoji a nějaký houbař běžel do nejbližší vesnice, kde vojenská posádka nabírala žoldáky. Alespoň takhle mi to povyprávěli přeživší. Ta zpráva mě ale nijak nevzrušovala. Obyčejní smrtelníci proti kamzíkovi nemají šanci. Horší je ten poslední konflikt, který možná ještě probíhá. Třeba právě v tuto chvíli mizí Bräven v plamenech. Ale co já vím, to ty jsi tam byl a nechceš to povědět. Původně jsem pověřil některé vojáky Zélowova vojska, aby tě chytili i s kamzíkem, kdyby se jim naskytla příležitost. V takovém případě by ani nedošlo na krvavý portál, kterým jsi tady přicestoval. Více plánů zkrátka zvyšuje šanci úspěchu. Naši špehové v Brävenu ale poslali holuba se zprávou, že se bojíš kamzíka používat. Ten holub přiletěl teprve před chvílí. Psali, že chceš kamzíka nechat na hradě a půjdeš do bitvy sám. Slíbili, že zvíře unesou sami. Jsi hloupý Jeremo! Usnadnil jsi nám sice uloupení kamzíka, ale sám jsi mohl v bitvě opravdu zemřít. No, ale hlavní pro nás je stejně kamzík, ty jsi prostě přídavek.“

Jerema se tiše zeptal: „A proč mi to vlastně všechno říkáš?“ Frij neodpověděl, jen se samolibě usmál. Havran si až teď všiml portrétu Mizzy mezi obrazy dalších archontů. Pokusil se vstát a ohnat se po Frijovi.

Jerema otevřel oči, hlava ho bolela jako střep. Klečel teď na zemi a Frij stál za ním. Uzurpátor trůnu Spojených království na sobě neměl ani škrábnutí. Havran rychle pochopil, že Frije nejspíše minul a sám asi dostal tak naloženo, že zase padl do mdlob.

Sál už nebyl zcela prázdný. Frij měl kolem sebe několik vojáků v tmavé zbroji s kožešinami přes ramena, v erbu nosili věž na ledové kře. Kallhall, domyslel si Jerema. Jeden z nich byl pomalován krví.

„Vilinoje už jsme si užili dosyta, co říkáš? Dovol mi, abych ti byl průvodcem také na cestě za mým otcem. Jarní Kallhall se ti bude líbit. Jistě, trochu tam fouká, ale zato je tam hrozná zima,“ domluvil zvesela Frij. Jerema si byl jistý, že jeho trýznitel je posedlý nějakým ze starých zapomenutých bohů šílenství.

Frij vytáhl z pouzdra nůž a vojáci se rozestavěli do podivného útvaru. Havran si přál konec a docela ho potěšilo, že to byly jen bláznivé řeči a do Kallhallu už nebude muset. Nastavil krk, aby jim usnadnil práci. Frij se přiblížil a řízl.

Jerema s velkým očekáváním otevřel oči, ale nic se nezměnilo. Klečel pořád ve Vilinoji a z líce mu kapala krev. Frij otřel krvavou čepel do kusu nějakého zkrvaveného hadru. Jen s velmi tichým lupnutím se před Jeremou otevřela brána. Z portálu na něj dýchl chlad a uvnitř stál voják podobný těm okolo.

Jerema konečně pochopil, proč první portál nevedl rovnou za Sehtem do Kallhallu. Díky zastávce ve Vilinoji se mohl přemístit bez zbytečné cesty také Frij. Krev na hadru ve Frijově ruce tak patřila tomu neznámému vojákovi, který teď za hranicí portálu na Havrana s opovržením shlížel.

Jeden z vojáků vyšel vpřed vstříc chladu. Jerema si náhle uvědomil, stejně jako ještě v Brävenu, že strukturu brány pociťuje tak intenzivně, jakoby ji sám podpíral. Zkusil v myšlenkách břímě setřepat a prostorovou trhlinu nevnímat. Následkem toho portál v mžiku zmizel. Naneštěstí pro jednoho z vojáků se tak stalo ve chvíli, kdy zrovna překračoval hranici. Půlka jeho těla s žuchnutím dopadla na podlahu. Jerema si představil, jak se druhá část vojáka rozplácla v Kallhallu, a rozesmál se.

Zmučený Jerema už nebyl vůbec překvapený, že se probudil na neznámém místě. Jedno oko měl nateklé tak, že na něj skoro neviděl a při polknutí cítil železitou chuť krve. Seděl na jakési lavici s rukama připoutanýma k nohám a občas to s ním škublo. Vyhlédl malým mřížovaným otvorem a domyslel si, jak se věci mají. Seděl zamčený ve voze taženém koňmi.

Jerema v trůnní síni znemožnil cestu portálem, takže museli do Kallhallu po svých. Havran s omezeným výhledem napočítal nejméně tři tucty jezdců za vozem. V čele družiny jel velmi rozladěný Frij. Nejvíce ho trápilo, že svého vězně nakonec nepřesvědčil o úplné bezmoci, což se mu krutě vymstilo.

Jerema měl na cestě dost času na přemýšlení. Vzpomínal hlavně na onu chvíli u trůnu, kdy zaklonil hlavu a byl připraven zemřít. Měl pocit, že tato zkušenost ho nenávratně změnila. Emoce strachu o sebe sama úplně zmizela. Věděl, že na konci této cesty stejně čeká smrt a nic proti tomu nezmůže. Tím, že mu Frij své plány tak ochotně vypověděl, byl jeho osud zpečetěn. Jerema zdaleka neměl pospojovány všechny kousky mozaiky, ale i tak byl schopen uznat nepřítelovu rafinovanost. Pokud byl Frij vůči Jeremovi sdílný proto, aby v něm vzbudil kromě strachu také obdiv, jednoznačně uspěl.

Úplné smíření ale Jerema nepociťoval. Bylo mu jasné, že ho drží na živu proto, aby s ním provedli něco strašného. Nevěděl konkrétně co, ale měl pocit, že to má co dočinění s dalším osudem této krajiny. Náhle si vybavil, jak démon s hlavou kamzíka vysával sílu z Mizzy předtím, než ho probodl, a zježily se mu chlupy na zátylku. Jak to s tímhle do háje souvisí a ví o tom Frij? ptal se Jerema sám sebe. Dokonce ho napadlo zabít se, ale takto svázaný měl jen malou šanci na úspěch. Tok myšlenek přerušila drobná disharmonie v rytmu kopyt okolo. Zamžoural průhledem a viděl jezdce, jak chvátá po cestě zpátky. Asi nějaký posel, domyslel si.

Jerema spal bezesným spánkem, když se rychle sesunul z lavice a udeřil se do hlavy. Vůz zastavil. Muži si posedali podél silnice a občerstvili se. Až teď Havranovi došlo, že má strašlivou žízeň. Křičel z vozu o vodu, ale nikdo neodpovídal. Po chvíli zaklapaly na prknech nad ním těžké podrážky. Vojáci venku se dali do smíchu, ale Jeremovi to nedocházelo, nic neviděl. Vzápětí však pochopil. Mezerami mezi prkny začala protékat tekutina se známým zápachem. „Rád posloužím, můj pane,“ smál se Frij, zatímco močil na stříšku vozu. Nakonec však přeci jen někdo okýnkem prohodil čutoru se zbytkem vody. Smrt Jeremy zatím nebyla žádoucí.

Po hodinách odpočinku se na lesní cestě objevila další ozbrojená družina. Jerema rozeznával jak vilinojské zástavy, tak erby Kallhallu. Když se skupina přiblížila, Havran zatajil dech. Za jezdci drkotal uzavřený vůz a doprovázelo ho několik mužů se stejnými červenými obrazci po těle, jako měla mrtvola v Brävenu. Ač kamzíkovu přítomnost necítil, byl si Jerema jistý, že právě on je zavřený ve druhém voze. Pokusil se s kamzíkem navázat spojení, myslel na něj vší silou, ale když měl pocit, že už je jen kousíček od jeho mysli, tak se mu v hlavě rozezněl takový řev, až si zakryl uši a přitiskl se na podlahu. Vůz ho minul a na Frijův povel se dala celá výprava do pohybu.

 

***

 

Ustaraný král Rinhaart si zrovna pročítal zprávy od svých spojenců, když vrabec vletěl oknem dovnitř. Drobný ptáček s šedým pruhem na hlavě chvíli poletoval v komnatě a nakonec slétl na prázdnou stolici. Křídla se mu začala nepřirozeně protahovat a tělo mohutnět, až naproti králi seděl nahý muž. Měl úplně bílé dlouhé vlasy, třpytivé zelené oči a mistrně střižený vous. Podle hlavy by se dalo soudit, že je to stařec, ale svalnaté tělo tomu vůbec neodpovídalo.

Král rozčíleně promluvil: „Řekni mi, Svindale, to ty jsi Jeremovi předal ten krvavý kapesník?“ Gravehradský posel přikývl. Král řekl ještě ostřejším tónem: „Jeden z mých vojáků řekl, že mu Jerema zmizel před očima v jakési bráně. V kouzlech se moc nevyznám, ale vím, že často mají co dočinění s krví! Můžeš mi to vysvětlit?“ Svindal neochotně odpověděl: „Jakmile se archón poprvé potká se svým kamzíkem, jeho krev se stává sama o sobě velmi mocnou a může být předmětem mnoha praktik i po kamzíkově smrti. Pokud se spojí krev archonta s krví někoho jiného, vytvoří se mezi nimi vztah v podobě brány.“ Král zvýšil hlas ještě víc: „A tu krev někoho jiného jsi mu dal do ruky ty! Kvůli tobě je teď Jerema pryč! Kdo tě tam tehdy poslal?“

Posel začal velice klidným tónem vysvětlovat: „Rinhaarte, teď mě dobře poslouchej. Jako gravehradský posel jsem viděl už přes sedm set jar. Samozřejmě jako novic v našem řádu jsem měl problémy s obsahem zpráv, které mi byly svěřeny. Byl jsem tvrdě potrestán, když jsem odmítl doručit lživé psaní mezi panovníky. Za ty roky jsem ale zásadu gravehradských poslů doručit cokoliv pochopil. Několikrát se v průběhu mého života stalo, že prohnaný vladař nakonec zemi sjednotil a čestný naopak rozdrobil. Nikdo nechce mít za přítele prolhané lotry a namyšlené floutky, ale u panovníka tomu tak být nemusí. Pokud takový člověk do svého pečlivě pěstovaného Já začlení také zemi, které vládne, mohou se tam lidé mít nakonec ještě dobře. Chci tím říct, že posel není věštec a nemá právo soudit, které zprávy vedou k blahu společnosti a které ne.“

Král zlostně upřel na Svindala pohled a vyštěkl: „Jerema odešel portálem, kamzíka unesli, potulují se tu vrahové s krvavými znaky po těle a ty mi budeš vykládat o neutralitě?“ Svindal se zatvářil překvapeně: „To není možné, kamzík by se nikdy odvést nenechal.“ Král mu pokynul rukou, ať ho následuje. Svindal se proměnil v psa, aby na sebe nepoutal pozornost.

Sestoupili spolu až do sklepů, kde uložili tělo jednoho z únosců kamzíka. Teď už zase v lidské podobě si Svindal mrtvolu důkladně prohlížel a vysvětloval králi: „Se smrtí nositele přestává krevní kouzlo účinkovat, ale pokud to byla silná magie, může alespoň o svém charakteru zanechat stopu.“ Nakonec se jednoho krvavého symbolu dotkl. Gravehradský posel se sesunul na podlahu, držel se za hlavu a úzkostně křičel. Když děsivý trans pominul, Svindalovi se po tváři kutálely slzy. Tiše hlesl: „Omlouvám se za všechno.“

---