Noční vánek

Hnědák pomalu našlapoval po cestě zamrzlého bláta. Blížil se úsvit. Srdce koně rytmicky bilo, téměř svádělo k tanci v nočním svitu měsíce, v mrazem obalené trávě s ostrůvky sněhu. Jeho vlhký dech se přetvářel v mlhu prchajíc v chladném vánku jenž zaváněl pachem strachu a zvěstoval nebezpečí. Mundus se zhluboka nadechl a dlouhým teplým výdechem si zahříval ruce zatímco si je třel. Popohnal koně na vrcholek louky na, kterém stál osamocený, pokroucený dub. Zahleděl se na klidnou, za dne běsnící proudící řeku širokou téměř jednu míli, jejíž hladina odrážela svit jasných hvězd a záři měsíce v úplňku. Někde za ním uslyšel prasknutí větve. Rychle se ohlédl. Kůň jeho pohled svým čelem pomalu následoval. Nervózně zaržál. “Klid kamaráde,” poplácal jej Mundus po naježené šíji. “byla to jen zvěř.” Nepouštěje ruku z jílce meče. Vzhlédl k noční temné obloze. Byla taková tma, že nebýt měsíce neviděl by si na prsty rukou. Vzduchem padali roztažitě a pomalu, velké sněhové vločky. Mundus zamlaskal a popohnal koně do klusu. Před ním se tyčil pobořený plot ze shnilých kůlů a upadlých trámů z nichž vyrůstala kloubnatka smrková. Plot byl postaven kolem stodoly v mnohem horším stavu. Byla postižena dřevomorkou. Podle toho Mundus usoudil, že již dlouhou dobu zde nebyl nikdo kdo by se o usedlost staral. Povětřím znovu zavlál onen zápach. Vánek se stahoval do stodoly jakoby jej něco nasávalo dlouhým nádechem do plic nezměrných rozměrů. Jeho dveře se pomalu otevírali dovnitř vrzavým zvukem, jenž by nahnal husí kůži i mrtvému. Kůn se vzpouzel, stavěl na zadní a ržál. Házel hřívou sem a tam. Kopyty ryl zmrzlá stébla trávy s hlínou. Mundus zapřel patami do koňských slabin a popohnal jej vpřed. Vítr se zvedal a cloumal větvemi velkého dubu, ze kterého šelestilo listí. Nářek ohýbaného stromu byl jednou s nejděsivějších hlasů temnoty, které kdy slyšel. Alespoň mu to v tuto chvíli tak připadalo. Mundus si stoupl do třmenů a seskočil s koně. Vedl ho za uzdu do stodoly. Do temné propasti volající po smrti. Kůň se vzpíral, dával jasně najevo, že tam jít nechce. Mundus silně trhl úzdou a kůň pochopil. Neochotně jej následoval. V dáli znovu uslyšel praskání větví. Čím blíže byl dveřím stodoly, tím více se zvedala mlha. Přešel sotva půl dvorku a jeho boty zmizel někdy dole pod závějem duší. Mundus pomalu vytahoval z pochvy meč. Kůň žalostně zanaříkal. Frkal celou cestu a mrskal svým ohonem. Mundus našlapoval pomalým, jistým krokem. Pozvedl svůj meč do úrovně hrudi a projel přes jeho plochu svou ledově studenou rukou, šeptajíc zakletí do tmy nočního šera. Po ploše hraně se z jeho dlaně snášeli malé tmavě modré jiskry jako, když z rodzmýchaného ohně. Jiskry nacházeli své místo na čepeli tak jako hvězdy hledají každou noc to své na nebi. Na meči utvořili magické slabě světélkující runy. “Aen advahen,” pustil uzdu. “Zůstaň.”