My z Ronavionu: Kapitola 6. Proměny

Poznámka: Elatarin byl pozměněn na Ealarina. Opravy budou i u ostatních kapitol provedeny v nejbližší době.

Měsíční světlo bylo něco, co si obyvatelé světa, jehož součástí byl i Ronavion, spojovali se zvláštními událostmi. A vlastně to byla pravda. Nejen, že krajina jím ozářená byla krásná na pohled, ale například některé velmi vzácné květiny by bez jeho pohlazení nemohly rozevřít své prapodivné květy.

Na druhé straně, nebylo příliš příjemné, když vám při tiché noční procházce ulicemi náhle spadl na hlavu chrlič, byť jen malý. V tu chvíli jste si říkali, jestli je horší to, že vám do zad zarývá studené tlapky hopsavá příšerka vyzbrojena zubatými čelistmi či ostrým zobanem, domnívající se, že dotyčný měl určitě v úmyslu poškodit budovu, již tak pečlivě střeží už stovky let, a nebo to, že jste svým křikem vzbudili celou ulici.

A pak tady byla ještě jedna znepokojivá věc. Podle starobylé pověsti, zapsané dle vyprávění docela nabručeného trolla samotným Titem III. Badatelem v jeho Velké knize příběhů, se za úplňku, kdy má měsíční světlo největší moc, narodil Vznešený, první z vampýrů a také měničů vůbec. Údajně byl synem samotného Pátého a jedné z nižších bohyní. Ne, upír a stejně tak smečka lykanotropů na lovu nebylo nic, co byste chtěli potkat o samotě. A česnek ani jiná zelenina by vám v takovou chvíli nepomohla.

Skrze okno a růžové závěsy, v královském paláci, ozařovaly měsíční paprsky spící princeznu Eloeren, její světlé vlasy a slzami smáčený polštář. I dnes se pohádala s matkou, a její  dvorní dámy a ani královský šašek ji nedokázali potěšit. A nebylo se čemu divit, když si snad ani samotná Nenenga nebyla jistá, co s ní Torfen udělá. Přesto matka i strýček Ferrenent na svatbě trvali.

Ozval se zvuk trhání látky a jeden z růžových závěsů se tíhou osoby, která prolezla otevřeným oknem a zamotala se do něj, teď nacházel všude jinde než na okně. A přesto ona osoba stihla zacpat princezně ústa, aby nemohla přivolat stráže.

„Hmmmngh!“ zahuhlala Eloeren do jeho velké dlaně.

„Pššššt, sestřičko. To jsem já.“ Hlas patřil jejímu staršímu bratrovi, králi Titovi. Ale proč by se uprostřed noci kradl do ložnice vlastní sestry?

Odstrčila mu ruku a vstala z postele. „Tite... co tady děláš, takhle pozdě? Nevíš, že je slušností zaklepat, když chceš vstoupit do dáminy komnaty?“ Zkrátka, zachovala se jako princezna.

Titus si uhladil spací halenu a kalhoty. „Torfena Stříbrookého to zajímat nebude. A proto se ti nezdvořile kradu do komnaty pod rouškou noci.“ Vyhlédl z okna, složil ruce správným způsobem a napodobil houkání sovy. V odpověď se ozval podobný zvuk a než se nadáli, před oknem poletoval Bělochvost, Titův gryf.

Princezna v tu chvíli všechno pochopila. „Chceš mi naznačit, že mě právě unášíte?“

Titus sestru objal. „V podstatě ano. Já si už s princeznou Isien nějak poradím, ale ty jsi i tak zatím má jediná dědička. A proto tě odmítám dát za manželku někomu, jako je princ Torfen,“ přičemž slovo ‚princ‘ vyslovil s odporem. „Obleč se tak, abys nebyla příliš nápadná. Bělochvost tě zanese do Březové Meze, kde žije léčitel Eatarin; on tě u sebe jistě schová, je to přítel královské rodiny.“

Počkal, než se jeho sestra převlékne, pak ji ještě jednou objal na rozloučenou, pomohl jí nasednout na gryfův hřbet a pak se jen díval, jak mizí v noční tmě.

„Ráno bude náročné,“ poznamenal ještě mladý král, než se skrze okno a pak po římse vrátil do své komnaty.

 

Bylo jen krátce před úsvitem, ale v paláci Severní podzemní říše přesto už byl někdo vzhůru. Kuchaři připravující snídani a většina strážných, kteří museli vystřídat své kolegy. A pak Iseran a Isien. U kapitána stráží to nebylo nic neobvyklého, až na to, že dnes měl plnit úplně jinou funkci, než byla jeho původní. Celý večer strávil prohledáváním knihovny, aby našel alespoň nějaký svazek Historie Ronavionu a přilehlých království. To vše na popud královny, která si usmyslela, že se mladší princezna musí kvůli jejímu nastávajícímu muži vše naučit.

Našel sice jen jeden svazek, ale víc zatím nebylo třeba. Pro začátek se rozhodl princeznu naučit o třech nejvýznamnějších „povrchových“ králích, všichni byli jmenovci současného krále.

A tak si sedl k princezně do komnatě a nechal ji, ať si vše nejprve několikrát pročte, aby ji pak mohl vyzkoušet.

„Dobrá tedy. Co byste mi řekla o Titovi I.? Jak se mu říkalo a co pro království udělal?“

Isien se zhluboka nadechla. „Vyhnal temné elfy a orky? Více tam toho nebylo, jen nějaká neslušná slova.“

No to jsem si mohl myslet.“Ano, Titus I., též známý jako Obnovitel, skutečně zahnal temné elfy a orky poté, co v bitvě na Zpívající planině porazil Nenengu I., tehdejší královnu. Ještě předtím však musel dobýt Taerist a svrhnout tři chamtivé prefekty, kteří mu po pádu krále Uchvatitele vládli. Ačkoliv je to podivné, sám Titus byl Uchvatitelovým vnukem. Ale o tom až někdy jindy, teď je důležitý Obnovitel.

Když bylo po všem, vystrašení obyvatelé vyběhli do ulic a shromáždili se kolem paláce, přičemž volali ‚Ať žije král!‘. A Titus se jím skutečně stal. Tak mohl zpět sjednotit velkou říši, která se po zhroucení císařství znovu rozhádala do malých knížectví. Ale protože sám nechtěl tak obrovskému území vládnout,rozdělil si jej se svými spojenci, kteří však nejprve museli složit Přísahu tří králů, aby se události za několik posledních desetiletí již nikdy neopakovaly.

Gavan Rudokop, kníže z rodu trpaslíků, se stál králem západní části, dnes známé jako Thyrdonie. Jižní království dostalo název Vertpaux a jejím vládcem se stal Migueles, syn vlivného barona.“

Princeznu jeho výklad velmi zaujal, soudě dle jejího výrazu v modrých očích. Iseran si říkal, že s Titem jí nakonec bude nejlépe. Pro nějakého neurotického temného elfa jí bylo škoda. A Cirdir by s ním určitě souhlasil. „A co Titus II. a III?“

Kapitán se usmál a pokračoval. „Titus II. se do dějin zapsal jako Stavitel. Nechal přestavět celý Taerist do - v podstatě - dnešní podoby.“

„A je v Taeristu moře?“ zeptala se princezna.

Tím ji Iseran musel zklamat. Moře se nacházelo až na severu Thyrdonie. Aby Isien přivedl na jiné myšlenky, pokračoval. „No, a nakonec, Titus III., zvaný Badatel, je stejně významný jako ti dva předchozí. Byl velmi vzdělaný a moudrý. Se svou skupinou učedníků sepsal historii Ronavionu, Thyrdonie a Vertpauxu - tehdy už bohužel upadal, různé báje a pověsti, odkrývali památky a bojovali za jejich zachování.“

„Iserane... odkud toho víš tolik o historii Ronavionu?“

Kapitána stráží zamrazilo. „Víte... Leuvarda mě sem tam pošle na trh, a tak nahlížím do knih, které obchodníci prodávají, a poslouchám, co si povídají.“Rozbušilo se mu srdce, byla to lež. Ani on sám nevěděl.

 

Les byl studený, jako vždy, když jej nehladilo slunce svými paprsky. Do úsvitu však zbývala jen chvilka. Některé rasy přikládaly úsvitu zvláštní moc, neboť slunce se muselo prodrat na oblohu, a právě tehdy se jeho síly dalo využít pro různé rituály.

Mohli-li na východě očekávat nájezd loupeživých kentaurů,dělo se tak nejčastěji za úsvitu, kdy se napůl v oparu a napůl koupající se ve světle přihnali k vesnici či městským hradbám, vyděsili obyvatele, pobrali co se dalo a unesli co nejvíce mladých panen, které jim pak nadosmrti musely splétat ocasy do copánků, hřebelcovat srst a hlídat neposedná kentauřata.

Orčí šamani zase využívali probouzejícího se slunce k míchání některých složitých lektvarů, které už tak musely být míchány s velkou opatrností, aby toho, kdo si je později koupil, nezabily.

A nakonec, barbaři. Ačkoliv se obyvatelům drancovaných vesnic a okradeným pastýřům zdáli jednoduší, ba přímo hloupí, i oni měli svou specifickou kulturu, která se kmen od kmene mírně lišila. Obřad zasvěcení zbraně byl však pro všechny stejný: meč, sekera, nebo třeba hrot oštěpu se časně ráno omyl v čisté tekoucí vodě - takové bylo v horách až až - a složila se zasvěcovací přísaha, to vše pod dozorem zkušeného válečníka, což býval nejčastěji náčelník.

Bohužel, Farendall byl pravděpodobně poslední žijící zástupce kmene Silných medvědů, a proto se na vůdce vesnice v tomto případě spoléhat nedalo.Řekl si, že na zasvěcení kusu železa čtrnáctileté holky snad bude on, Farendall, syn Freyagarův, stačit.Když tak nad tím přemýšlel, on si svého otce, kterého ani pořádně nezažil, představoval jako typického barbara; vysokého, ramenatého, s divoce pocuchanými, možná i částečně vyholenými vlasy, a máchajícího sekerou, jejíž objetí bylo téměř vždy smrtelné. Ale když byl trochu větší, Ithelen, Freyagarova matka a Farendallova babička, jej vyvedla z omylu. Spíš se prý podobal elfovi, a taky že jím z poloviny byl. V dětství malý a hubený, ale zato pěkně rychlý. Možná proto si v dospělosti oblíbil spíše kuši, luk a šípy, a náčelník z něj učinil svého osobního zvěda. Ačkoliv se to tak nemuselo zdát, mnoho barbarů jej pro jeho šikovnost obdivovalo, možná i závidělo, že oni mají ruce jako lopaty a luk by jim moc dlouho nevydržel.

Freyagar měl také sestru-dvojče, Freyu, a ta se své matce podobala ještě více. Mnoho barbarů o ni proto mělo zájem, byla velmi krásná. Žádný z nich ji však nezískal. Dagobert ji jednoho dne odvedl do lesa a vrátil se bez ní. Nějakou dobu předtím se totiž v lese setkal s hladovým vlkodlakem, a přestože nakonec Dagobertův - samozřejmě postříbřený - meč skončil v měničově hrudi, jeho majitel byl těžce zraněný ostrými zuby a drápy, jichž lykanotrop nabýval ve své druhé podobě. Jak tam tak ležel na mýtině a čekal na svůj konec, šel kolem orčí šaman, který si naštěstí věděl rady. Jako odměnu si bohužel vyžádal Freyu, a přitom se o ní barbar ani slovem nezmínil.Taková byla moc šamanů: uměli vyléčit kdejaký neduh, ale ceny byly vysoké. Velký válečník Dagobert, syn Jorgův, bratr náčelníka,předtím plakal jen jednou. Štěstím, když se jemu a Ithelen narodila dvojčata. V den, kdy musel jedinou dceru vyměnit za svůj život, měl v očích slzy, a domů se vracel s hanbou. Doma jej všichni probodávali pohledy: věděli, že prodal vlastní krev. Ithelen plakala, a Freyagar ji utěšitelsky objímal. S otcem pak do jeho smrti nepromluvil, což netrvalo dlouho. Náčelník, tehdy už Dagobertův synovec, byl v tomto ohledu nemilosrdný.

A nakonec jsem babičce zbyl jen já, jediný vnuk, tedy jediný, o kterém věděla, pomyslel si s trpkostí Farendall.

„Co mám tedy dělat?“ probrala ho Akiri a prohlížela si obrazec, který mezitím do měkké půdy nakreslila špičkou meče. Černohřívek s Jasnokřídlou se dokonce už tak nudili, že šli o kus dál hledat říční škeble.

Vzmuž se, Farendalle, synu Freyagarův! Teď máš jiný život, povinnosti... a zájmy...

***

Už skoro svítalo, ale s poloprázdným žaludkem se spalo špatně.Jeden nepozorný tetřev nestačil. A stejně nechutnal příliš dobře. Ani proměnit se nemohl, protože kdyby slunce náhle vyšlo, popáleniny by se mu špatně hojily. Co kdyby na sebe vzal svou třetí podobu? Ne, upravený a vyvoněný šlechtic by v lese také působil příliš nápadně, snad ještě více, než obří netopýr. Být nočním stvořením, živícím se krví a živým masem, bylo občas pěkně nepraktické. Vampýři se uměli za všech situací - na rozdíl od vlkodlaků, pro které byla metamorfóza o to bolestivější, jak postupovalo couvání měsíce - hladce proměnit v pohledného muže či ženu, dle pohlaví, a již zmíněného netopýra. Ale vlkodlakům zase nevadilo sluneční světlo.

„Psiska jedna prašivá,“ zaprskal Victorius, mladý vampýr, který během noci nic neulovil. To jeho bratři, ti se už určitě vrátili do rodinného sídla.A jemu opět dědeček, hlava rodiny, vynadá. Jakožto Temný vampýr, který ctil Pátého jako svého předka, upíjel krev svým lidským sluhům, kdežto jeho vnuci museli každou noc trávit lovem v lese.

Zhluboka nasál pachy okolí a v tu chvíli zbystřil: poblíž se nacházelo něco mnohem lepšího, než kdejaké zvíře. Lidé? Nebo možná barbaři?

Když jej jeho neomylný čich dovedl poblíž zdroje oné lahodné vůně, skryl se ve křoví, odkud už svou kořist viděl a dokázal lépe rozlišit jednotlivé pachy. Znovu zavětřil a zatetelil se blahem. Mladá dívka, dle jemné vůně elfka, a muž, barbar. Slečinka poslouží jako dobrý předkrm, ale barbar... to bylo snad to nejlepší, z čeho mohl upír nabrat sílu. Jelikož horalé trávili život běháním, dýcháním čerstvého vzduchu a cvičením se zbraněmi, jejich krev nebyla tučná, zato plná živin.

Samou radostí zapomněl na svou únavu a zahájil proměnu. To hučení v hlavě a napínání kostí nebylo nic, když měl před sebou vidinu plného žaludku a pochvaly od dědečka. Tiše se vyhoupl nad koruny stromů, zamaskoval se a už byl pryč.

***

„Já, Akiri, dcera Eatarina a Caranessy, čtrnáct jar věku, přicházím žádat slunce o jeho sílu, aby prozářilo mou cestu válečníka.“ Vytáhla meč z pouzdra.

Byla řada na Farendallovi. „Já, Farendall, syn Freyagara a Brenny, osmnáct jar věku, přicházím jako Válečník, aby slunce prozářilo cestu Akiri, dcery Eatarina a Caranessy.“Společně chytili meč, jejich ruce se dotkly. Farendallovi jakoby projel hlavou žhavý drát a vesele si to namířil do žaludku. Nedal na sobě však nic znát.Co to s ním je?

Akiri začala celou zbraň, od špičky čepele až po konec jílce, omývat v chladivé vodě. „Já, Akiri, dcera Eatarina a Caranessy, zvu tento meč Šídlo. S požehnáním slunce a bohů, nechť je mi bratrem ve zbrani až do konce mých dní.“ Svůj věk už uvádět nemusela, neboť se jej slunce i bohové již dozvěděli.

Farendall od ní Šídlo převzal a na chvíli jej do vody ponořil úplně. „Já, Farendall, syn Freyagara a Brenny, Válečník, tímto přísahám slunci a bohům, že meč Šídlo byl zasvěcen dle tradic a bude Akiri, dceři Eatarina a Caranessy, bratrem ve zbrani až do konce jejích dní.“

Znovu jej společně chytili a nyní podrželi směrem k obloze. A přesně v ten okamžik se skrze tmu prodraly na svět první paprsky toho dne, aby osvítily čerstvou válečnici a Šídlo. Rituál byl u konce, naštěstí pro Farendalla, který tak mohl pustit Akiri.

„Hotovo!“ houkl Farendall na Černohřívka s Jasnokřídlou, aby se k nim připojili.

Draci se vrátili a podle toho, jak si olizovali podlouhlé čelisti růžovými jazyky, byli po snídani. Jakmile však zašli do stínu stromů, oba začali nervózně syčet a klopit uši.

„Co se děje, Černohřívku?“ zeptala se zmateně Akiri, ale odpověď přišla záhy. Zpoza stromů vystřelila obrovská černá silueta a mířila si to přímo na ně. Byl to velký netopýr, s tlamou plnou ostrých zubů. Proti slunci bylo vidět, že křídla jsou mezi sebou spojena vlajícími a téměř neviditelnými řetězy. Tyto řetězy vždy spojovaly obě křídelní blány.

Šídlo v Akiriině ruce jakoby ožilo a společně s ní provedlo výpad proti náhlému nepříteli a ostrá čepel za oslepujícího záblesku protrhla blánu levého křídla společně s řetězem a poranila křídelní paži, takže netvor s bolestným výkřikem dopadl na zem. Ležel a třásl se. Nikdo z přihlížejících se ani nehnul a sledovali, jak se křídla mění v lidské ruce, čelisti se zkracují a ze zubů v nich zůstávají pouze dva špičáky. Nyní na zemi ležel hubený černovlasý mladík ve věku mezi Akiri a Farendallem, oblečen do velmi drahých šatů - bílé nabírané košile, vesty a kalhot z černé látky a černého pláště. Rukáv košile měl potrhaný a zakrvácený kvůli ošklivé ráně na předloktí.

Farendall na nic nečekal, popadl hocha za límeček a táhl jej směrem k místu, kde svítilo slunce. V tu ránu se chlapcovy oči rozšířily hrůzou, začal křičet, prosit o slitování a kopat kolem sebe. „Tohle bude tvá smrt, odporná pijavice!“ zavrčel mladý barbar.

„Fare, co to s ním děláš? Je zraněný!“ snažila se jej zastavit Akiri, odpovědí jí však bylo jen zamračení a štěknutí, ať se neplete do něčeho, čemu nerozumí. Konečně chtěl vystrčit zajatce ze stínu, když byl vyrušen dvojím zvoláním:

„Pusť našeho bratra, barbare!“ Otočili se. Z lesa vyšli dva elegantně oblečení muži, starší než ten, kterého Far držel pod krkem. Oba byli štíhlí a tmavovlasí, bledé pleti.

„Mí bratři!“ zahuhlal chlapec a vykroutil se z Farendallova sevření. Co nejrychleji, jak mu zranění dovolovalo, se odplazil do bezpečné vzdálenosti. „Ulovme je společně! Jsme tři, čisté krve a vznešeného rodu, a oni jsou jen jakási sebranka!“

Nejstarší a od pohledu nejpřísnější z bratrů ho postavil na nohy a vlepil mu pohlavek. „Hlupáku! Seděl sis na uších, když nás rodiče a prarodiče poučovali o tom, čí krev je jedlá a čí ne? Nevíš, že dračí krev je pro nás jedovatá?“ Rázem se mladík dočkal druhého pohlavku.

„Auuu, za co, Rossi?“ zakňučel ublíženě.

„Za to, že jsi sám a ještě k tomu těsně před úsvitem zaútočil na ozbrojenou skupinu!“

Naši hrdinové měli co dělat, aby se nezačali smát. Prostřední upír, který působil klidnějším dojmem než Ross, se na ně usmál a nezapomněl přitom odhalit špičáky. „Omluvte prosím Victoria. Je ještě mladý a hloupý. Dovolte mi, abych se představil, jmenuji se Vladon.“ Uklonil se, ale když chtěl políbit Akiri ruku, Far ji s důrazným zamračením stáhl za sebe. Vampýr se ohlédl na Rosse a Victoria. „ A já si myslím, že je čas jít...“ Poklepal staršímu sourozenci na rameno a poté, vedouce zraněného Victoria mezi sebou, zmizeli mezi stromy.

„Važ si své zbraně, elfí mládě, a věz, že se ti za to odvděčí!“ zaznělo na rozloučenou.

„Akiri! Šídlo! Něco se s ním... stalo!“ upozornil ji Černohřívek. A měl pravdu.

Otočila meč v ruce. Jeho jílec se z toho, který byl omotán hrubou kůží, změnil na kovový, stříbrné barvy, posázený neznámými zelenými drahokamy. Smaragdy to nebyly, ty Akiri znala od cizokrajných obchodníků. Nejpodivnější však byla čepel: na první pohled se zdálo, že je z křišťálu. Ale kdoví, z čeho byla! Bylo toto důsledkem onoho podivného záblesku po střetu s vampýrem?

Každopádně, teď bude cesta do Severní podzemní říše ještě zajímavější, pomyslela si.

 

„Princezno, držte se, přistáváme!“ upozornil ji Bělochvost, za což byla Eloeren ráda. Měla za sebou dlouhou cestu z Taeristu až sem, do zapadlé vesničky, kde se měla setkat s údajným přítelem královské rodiny. Vůbec, jak to asi právě teď doma vypadá? Zřejmě ne moc klidně. Strýček Ferrenent určitě plácá hřebenem a vyslýchá i sebenevinnější kuchtíky, mezitím co na jeho druhé paži visí Abrímoril a snaží se jej uklidnit. Matka běhá po celém paláci sem a tam a za sebou smýká Aranase, aby se jí náhodou neztratil i on. No, rozhodně by nechtěla být v Titově kůži - nervózně se vrtí na trůně a předstírá, že o ničem neví. A vůbec, ještěže se narodila až jako druhá!

Gryf mezitím měkce přistál v uličce, naproti krajního domu. Ve srovnání s ostatními obydlími v ulici byl větší. Eloeren sesedla a upravila si šátek, který zakrýval její vlasy. Na sobě měla obyčejné plátěné šaty, jaké nosily služebné. Rozhlížela se, kde by se někoho zeptala na léčitele Eatarina. V zahradě u domu jakási elfka obhospodařovala záhon s mrkví.

„Dobrý den,“ pozdravila princezna „Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale nevíte, kde bych našla pana Eatarina?“

Žena vzhlédla. Eloeren hádala, že by jí mohlo být pětatřicet let. Měla krásné, tmavě hnědé vlasy, spletené do dlouhého copu. Oblečená byla tak, jako většina vesničanek: v obyčejné halence a dlouhé sukni. Když se pohledy dvou párů modrých očí setkaly, Eloeren v nich zahlédla smutek. Obavy. Trápení. Jinak ale vyhlížela příjemně, nebo spíš mateřsky. „Eatarin není doma. Šel na byliny.“ Pak si uvědomila, že se nepředstavila a natáhla k dívce štíhlou ruku. „Jsem Caranessa, Eatarinova žena.“ Vzápětí Eloeren pozvala dovnitř. Bělochvost jen zastříhal ušima, ladně přeskočil plot a sdělil princezně, že si s dovolením půjde zdřímnout do stínu.

„Řekněte mi, co od mého muže potřebujete, já mu to vyřídím,“ řekla Caranessa a ukrojila kousek bábovky.Sotva tak učinila, rázem u stolu šmátraly další tři ruce: dva chlapci, možná tak osmiletí, a malé děvčátko. Dvojčata se představila jako Elamir a Eomir, a to malé že je Mithiel, jejich sestřička. Když však dostali každý svůj kousek, zase si odešli hrát.

Eloeren poděkovala, mlčky předala dopis od Tita a nervózně čekala na reakci, mezitím co uždibovala buchtu.

Léčitelova žena se zarazila při pohledu na královskou pečeť, ale rozlomila ji. Během čtení vypadala ještě utrápeněji, než předtím. Poté vzhlédla k Eloeren a když zahlédla prsten na její levé ruce, zakroutila hlavou. Princezna pod její střechou! „Váš bratr to jistě myslel dobře, ale Eatarin není a nikdy nebyl typ, který by u sebe schovával princezny utíkající před nepřízní osudu. Obávám se, že by vás naopak poslal domů, Jasnosti.“

To Eloeren nepotěšilo.Dělala si zbytečné naděje. „A co mám tedy dělat, paní? Já se nechci provdat za toho surového prince, který ani není princ!“ Slzy měla na krajíčku.

Caranessa pohotově vstala a položila jí ruku na rameno. „Neplačte, princezno, vím, kam byste mohla jít. „Princezna poslouchala. „Můj švagr, Ealarin, dobrá to duše, vás u sebe jistě schová.“ A tím si byla jistá. I když byli dvojčata, povahově si nebyli ani trochu podobní. Eatarin, s vlasy sotva pod uši, dokázal být pěkný bručoun; Caranessiny kamarádky si ji dodnes dobíraly, jak s ním může - už dvacet let - žít. Zato Ealarin, který vypadal díky dlouhým vlasům i mladší, byl odjakživa vlídný a usměvavý. V jeho případě se zase všichni podivovali tomu, že do pozdní třicítky zůstal sám a pak to šlo ráz na ráz, za tři týdny se oženil s o patnáct let mladší dívkou.

Vzala ještě několik kousků bábovky, zabalila je do kousku plátna a vtiskla princezně do rukou, společně s dopisem a nákresem, jak se má k Ealarinovi dostat. Bylo jen otázkou času, kdy se nevrlý Eatarin vrátí s bodláčím ve vlasech. Posledních pár dní to s ním bylo ještě těžší.

Její rozpoložení na ní muselo být znát, protože než Eloeren povolala zpět krásného gryfa s krémovou srstí a peřím, zastavila ji. „Vás něco musí trápit, paní... omlouvám se, jestli jsem přišla nevhod-“

„To... to je v pořádku,“řekla Caranessa a povzdechla si. „Naše prostřední dcera se ztratila, a s ní i Černohřívek...“ To už nevydržela, zamávala Eloeren a s pláčem zmizela v domě.

„Radši pojeďme, princezno,“ šťouchl do ní Bělochvost a lehl si, aby mohla pohodlně nastoupit“Tady nic nezmůže ani královská moc.“

Netrvalo dlouho a s pomocí rozhlížení se po okolí a Caranessiny mapky opravdu dorazili k domu kousek od Javorové Doliny. Ve chvíli, kdy přistáli, probudili tím dva gryfy, kteří k sobě spali přitulení pod velkou třešní. Jeden byl šedivý a druhý hnědý, a mezitím, co jeden se šel očichat s Bělochvostem, druhý strčil dovnitř hlavu otevřeným oknem a chvíli tam na někoho volal.

Eloeren opatrně sestoupila na zem. Zrovna, když se chtěla zeptat, zda-li je na správném místě, přišel jí vstříc světlovlasý elf, oděný v dlouhé léčitelské róbě s širokými rukávy. Za ní se ho držel malý elfík, ne o moc starší než Mithiel.

„Dobrý den, slečno,“ pozdravil ji. „Mé jméno je Ealarin, a toto je Tinvus, můj syn. Copak pro vás mohu udělat?“ a obdaroval princeznu srdečným úsměvem.

Mlčky mu předala kopii Titova dopisu, protože tomu s rozlomenou pečetí by nikdo nevěřil. Ealarin si jej přečetl a jeho tvář trochu zvážněla. Otočil se na Tinva a řekl mu, aby si raději šel hrát, že tatínek musí zařídit něco důležitého. Pokynul Eloeren, ať jej následuje. Ta se ještě rozloučila s Bělochvostem, který trval na tom, že si nepotřebuje odpočinout, a může rovnou letět domů. Proč jej vlastně Titus pojmenoval Bělochvost, když je spíš krémový, a to po celém těle?

Ealarinova pracovna byla pro princeznu zase něco nového. Působila mnohem útulnějším a srovnanějším dojmem, než ta od Vinerfena, poněkud roztržitého královského léčitele, čirou náhodou půlelfa. Ealarin ji vyzval, aby mu vše povyprávěla od začátku. A tak mu pověděla, jak Verenenila trvá na svatbě s Torfenem Stříbrookým, přes Titův plán, až po dnešní setkání s Caranessou.

Pokýval hlavou. „S přítelem královské rodiny se Jeho Výsost nemýlila. Kdoví, jak by to s ním dopadlo, jestli by vůbec chodil po světě, kdyby se můj bratr v tu dobu zrovna nepřipravoval na závěrečné zkoušky v Taeristu. Ach ten Vinerfen, opít se zrovna v tak nevhodnou dobu, kdy jej král s královnou potřebovali nejvíc. Nicméně, vím, jak vás skrýt, aniž by kohokoliv napadlo, že nejste místní.“ Teprve teď si Eloeren všimla zelené halenky s mírně nabíranými rukávy po lokty, bílé zástěry a žlutohnědé sukně. Jakoby to vycítila z Ealarinova pohledu, schovala se za zástěnu a převlékla.

Když se vrátila, léčitel jí potřásl rukou a už zase se usmíval. „Gratuluji, Eloeren. Teď už nejste princezna na útěku, ale Elena, má nová pomocnice v opatrovně.“

---