Výlet

Čas nemilosrdně pádí.
Už je to víc než týden, co se Abigaile neozvala.
V tom krátkém mezičase jsem si v do hlavy vsugeroval myšlenku, že se nenechám popotahovat a příště jí bez slitování odmítnu.
Dny střídají noci a já se zase soustředím jen na svoji práci, hodinu od hodiny je Abi dál od mojí hlavy a já si nepřipouštím, že by kdy existovala, abych se ubránil dalšímu krvebraní.

"Včera bylo výročí upálení Husa" - s plnou pusou prohodil můj šéf Matt během přestávky na oběd.

"Já teda nevím co bych na tom měl slavit, ale den volna na grilovačku se vždycky hodí"

"Jdeš hroznej cynik..." - poprvé jsem za celý den promluvil.

"Proč jako?" - jeho vyjevený výraz napovídal, že nepochopil můj pokus o černý humor.

"Já jen že na upálení Husa může grilovat jen totální cynik"
Gastronomická pohroma v podobě sprchy celého stolu i zbylých kolegů na sebe nedala dlouho čekat. Bylo by lepší zase nemluvit...

Téma se jako vždy zvrhlo ve vášnivou debatu o upalování, uprchlících a střelných zbraních kategorie G. Mezi každou druhou větou zazněla sbírka nadávek na to nesnesitelný vedro, otravný, horký slunce a hektolitry potu.

Mlčky jsem seděl a přemýšlel o uklidňující prázdnotě, která se nesla celým tím plkáním.

Přinesli jídlo na stůl. Myslel jsem na chudáka kuchaře, který je zavřený v kuchyni, připoutaný k rozpálenému sporáku, aby ukojil touhy hostů po dobrém jídle a studeném pivě na zahrádce pod slunečníkem. Souvislost, která mě napadla s přesolenou polévkou jsem se snažil ignorovat.

"půjdu se večer podívat do vodáckýho kempu, půjdeš se mnou na pivko?" - Obrátil na mě George

Téměř v té samé vteřině se na stole rozvibroval telefon.

"co delas po praci? chci te vytahnout na vylet." - Abigaile nasadila těžkotonážní sms.

Vážně? To se vážně ozve vždycky, když se jenom trochu zberchám od posledního kontaktu..?
Proběhla zhruba hodinka psaní a vypisování, ze které jsem měl pocit, jak je vše v pořádku, jak se všechno vrací, jak spolu budeme šťastní až do konce našich životů, pořídíme si psa, dům a budeme celé léto cestovat po světě a žít jako bohové.

"tebe boli noha? a z ceho?" byla jedna z mých posledních sms odpovědí.

Telefon zavrněl "no z toho behani, vcera jsem ti to prece rikala, vis s kym si pises ze jo?!"

Zkoprněl jsem a s krví plnou sraženin jsem jel očima pomalu na vrcholek displeje telefonu, abych rozkryl to strašné tajemství s kým že si celou tu dobu píšu...

Melissa! Kamarádka, která po mě pálí jako kopřiva se právě těší na výlet se mnou..?!
Teď jsem něco vážně podělal!

To jsem tak mimo, že vidím i Abby místo Melissy? Zběsile jsem začal listovat celou konverzací, abych si ujasnil co jsem vlastně komu slíbil.

Naštěstí se žádná katastrofa nekonala a Abi skutečně psala, když se do toho vmíchala Melissa, byl jsem tak nadšením bez sebe, že jsem jí jen omylem předal poslední zprávu.

Krize zažehnána, požár uhašen...

Do volantu vzteky zaklesnutá Abi se na mě podívala šíleným pohledem.

"No nazdar! teď se budou dít věci!" - napadlo mě

"Bacha na mě, když řídím, tak jsem hrozně nervózní a vzteklá" - procedila Abi mezi zuby

"Vážně? ani jsem si nevšiml!" - snažil jsem se nenavazovat oční kontakt, kriminálníkům to prý nedělá dobře.

Cesta ubíhala rychle. Zběsile rychle.

Odložili jsme auto na kraji města, odbyli si předání auta majiteli a vyrazili vstříc zážitkům.
Hlavou se mi honilo, jak se mě asi pokusí zaujmout tímhle výletem, už jsem tu přece byl milionkrát.

Popadla mě za ruku - "poběž! bude se ti to líbit"

Protáhla mě snad všemi zákoutími, které město nabízelo a nikdy jsem o nich ani netušil.
Zdá se mi to? Opravdu to slunce dneska víc hřeje? Opravdu jsou dneska ty barvy okolního světa jasnější? Dokonce i kameny v botě mi s chodidly prováděli spíš jemnou masáž. Asi mám problém...

Vše mělo rychlý spád. Štamprdlička na uvolnění z místní likérky, spontánní nákup klobouku, vynikající večeře, rychlé pivo ze stánku. Člověk se ani nerozkouká a už je večer.

Abi se ztratila v malé zapadlé prodejně, kde si páreček vietnamců žije svůj kapitalistický sen.
Po chvilce vyběhla s pootevřenou lahví vína.

"pojď!" pousmála se a už jsem za ní za ruku zase vlál jako papír od buřtů.

po pár metrech běhu, několikaset metrech chůze a zhruba kilometru fuňění do kopce se před námi otevřel výhled na celé město, slunce zapadalo, ptáci poletovali pod námi v údolí a hlášení místního rozhlasu znělo jako Mozzart.

Mlčel jsem. Několikaminutový pohled s rukama za hlavou na celou tu nádheru mi naprosto vzal dech. Abi pobíhala bosá kolem v trávě. Vypadala jako víla. Jako víla v klobouku.

Stojím na kopci, pozoruji západ slunce a vnímám každičký detail. Vítr ve tváři, šelest listoví. Abigaile a její roztančený vílí zpěv. Vše je naprosto dokonalé. Pomalu otáčím hlavou a nasávám atmosféru. Kolem mě si v trávě hrají moje děti, které jsem už skoro měsíc neviděl. Vedle mě stojí moje bývalá žena. Stojím, pozoruji jak ji vítr hladí po tváři a čechrá její překrásné vlnité vlasy. V dálce zapadá i třetí slunce a duhový jednorožec tančí s veverkou v rytmu rozhlasového Mozzarta.

"héééj! Jsi v pohodě?! už to radši nepij!" - rozesmátá Abi se na demnou naklání.

"co tady blbneš?" - proscanovala mě pohledem a usoudila, že jsem v pořádku.

Vrhla se na mě...


"nechala jsis u mě tílko" - prohodil jsem, když jsem si šel náhodou koupit kafe a ona byla za barem.

"to schválně, abych k tobě co nejřív zase musela" - prohodila s koketním úsměvem.

Normálně bych jásal. Hodně jásal. Asi se ve mě něco hnulo, ale tentokrát nic, radost byla menší, jako bych cítil, že už mi dochází ta marnost mého snažení.

"nepojedem v soboru na fesťák?"

Když jsem to uslyšel, byl jsem v šoku. Ta odtažitá kráska se najednou začíná nějak zajímat.

"Na víkend nic nemám, takže rád..." - snažil jsem se mile usmát, ale nešlo to. Hlavou se mi honily jen myšlenky na to, jak jsem zase skončil jako náhrada, jako plán B, Robin vedle Batmana.

Stejně to zruší. Uklidňoval jsem svojí nedočkavost.

Zrušila. Proběhlo pár SMS a už se po ní slehla zem trvale.

Snad našla štěstí. Byla poslední myšlenka co jsem jí ve své hlavě věnoval...