Otazníky v prachu

Otazníky v prachu

U kostela svatého Václava velká sláva. Neznámá žena se vdává. Vlečkou kreslí stopu do smíchovského prachu dní. Má tvar otazníku: jak to bude s ní? Jak to bude s ním? Ale co dnes nemá tvar otazníku…

Náplavní

Náplavní, ta ulice začíná smrtí. Za sklem syrová tkáň obnažená na žebra. V dalším okně muž v bílé zástěře mele maso. Asi Míla.

Šelma mezi beránky

V bezmasé jídelně jí tygřice. Tělnatá blondýna v strakaté halence imitující kůži šelmy. S každým pohybem ruky se jí rozhoupou opálená ňadra, ten obraz kolébá. Odskočila si sem na oběd z obchodního domu Kvádrio. Ve svém teritoriu už neloví. Vůně parfémů ze Sefory vytěsnily pach krve ukrytý hluboko v jejím genetickém kódu. 

Barokní krajina

Barokní zátiší s vystrčeným bokem. Kloužou po něm už tak kluzké pohledy, a nepotřebuje nic navíc: vystačí si ve svém tvaru. Vyrůstá ze země, jako mýtická hora plemene, krajina zrodu. Barokní krajina, ta česká licence, uprostřed Zlatých lázní.

Vzdálené broskve

Západ měl barvu broskví, Vltavu křižovaly hudbou vířící lodě bláznů a od Vyšehradu se snášelo hřbitovní ticho, na protest. Poslední srpnová neděle měla šmak konců. Tomu, kdo podlehl sentimentu, mohl i tanec bláznů z lodí připomínat danse macabre.

Šli nábřežím, s hlavami ztěžklými budoucností, sladkou šťávu západu nechávali odkapávat někam do ruzyňského údolí. Tam, skrze mříže kartouzy, ji lačně chytali ti, před kterými budoucnost přibouchla katr.