Tenkrát

Je tenkrát
na sklizených polích se stmívá dřív
a voda ještě plyne 
jako první listy 
přilétly tvé dlaně 
a zakryly mi víčka
před větrem a hlínou
jež v podobách prachu 
nedává zapomenout na podzim
pak havran s křídly soumraku
přinesl tmu na perech 
a daleké nebe  
kam každý jinak vstupuje
jak opilý, milováním nebo ve smrti jiné
jen já skrze zhaslou svíci i na bolesti všechny vcházím
jež neliší se vlastně ničím ani věčností
jen krví slov a tichem těl  
a trochu říkám si
však možná, že to co vidím v zrcadlech je jen světlo a my již nejsme
jak vyhaslé hvězdy
a však přesto my považujeme to za podoby 
či za sebe
snad bylo mi jak u lékaře
když tenkrát
jsi položila hlavu na mou hruď
nejen proto, že jsi naslouchala srdci 
ale že studila jsi jako fonendoskop 
tvářemi od větru a slunce
i rty, jimiž mne zhasínáš
a já nevěděl, zda miluješ či ze strachu 
o všednost a věci 
smím tě nemít jako stín