Chladné síně

Po několika dnech cesty se Jeremovi před ústy tvořily obláčky páry a průhledem spatřil první sněhové vločky. Už delší čas se vůz šplhal po klikatých a čím dál hůře upravovaných cestách vzhůru. Zatímco Bräven i Vilinoj už navštívilo jaro, do hor u Severního moře zima stále zarývala své drápy. Nakonec vůz výrazně zpomalil a Jerema si všiml, že vojáci zakláněli hlavy. Když ho z vozu vyvlekli a rozhlédl se, pochopil.

Do obrovských skalisek byly na jejich závětrné straně vytesány dlouhé věže připomínající píšťaly. Někde zdaleka bylo slyšet moře bijící do útesů. Dorazili do Kallhallu.

Mezi ním a branou do hradu se mezitím sešel dav. Pokřikovali na Jeremu a titulovali ho falešným archontem a zrádcem. Když se ale otevřela vrata druhého vozu, rozhostilo se naprosté ticho. Uvnitř stál kamzík. Jakmile uviděl Jeremu, rozběhl se k němu, ale Frij ho chytil za paroh a uštědřil mu kopanec do slabin. Havran zlostně zaryčel a skácel se na zem. Frij dosáhl svého a šťastně roztáhl ruce. Lidé ho viděli jako pravého archonta. Princ Kallhallu zabušil na hradní bránu. Po chvíli se z nejvyšší věže dvakrát ozval roh a brána se otevřela. Zavládlo všeobecné veselí, že král Seht výpravu vítá.

Černě odění strážní rozvázali vězni alespoň nohy, ať se s ním nemusí po hradních schodech vláčet. Za Jeremou táhli kamzíka na provaze a kromě Frije celou skupinu doplňovali také muži potřísněni krví. Havran si prohlížel bezútěšné šedivé stěny a pomalu kladl nohu před nohu.

Konečně vystoupali do trůnní síně. Frij se zhluboka nadechl a kochal se její velkolepostí. Podlaha byla vykládaná černým kamenem a k trůnu vedlo padesát širokých schodů a po každém desátém schodu následovala terasa. Čím důležitější delegace byla, tím výše se mohla zastavit. Strop síně tvořila nijak neopracovaná skála, do které byl celý hrad vsazen.

Členové skupiny se postupně zastavovali na jednotlivých terasách. Většina zkrvavenců a strážných zůstala nejníže. Jeremu zastavili na předposlední terase. Nejvýše mohl pouze Frij s kamzíkem.

Král Seht měl velmi krátké vlasy a rysy jeho tváře prozrazovaly, že Frij je opravdu jeho syn. S jeho obličejem ale něco nebylo v pořádku. Jeho kůží prosvítaly černé žíly, které vypadaly jako nějaká zhoubná nemoc.

Seht se postavil, chytil syna za rameno a něco mu pošeptal. Frij se na patě otočil a dal pokyn k tomu, aby všichni kromě Jeremy sešli dolů pod schody. Strážný Havranovi zase svázal i nohy a nechal ho na předposlední terase s výhledem na kamzíka a krále Kallhallu. Krvavé symboly musely stále působit, protože neviditelná bariéra pořád bránila Jeremovi spojit se s kamzíkem.

Když Frij míjel Jeremu, políbil ho na čelo a s úsměvem mu řekl: „Ať dlouho živ je archón.“ V další chvíli se Jeremovi zježily všechny chlupy. Seht sáhl do truhlice vedle trůnu a nasadil si masku. Masku vyrobenou z hlavy Mizzova kamzíka. Když Jerema pohlédl na masku, vědomí se mu zachvělo a podivně zřídlo. Pak se stalo něco podivného. Jerema jakoby propadl do očí mrtvého kamzíka a ocitl se v jeho mysli, stejně tak se tam ale objevily i Sehtovy myšlenky. Jerema vycítil, že Seht to nečekal a nemá situaci pod kontrolou. V této zvláštní sféře vnímání se před Jeremou začaly vynořovat výjevy z jejich myslí a vzápětí Havran zjistil, že jedno z přítomných vědomí nepatří Mizzovu kamzíkovi, ale tvoru z úplně jiného světa. Chtěl před těmi mentálními obrazy utéct, ale nešlo to:

U vzdálené hvězdy tvor existoval jako součást světelné bytosti. Jednou ale hvězdu zahalila bouřící mlhovina a světelnou bytost udeřil blesk. Ze zasaženého místa se vydělil tvor. Jeho tělo bylo po otci světelné, ale blesk do něj vmísil část mlhoviny. Když se tvor chtěl se světelným otcem zase spojit, bylo mu to odepřeno. Už nebyl čirým světlem, už nebyl dokonalý, byl bytostí nového druhu a otec mu nabídl jiné hvězdy jako nový domov. Tvor zuřil nad ztracenou jednotou a myšlenka jiného domova ho přiváděla k šílenství. Napadlo ho, že, když na otce zaútočí a dokáže také do něj vmísit část mlhoviny, stanou se opět jednou bytostí. Tvor se střetl se světlem v souboji. Navzájem do sebe udeřili a část z nich se rozptýlila mezi hvězdami. Jejich částečky, každá s trochou vědomí, letěly celé věky tmou. Mysl tvora obsažená v jedné jiskře viděla, jak částečky jeho otce dopadají na vrcholky skalnatých kopců. Jiskra tvora po dopadu do řeky zjistila, že je od domova strašlivě daleko a zaplavil ji vztek. Toho dne se část tvora zapřísahala, že najde všechny ztracené jiskry světelného otce a pohltí je.

*

Vír myšlenek náhle odnesl Jeremu do Sehtových vzpomínek. Král Kallhallu seděl na trůně, když k němu přiběhl zadýchaný muž. „Můj králi, neumřel jsem, fungovalo to!“ Seht mu vyhrnul rukáv, zahleděl se na krvavý symbol na jeho zápěstí a hluboce přemýšlel. Celý svět nás drží v paměti jen proto, že od nás kupují ryby. V poslední době je ale každá ulovená ryba vykoupena naší krví. Nájezdníci z Chremonu budou připlouvat tak dlouho, až zničí naši obživu i nás. A okolní země? Budou klidně obchodovat s našimi vrahy. Nedovolím, aby nás takový konec potkal! Nikdo nemá tušení, jak silně srdce Kallhallu tluče. Změním pravidla hry, nebudeme už dále závislí na moři, které na nás cení zuby. Svět nás pozná! Dnes je velký den. Dnes jsem konečně zjistil, jak zamést s archonty, kteří jsou ve vysokých věžích Vilinoje slepí k problémům tady na konci světa. Sedí nadutí se svými kamzíky. Podmanili si svět magií a já jím oplatím stejnou mincí!

Za rok má můj syn Frij narozeniny, za rok se stane archontem. Samozřejmě, že díky místu narození v cizích zemích je Frij předem nesmyslně odsouzen k nezdaru. Ještě nikdy se nestalo, že by nenašli někoho ve Spojených královstvích. Obrátím jejich vlastní zákony proti nim! Už teď znám jména možných uchazečů o úřad archonta, kteří sdílejí rok a den narození s mým synem. Naši zvědové vedle nich žijí už nějaký čas, ó ano. Osud každého z nich bude po dlouhou dobu v mých rukou. Rada Tří slíbila mlčenlivost. Mají velmi rozsáhlé rodiny a v případě neposlušnosti mohou ztratit hodně, tedy alespoň tohle jsem se jim snažil vysvětlit a jednomu z nich také názorně ukázat.

Teď ale přichází těžký krok. Budu po svých věrných žádat obrovskou oběť. Zdálo se nemožné odstranit kamzíka v předem daný den. Teď ale hledím na důkaz, že se to pomocí velmi mocného krevního kouzla může podařit. Je to antiteze k vnitřní síle kamzíka, a proto se každý nositel takového kouzla může ke kamzíkovi beze strachu přiblížit a třeba ho i zabít. Tuto moc ale získá jen ten, kdo usmrtí své vlastní dítě, pomaluje se jeho krví a též vypije kalich jeho krve. Kéž by byl jiný způsob, jak potlačit kamzíkovu sílu. Ale právě závažnost takového činu a vztah otce k dítěti vytváří tak mocné magické pouto, že činí kamzíka bezmocným. Snad na to někteří přistoupí. Vždyť je to pro Kallhall a nebudu je žádat, aby šli a povraždili své vlastní urostlé děti, budoucnost této země. Mohou za tímto účelem počít děti, které by jinak na tento svět ani nepřišly. Jakmile se narodí, obětují je pro vlast a přivedou mi živého Mizzova kamzíka. A pokud na Šeptajících kopcích uspěje ten jeden uchazeč, kterého tam nechám dojít, přivedou mi také jeho kamzíka.

*

Jerema chtěl tak pryč, ale jeho anabáze myšlenkovými víry ještě nebyla u konce. Teď náhle pozoroval Sehta očima tvora, který dopadl uvězněný v jiskře na tento svět.

Tvor se po celém věku samoty přiblížil Kallhallu a pozoroval, jak Seht mučí Mizzova kamzíka a snaží se absorbovat jeho sílu. Pak tvor pochopil, že Seht má podobný cíl, jako on sám – zničit a pohltit sílu kamzíků a archontů, která pochází z částeček jeho světelného otce.

Tvor se vpravil do těla Mizzova kamzíka a předal králi Kallhallu své myšlenky. Vnuknul Sehtovi, aby kamzíkovi uřízl hlavu a nosil ji. Takhle budou oba vidět stejnýma očima a budou moci spolu pohltit světlo z kamzíků a archontů.

Jerema letmo v útržku něčí vzpomínky zahlédl, jak bezhlavá mršina Mizzova kamzíka leží v jakési podzemní svatyni. Myšlenky tvora a Sehta se začaly vzájemně mísit. Seht právě vycházel ze svatyně s maskou na hlavě, když ucítil, že prostor se kdesi v dálce podivně ohýbá a trhá. Tvor mu umožnil jednou trhlinou proklouznout. Seht postoupil vpřed a spatřil Mizzu v lese. Začal se silně nadechovat a cítil, jak pohlcuje životní sílu bývalého archonta, jak Mizzova mocná aura pozvolna mizí. Seht se podíval na svou dýku u pasu a bodl. Věděl, že ten zbytek magické moci, co zanechal v Mizzově krvi, vyvane s posledním vydechnutím, jak už to u magie bývá.

Jerema měl pocit, že byl pohroužen do záblesků vzpomínek několik hodin, ale stíny v trůnní síni se nepohnuly ani o píď.

Seht promluvil: „Tvé vzpomínky nezahynou, budu si je pamatovat.“ Havran ihned pochopil, že tvor prolnul jednotlivá vědomí hlavně proto, aby z Jeremovy hlavy vybrali strategické informace.

Kamzíka už zachránit nemohl, ne takhle svázaný. Jediné, na co mohl Jerema ještě pomýšlet, bylo odrazit se koleny ze schodů a doufat, že si v pádu zlomí vaz. Nechtěl Sehtovi dopřát živou krev. Král se rozhodl, že nejdříve pohltí vše živé z Jeremova kamzíka. Vyzvedl svázané zvíře na trůn a postavil se k Jeremovi zády. Kamzík se zmítal a nechtěl Sehtovi nic usnadnit.

Havran vycítil vhodnou příležitost pro svůj zoufalý tah. Už se posouval na hranu schodu, když ve vzduchu cosi zaševelilo. Drobný vrabec s šedým pruhem na hlavě mu přeletěl nad hlavou. Jerema si všiml, že ptáček za letu něco malého upustil ze zobáku. Natočil hlavu za sebe a zdálo ze, že nikdo pod schody tomu nevěnuje pozornost. Pohledy Frije a vojáků byly upřeny ke králi, který už se začínal zhluboka nadechovat ke strašlivému procesu. Jerema se musel na koleně vytočit o něco víc, aby viděl, co leží na zemi za ním. Mžoural očima, a když to konečně zahlédl, srdce mu málem vyletělo krkem. Na velmi malém útržku látky bylo krví napsáno Bräven. Havran neváhal ani vteřinu. Celý se přetočil zády k trůnu, kousl se do rtu a plivl krvavou slinu přímo na nápis.

Brána se neslyšně otevřela a nad hlavou mu proletělo kopí. Seht se nechápavě zahleděl na kovovou špici, která mu trčela z hrudi. Když se otočil, viděl už jen nápřah muže s ocelovou maskou. Einar mu jednou ranou srazil hlavu. Tělo i hlava krále Kallhallu se kutálely po schodech dolů.

Z portálu vybíhali další vojáci Brävenu a v trůnní síni začala krvavá řež. Bror vysvobodil svého bratra ve zbrani z provazů a podal mu jeho obouruční meč. Část brävenských se semkla okolo kamzíka, ostatní se bili s vojáky Kallhallu.

„Zabte zkrvavence, zabte je!“ křičel Jerema a vyhlédl si Frije. Ten se skláněl u těla svého otce a řezal se do ruky stejnou dýkou, která usmrtila Mizzu. Jerema odrazil několik mužů a volal na Frije: „Hledáš na otcově dýce zaschlou Mizzovu krev? Chtěl bys za ním utéct? Bojím se, že s mrtvými to nefunguje. Umřeš tady!“ Frij tasil se slovy: „Za pokus nic nedáš.“ Jerema zvedl meč. „Ale dáš! Všechno!“

Havran ránu jen naznačil a přitom nohou kopl Frije do pořezané ruky. Hned na to se vší silou rozmáchl a udeřil do Frijova meče. Věděl, že když bude dávat tvrdé rány do Frijovy obrany a jinak obtěžovat jeho poraněnou ruku, jeho úchop nakonec povolí. Stejně tak si ale byl vědom vlastní slabosti. Útrpná cesta do Kallhallu ho stála mnoho sil a boj obouručákem rychle vyčerpával. Navíc musel podvědomě udržovat otevřený portál z Brävenu. Pokud by souboj trval příliš dlouho, padl by sám. Zablokoval Frijův výpad a prudkým seknutím z boku si ho zase držel od těla. Frij měl obličej zkřivený bolestnou grimasou, Jeremovi hořely paže. Frij se proklínal za zbytečně poraněnou dlaň a věděl, že po pár dalších ranách se jeho lehčí a o něco kratší meč zlomí nebo ho prostě bolestí upustí. Musel zkrátit vzdálenost mezi nimi, aby Jeremovi znemožnil obranu. Zblízka už by to mělo být jednoduché. Havran napřáhl k úderu shora a Frij vycítil příležitost. Odrazil se vpřed, aby nejprve Jeremovo seknutí vykryl a následně ho mohl zaříznout. Jerema pozorně sledoval Frijův krok a napětí v jeho svalech. Havran mávnul obouručákem, ale hned, jak uviděl kulovou hlavici svého meče, stáhl prudce rukojeť k boku a současně ukročil. Frij kryl mečem do prázdna a už nemohl zastavit pohyb vpřed. Nabodl se na Jeremovu čepel. Frij vztekle hleděl Jeremovi do očí a pak se sesunul s mečem v sobě k zemi. Jerema už neměl sílu ho vytáhnout z těla.

Vzduch se náhle podivně pročistil, poslední ze zkrvavenců padl, neviditelná bariéra mezi ním a kamzíkem zmizela. Zvony v kallhallském hradu bily na poplach a do trůnní síně pronikal zvuk těžkých bot. Jerema neviděl význam v tom, aby byli brävenští zmasakrování armádou Kallhallu, která se ze spodních pater blížila.

Jakmile se všichni přeživší vrátili bránou do Brävenu, chtěl projít i Jerema. Kamzík stál ale jako přikovaný u trůnu a nenechal se přemluvit. Havran se mu zahleděl do očí a spojil se s ním. Kamzík mu však neukázal nic konkrétního. Jediné, co Jerema vnímal, byla úzkost a strach z bezprostřední démonické hrozby, před kterou už ale nelze utíkat.

První oddíly vstoupily do trůnní síně. Jerema uzavřel portál a v hlavě kamzíka se nechal prostoupit oranžovými paprsky. Archón se otočil k vojákům, kteří běželi po schodech. Oči mu žhnuly a žíly ho pálily. Propnul ruku a rozevřel dlaň. Pár metrů od něj se vzduch zavlnil a následně vzplál. Ohnivé jazyky polykaly vojáky Kallhallu a plazily se celým hradem. Mezi mužskými hlasy Jerema z dálky uslyšel i ženské výkřiky, to když žhnoucí zhouba dorazila do míst, kde už vojáci nebyli. Archón okamžitě zavřel dlaň a přestal oheň živit. Podíval se na kamzíka a křičel po něm: „Proč? Proč jsme odsud nemohli odejít? Cožpak je osudem archontů rozsévat smrt? Čeho se tak bojíš?“

Kamzík neodpověděl, ani nemusel. Za Jeremovými zády se ozval nepravidelný klapající krok. Když se otočil, začaly se mu po obličeji kutálet slzy. Byl to bezhlavý Mizzův kamzík, kterého před smrtí posedl tvor, démon, ze vzdálených hvězd. Tělo měl místy shnilé a na jedné z noh zbyly téměř jen obnažené kosti. Jerema věděl, že tvor přišel, aby dokončil to, co Seht nedokázal. Zároveň pochopil, že jeho kamzík, byť k smrti vystrašený, chce démonovi čelit.

Tvor neohrabaně přišel k Sehtově hlavě. Z krku mu se mu vynořily jakési černé šlahouny a pozvolna začaly hlavu přitahovat ke krku. Démon teď vypadal ještě hrozivěji. Jeho tělem byla zvířecí mršina, na krk navazovalo lidské Sehtovo hrdlo a obličej, na kterém byla navíc nasazena maska kamzíka s parohy.

Tvor se začal škrábat nahoru. Jerema se opět zanořil do spojení se svým kamzíkem. Ten mu tentokrát povolil stavidla úplně a Havran vnímal každý prvek okolo sebe. Nebyl tak zkušený jako Mizza, nevěděl úplně, jak takovou moc přesně použít.

Jerema se rozhlížel a něco ho přece jen napadlo. Zaměřil mysl na vše kovové v síni. Držáky na pochodně se zachvěly, stejně tak mrtvá doutnající těla vojáků ve zbroji a zbraně. Jerema sevřel pěst a předal kovu hybnost. Předměty a těla s obrovskou rychlostí vylétly směrem k démonovi. Ten ale cosi zachrčel. Meče zařinčely o zem, těla spadla. Jerema klečel na zemi a plival krev.

Démon nechal jeho tělo rozvzpomenout na všechny neduhy a rány, které ho v životě potkaly. Naneštěstí Jerema v bitvách utržil hodně zranění, která se mu teď znovu rozevřela na těle. Ve válce s horaly mu kladivo přerazilo několik žeber, proto teď nemohl pořádně dýchat. Záda ho pálila po staré ráně mečem a také cítil krvácející lýtko, kam ho v nedávné bitvě mezi hrady Brävenem a Koeperem zasáhl vilinojský šíp.

Jerema se ale nevzdával a zvedl obě ruce. Proti bestii začal vát silný a mrazivý vítr, který mu nedovolil udělat krok vpřed. Zbytky srsti začaly namrzat. Tvor se zahleděl Jeremovi do očí a ukázal mu v obrovském detailu vzpomínku, kterou chtěl navždy zapomenout. Vítr ihned ustal.

Jerema přinesl své sestře Malwině z lesa náhrdelník vyrobený z kapradí. U vrat jejich stavení cosi pískalo. Havran už bral metlu, aby krysu vyhnal, ale krysa to vůbec nebyla. Na zemi sedělo malé černé štěně ohaře. Jerema se usmál, protože Malwina vždycky vyhrožovala, že pokud ji bude nechávat doma dlouho samotnou, pořídí hlídacího psa. Vzal štěně do náručí a vstoupil dovnitř. Na podlaze si všiml rudé skvrny a zneklidněl. U krbu se otočil a spadl na zem. Jeho sestra byla dlouhými hřeby v očích a podbřišku přibitá ke stěně a vedle bylo její krví napsáno „Kurva, co spí s bratrem“.

Jerema strnul děsem. Bestie vystoupila na poslední schod. Titěrným stahem svalů v prstech se archontovi podařilo do struktury kamene pod nimi vpustit žár. Když se démon zastavil u Jeremy a chystal se spáchat něco strašného, v podlaze hlasitě prásklo, kámen se rozletěl a všichni se propadli do královské komnaty.

Bestie se vyprostila ze sutin a upřela pohled na kamzíka. Ten ležel opodál a těžce oddychoval. Démon z něj cítil už jen malou moc a věděl, že kamzík už nedokáže s Jeremou navázat spojení. Uvědomil si, že zvítězil.

Přiblížil se k slabému zvířeti a nepřirozeně otevřel tlamu, aby ho pohltil. V komnatě se dvakrát zablýsklo. Démon se neohrabaně otočil a uviděl Jeremu třímající meč utkaný pouze ze světla a jeho kamzíka pevně stojícího vedle něho. Démonovi se podlomily nohy a podíval se znovu před sebe. Tam, kde ještě před okamžikem leželo bezmocné zvíře, teď stál nahý zelenooký muž s bílými vlasy. Na těle démona nebyly rány zářícím mečem znát, ale znetvořený život uvnitř vyhasínal.

Svindal z Gravehradu pohladil Jeremova kamzíka a promluvil: „V Brävenu jsem zjistil, jakou magii kallhallští používají a jak zemřel Mizza. Politika mi byla lhostejná, ale hrozbu životu jako takovému jsem už přehlížet nemohl. Omlouvám se ti, že jsem ti tehdy dopis předal.“ Jerema pokývl a odpověděl: „A já tobě děkuji, že ses tomu postavil.“

---