K smíchu a zapomnění

Eine Familie

Autobus jede deštěm a veze tím českým deštěm německou rodinku. Vypadají jako vystřižení z Burdy. Mladí rodiče s dospívajícími dětmi, klukem a holkou. Holka je po tátovi, kluk po mámě. Vypadají zdravě, lesknou se jim vlasy a skvějí zuby, matka se synem jsou navíc opálení. Ani Alfred Rosenberg by si je nevymyslel lépe. Pravděpodobně jedou z rodného alpského městečka s jedním přestupem na Zličíně. Holka má pěkně tvarované nohy, možná nosí do kopců ve vědrech čerstvé mléko. Kluk zezadu připomíná primitivní africkou sošku, hlavu má po stranách vyholenou a z temene mu trčí chomáč vlasů. Otec působí mentálně nejistým dojmem. Nahrbený vysunuje hlavu jako nějaký pravěký poloještěr, koulí očima po barrandovské krajině, jako by mu ji záblesky paleopaměti ozařovaly ještě v kulisách prvohor. V úzké tváři matky jsou všechny linie ostré, oči, nos, ústa. Vlasy má přebarvené na černo, velmi se blíží postavám kurtizán z obrazů Ernsta Ludwiga Kirchnera. Má výraz kokety, což si její poloještěr snad ani neuvědomuje, je plně pohlcen silnicí, jako by autobus řídil sám. A tak žena rozdává nasládlé pohledy, uzavřené do úsečného rámce tváře, aniž by rušila manželovo soustředění. S německou střídmostí ovšem těmi pohledy neplýtvá. Na Budějovické ta pokrevní smečka vystoupí a zmizí v davu.  

K smíchu a zapomnění

Zrzku si vede Smíchovem. A na konci té cesty čeká je oba smích. A taky zapomnění, jak by dodal velký mág románu Milan K. Ale ještě na konci nejsou, zatím svírá je ulice a nervozita prvomilenců. Snad ještě pojí trochu skromného jídla a vínem zmámí se jak nenasytné včely. Bude to někde pod Andělem, v šeru zastrčeného bufé. Hubený Alžířan uhněte jim placku a vycení zuby, po partyzánsku, přátelsky. Pak půjdou podél tramvajové trati, kolem kaple a hřbitova a řady vyražených oken, pod padlou drapérií západu. Jak textem symbolistní básně půjdou. Snad proto aby omyli vodou vážných obrazů už předem ze sebe hřích. Není to všechno k smíchu a není to k zapomnění?

Turner

Ano, Turner by to tady namaloval. Všechno. Řeku, kotvící lodě, železniční most. Taky hejno racků, stoupající vír křídel. A večer v soumraku a déšť v ústupu. A ježaté věže kostela na Vyšehradě. Ach ten Turner…  

Erotický socialismus

Tak k nám vtrhl podzim. Kdo nestihl chytit léto za límec, už ze srpna nic nevytřese. Na stehnech uondaných žen, vracejících se autobusy z práce, už to nebude perlit potem. Tyhle horké obrázky zas budou důvěrné, uzavřené do ložnic jak desky mistra Theodorika do Křížové kaple. Určeny k soukromé meditaci. Období erotického socialismu vzala sezóna.

Bankéřky

Břichaté ženy rozcinkaly penízky zavěšené u beder, je to hejno divých bankéřek s chutí k tanci. A tak kutálejí ty penízky v tónech tělnaté hudby, v pramenech až z Marakéše teče, a je slaná. Pan Ar-Rashid to opřený o taburet pozoruje a v stínu lačných úst nechává mizet oříšky. Mnoho oříšků, bohatý je jak sultán. A bankéřky je všechny počítají lehkými pohyby prstů. Co naplat, nešť, ten bohatec má oči jen pro tvarosloví jejich prsů. Tak jde život v orientu.