Iluzorky 31 - 40

31)

Je nutné jít. Naposledy projít halou po šachovnicové dlažbě. Opustit krb, opustit tento starý, prastarý dům s jeho prachem a listím nafoukaným v rozích.

Dáma v černých šatech s kloboukem se širokou krempou, co stojí u vyhaslého ohně, tu, a jedině tady byla domovem. Co však dělat, když venku čeká kočár? Jasně slyší řehtat koně.

Toto mlžné ráno jí zlomí srdce na věky. Nebude se ani muset ohlížet, až bude venku. Mohla by spatřit okno své bývalé ložnice, kam za ní chodil, kde ji líbal, kde se mu po právu rozpouštěla v náručí, a na místě by zemřela žalem.

 

32)

Příprava.

Kolegiální příprava v bazénu.

Plavky v celku a koupací čepice.

Je tak statečné být žena a scházet se tu s ostatními. Probírat niterné potíže lásky – jen samy a mezi sebou. Zatímco voda ševelí a voní nerostnou podstatou země. Při zakuckání chutná jak otlučený křemen.

Je na tom vlastně něco smutného.

Ale kdo by to vnímal. Teď a tady. Se svými družkami. Když jedna z nich má bílou čapku zdobenou gumovými růžemi. Všechno jen kvete.

 

33)

Kostel je červený, stavěný ze dřeva a bezpečný. Ten šílenec, co okupuje mysl všech, ze svého úkrytu v lesích okolo tohoto směšně malého městečka, ten sem pochopitelně přístup nemá. A mě a Tebe, lásko, ochrání reverend. Dobrosrdečný chlapík s plnovousem a kulatýma brejličkama. Trochu podsaditý, ale přímý v názoru a slovu. Vládce rudě natřeného kostela s bílými okenicemi.

Modleme se o spásu duší, než na vrata dopadne první rána sekery.

Snad okna vzadu v přístavku nejsou moc vysoko.

Snad ještě ochutnáš maminčin jablečný koláč.

Snad se reverend obětuje pod dozorem samotného Boha.

Pokud ho sekera štípající bezpečí zcela neochromí.

 

34)

Sleduj ji, když po sobě nechává stopy.

Zářivé odlesky bosých chodidel.

Nevytrácí se Ti z lože jen tak, zatímco spíš. Je zraněná. Je zraněná a krvácí matné, modré světlo. Tak se usadí v zahradě, tak se schoulí.

Neříkej, že Tě nevzbudila alespoň jednou.

Jen je pohodlné zůstat otočený zády.

 

35)

Červená kniha ukrývá tajemství.

Modrá klíč.

A já ve svých řetězech nedosáhnu ani na jednu.

 

36)

Pouštní duny se přesýpají v ústech a rozemílají slova na prach.

Proto jsou ty princezny němé. Lokaly po cestě příliš horké slunce. Jedly moc sypké země. V srdci se jim to usadilo jako skála.

Ne, nerozehřeje je dotek poupěte, ani libá píseň trubadúra. Jsou už beztak jen panenky se zlýma očima a zpuchřelým, rozedřeným jazykem.

 

37)

Setkávání za rudými závěsy. Tak, jak to milujem.

Jak mám sakra bojovat proti tomu svému já, když všude je ten hladivý satén a všude je Tvoje kůže a všude je Tvoje vůně a já se nechám, nechám porcovat, protože je to příjemné a protože je to skryté, intimní a nelidské.

Jak mám bojovat proti všetečnému jazyku? A je to ještě boj?

Zaplavuje mne rudá. Dusí mne. Dusí mne všechno, co mi tu nabízíš. Koupej mne ve víně – koupej mne ve vině.

Koupej mne v rudé a horké a dýchavičné.

Myslíš, že pak budu očištěná?

Ne, odejdu jen jako rozervaná žena.

 

38)

Mé nervy jsou provazy. Jsou struny. Jsem připravena ke hře. Vydám melodii. Sláva kakofonii.

Sláva nesouladu nejsvětějšímu.

Sláva odřeným kolenům padajícím do štěrku před zbořeništěm hudby!

Sláva prstům, co hladí mé struny tak přísně!

Vydám melodii.

Vydám melodii a ponesu se s ní celým podzemím.

Všemi tunely.

Vydám melodii.

 

39)

Našli mne vlámanou do odpadní roury. Jenže už se do mě pustila všechna havěť tlení.

Bylo zataženo. Mírně poprchávalo. Horký vzduch a vlhkost, to vše mne neslo ve svém rytmu. Takový mokvavý a podmračený den, kterým se můj parfém nesl do daleka.

Lidem to nedělalo dobře.

Ale dělalo to dobře sovám.

Tak vlastně ani nevím, proč mne od nich vzali pryč a po pár dnech vrtání na mě naházeli hlínu.

Pak pršelo ještě mnohokrát.

Ale nikdy už voda nedosáhla na mou kůži.

 

40)

Z prstů mi kapou na stránky slova. Skládají se v obrazy. Obrazy ve světy.

Bílý papír a modré tahy jsou tak náhle trojrozměrné.

Mocné, mocné, mocné.

---