Drakobijce - Hrot první (1/3)

Vycvičení bojovníci Erebského království již po staletí bojují s draky. Každým rokem je jich o něco méně. Draků i drakobijců.

"No vida, to téměř vypadá jako stopy po drakovi," lakonicky popsala Mandragora to místo zkázy a ani se nesnažila zakrýt výsměch v hlase. Arnust se jí snažil ignorovat a pokračoval ve zkoumání terénu.

"Nebo na čarodějku," pokračovala ve stejné tónině. Arnust zaklel a nepřítomně si otřel ruce od popela do kožených kalhot.

 

Viděl takových spálených vesnic nepočetně. I v mnohem horším stavu. Místní kostel dokonce zůstal neporušený. Vypadalo to na práci dračího mláděte, starší nebývali tak ohleduplní. A tak hloupí. Kněží stihli vyslali pro pomoc a mohli si dovolit vypsat i odměnu. Nijak ohromující, samozřejmě, nejspíš z pokladny na milodary. Rozhodně ne natolik dostačující, aby přilákala kdejakého hromotluka, co si myslel, že se stačí ohánět palicí. On ale musel. Byl drakobijce. Na odměnu ale nalákal Mandragoru.

 

Znovu potichu zaklel a rozhlédl se po kraji, jehož výhled ohořelé stromy poskytovaly. Kostel, obklopený náhrobními kameny, stál na malém kopečku nebo spíše vyvýšenině, pod ním se krčilo ne víc než padesát chalup, ze kterých ale zbývaly už jen černé kamenné zdi. Les za vískou padl jak podťatý a pole hrála šedo-černými odstíny. Vítr už kouř rozehnal, zápach spáleniště ještě ale zmizet nestihl, ve vzduchu se vznášely kousky popela jak šedé sněhové vločky, v okolí vládlo ticho.

 

Arnust se obrátil na postavu opírající se o poslední stojící kmen na kraji bývalého lesa. Mandragora byla vysoká, téměř jako on, ovšem v ramenou a pase stěží třetinová, oblečená v černé úzké róbě, s téměř tak hlubokým výstřihem jako byl vysoký rozparek na pravém stehně, její dlouhé temně červené vlasy ladily se zapadajícím sluncem.

 

"Něco jsme snad přehlédli?" Mhouřila modré oči a s posměšným úsměvem mu pohled oplácela.

 

Arnust byl ale vůči jejímu vzhledu imunní. Znal ji příliš dobře.  Ale ať legendy tvrdily cokoliv, nikoho si netroufl na draka sám. Potřebujete zkušenou skupinu bojovníků nebo schopnou čarodějku. A schopnost čarodějek se rovnala jejich aroganci. Mandragora byla velmi schopná.

 

Kývl hlavou zpátky k ohořelým zdím a sám se vydal tím směrem.

"Myslím, že tam ho nenajdeš," nesl se za jeho zády hlas, který už léta nemohl ani vystát. Jinou možnost ale neměl. Z jeho poslední družiny zbyl on jediný. Jako obvykle.

 

Věděl, že nemá smysl odpovídat. Čarodějku, která se ráda a často odvolávala na fakta, nepřesvědčíte, že je něco špatně, protože to tak prostě cítíte. Promnul si jizvu na levé tváři a poškrábal se na hlavě. Vlasy mu už začaly dorůstat a zatraceně to svědilo. Dávno ztratily svoji původní barvu, alespoň mu teď ladily s šedou barvou očí. Ostatně, bylo mu už téměř čtyřicet.

 

Slunce zapadlo, zde v údolí obklopeném oblouky kopců dříve než obvykle a poslední paprsky naposledy osvětlily to podivné spáleniště. Okenní tabulky kostela se postupně jedno po druhém blikavě rozsvěcovaly a odhalovaly tak v každém několik stínů zvědavých hlav.

 

Arnust vybral plácek s nejmenším množstvím popela na samém kraji bývalé vesnice a hodil na něho svoji přikrývku. Posadil se s mečem v klíně a kývnutím dal čarodějce najevo, že on si bere první hlídku. Neočekával návrat draka ještě v noci, ale měl rád přehled. Mandragora diskutovala jenom chvíli, nakonec pronesla něco velmi nesrozumitelně jadrného a ulehla na černou zem. Arnust se pro sebe ušklíbl. Pochopil všeobecný význam mumlání. Pitomec, ale všechna čest, na draky odborník.

 

* * *

 

Slunce ještě nestihlo vyjít a Arnust už přešlapoval mezi zbytky zuhelnatělých kmenů s hlavou zvednutou k šedému nebi, zatímco Mandragora zabalená do deky tiše hudrovala, protože jí nedovolil rozdělat oheň a snažila se marně setřít alespoň tu nejhorší mastnou černotu z oděvu a obličeje.

 

Drakobijce se zmocňoval neklid. Draci obyčejně po útoku zůstávali skryti a vraceli se zpět, až když vytrávili, což bývalo několik týdnů, někdy i měsíců. Pár ovcí a jeden pasáček, snažící se ukrýt v tom malém stádu, nemohli ještěrovi stačit víc než na pár dní. A chlapec byl prý samá kost a kůže. Ostatní vesničané stihli utéct do místního svatostánku a jejich modlitby je před řáděním ďábelského monstra ochránily. Alespoň tak to tvrdil farář. Na Arnusta ten zásah vyšší moci nezapůsobil, stejně tak ne hysterický smích červenovlasé čarodějky. Drak zaútočil v den výročí vysvěcení kostela, všichni - téměř všichni vesničané byli tedy na mši. Takové věci se občas dějí.

Věděl ale, že si plaz zanedlouho přiletí doplnit mezeru v žaludku. Mandragořin vzteklý návrh, ať ho prostě přivolá, stejně vztekle odmítl. Znal lidi. Zvlášť ty, uchylující se až příliš často pod střechu kostela a znal až příliš dobře fámy o uctívačích draků, kteří měli mít k drakobijcům až podezřele blízko, to vám povídám! A také věděl, co s lidmi dokáže udělat strach.

 

S vycházejícím slunce vyšel také vrchní kněz s hrncem s horkým čajem a kusem chleba se sýrem a pomalu sestoupil k malému tábořišti. Když snídani podával bojovníkovi, ozvalo se za nimi významné zakašlání, které ovšem ignoroval. Arnust se se skrytým úsměvem labužnicky napil a teprve poté podal kouřící nádobu kolegyni, která se k ní přitiskla zkřehlými prsty a neopomněla házet na faráře zlé pohledy. Ten si jí nevšímal. Jako každý zástupce církve, a ostatně nejen ten, uznával užitečnost magie, zvláště pak v domácnosti. Když si Mandragora přihřála chladnoucí nápoj konečky prstů, nesouhlasně pozvedl obočí. Kouzla okázale předváděná mimo zavřené dveře pokládal za nemravná a čarodějka to velmi dobře věděla.

 

"Nuže?" otočil se kněz na toho vhodnějšího k rozmluvě, "kdy nás konečně propustíte?" a ukázal palcem za sebe směrem ke kostelu. "Je třeba opravit domy a znovu zasít, než skončí jaro," vysvětloval již nejméně po desáté.

Arnust zachoval klid a nejméně po desáté vyjmenovával nevýhody volného pohybu osob v místě, kde se může každou chvíli objevit drak.

"Jen doufám, že úmyslně neprodlužujete naší pohostinnost," nedal se odbýt kněz.

Bojovník se s hraným údivem zahleděl na okoralý kus chleba, a pak zpět muži do očí: "To by nás nikdy nenapadlo."

Kněz si nesouhlasně odfrkl.

 

Než se přehlížená čarodějka stačila zhluboka nadechnout k jadrné poznámce, ozvalo se pronikavé zatroubení.

Všichni tři ztuhli, pak Arnust odhodil pohostinnost do spálené trávy, popadl meč a rozeběhl se za zvukem, s Mandragorou v patách, zanechávaje za sebou láteřícího kněze, jemuž čarodějka jistě jen omylem vychrstla zbytek horkého čaje na nohy.

 

Nemuseli běžet daleko. Na pasece kousek za spáleným lesem, přímo pod úbočím jednoho z okolních kopců, stála drobná postava přikládající si k ústům vyřezávaný roh. Okolí opět rozvibroval hluboký tón.

Arnust uběhl ještě několik kroků, než se zprudka zastavil, takže do něho zhluboka oddychující čarodějka málem vrazila. Její počínající nadávku ovšem překryl výkřik údivu. Postava na mýtině stála bokem k nim, zahalená do neprakticky dlouhého tmavého pláště, přesto ji ihned poznali. Než si ale stihli srovnat myšlenky, ozvala se za kopcem dunivá odpověď.

 

Bardové draky přirovnávali ke zlatému dešti, ty poetičtější k padající hvězdě, námořníci zase k oceánu za divoké bouře. Arnust věděl, jak moc tyto popisy pokulhávají za skutečností. A sám značně pokulhával při výběru těch pravých slov. Boj, vítězství nebo prohra, ta nevyhnutelnost byla vyjádřena v samotném příletu predátora. Vnímali jste ho celým tělem - zvuk rvoucí uši a zabodávající se do mozku, poryvy větru od mávajících křídel, vzduch praskající starodávnou magií a kovová příchuť blesků. Tepot srdce, proudění krve, zrychlený dech. A pak černý stín, který zakryl slunce, celou oblohu a nakonec i všechno ostatní. Pokaždé to bylo jako poprvé.

 

Ale jakmile netvor s hukotem roztáhl svá křídla nad vrcholkem kopce, Arnustovi se vrátilo chladné uvažování. Měl pravdu. Bylo to mládě nebo velmi drobný drak. Barvu měl černou se zelenou opalescencí, úzká hlava se zvednutými šupinami kolem krku v bojovém postavení, štíhlé tělo, dlouhý ocas protažený do špičky jako střelka kompasu a pár obrovských blanitých křídel, trojnásobné délky než šířky v nejširším místě, jak každý malý drakobijce dokáže vyjmenovat i kdyby ho o půlnoci budili.

Arnust sevřel meč, ale nepohnul se. Cetonia byli jedni z nejhojnějších, nejkrásnějších a nejméně nebezpečných druhů.

 

Dívka před nimi odhodila kápi zahalující krátké světlé vlasy a pozvedla pravou ruku, jako by zdravila svého protivníka. Z dlaně vyšlehl průhledný záblesk. Tlaková vlna zarazila drakův střemhlavý útok a odklonila směr jeho letu prudce doprava. Drak bolestivě zařval, otočil se a z tlamy vylétla ohnivá střela. Čarodějka druhou dlaní vytvořila modrobílou clonu, o kterou se koule se zasyčením rozprskla na všechny strany, nechávajíc na zemi mokrou kaluž.

 

Arnust stál jako očarovaný. Věděl, že dívka pomoc nepotřebuje, prozatím. A on se bál pohnout. Děsil se, že když udělá jediný krok, obraz se rozplyne jako plamen na ledovém štítu. A tak bez hlesu a bez hnutí sledoval dračí útok za útokem a dívčinu obranu za obranou, kouzla, které tak důvěrně znal a přesto se jich nemohl nabažit. Ukročila o krok zpět a zhoupla se, aby dala do úderu větší sílu a vyslala ledové střely do dračí tlamy. Neublížily mu, ale uhasily oheň a dočasně paralyzovaly ohnivé žlázy. Dívka využila získaný čas a vytvořila před sebou ledové bodce bránící přímému útoku a skrz magickou mříž hodila mrazící kouzlo na pravé křídlo. Plaz ztratil balanc a musel se zaduněním přistát.

 

Tráva na pasece, ještě před chvílí zelená, začala měnit barvu do žluta. Drobná čarodějka zhluboka oddechovala, kolem dlaní pozvednutých nad zemí se otáčely chomáčky páry stoupající z hlíny.

 

Arnust se konečně vzpamatoval a rozpohyboval ztuhlé nohy. Vodní ložisko v zemi bylo téměř vyčerpáno, nyní nastal čas pro ostrý meč. Když bolestivě narazil na neviditelnou bariéru z vroucí páry, chvíli mu trvalo, než zjistil, že to není práce Mandragory. To dívka před nimi jednou dlaní otočenou na draka čerpala jeho vlastní ohňový element a volnou rukou vysílala směrem k němu zábranu. Bojovníka chytla zlost. Co chce k sakru dělat? Dokázat mu, že si čarodějky vystačí samy!?

"Počkej!" sykla ta druhá. Mandragora sledovala scénu před nimi se stejným, ne-li větším zaujetím a držela ho za loket. Vytrhl se jí, ale poslechl.

 

Vysávání magické energie nebylo úplně dle všeobecných pravidel, při boji s drakem se ovšem na žádná nehleděla, alespoň to se snažil Arnust léta marně vysvětlovat. Vzteklý, ale bezmocný řev zvířete před ním byl důkazem, že jeho slova nakonec přeci jen padla na úrodnou půdu.

 

Když světlovlasá čarodějka viděla, že varovná blokáda byla uposlechnuta, připojila levou dlaň k pravé a k ležícímu tělu vyslala několik úzkých oranžových pramínků, která ihned začala obtékat zubatou tlamu. Drak se válel po zemi a připomínal psa, snažícího se setřást náhubek.

Dívka stále vysílajíc žhavá, avšak dračímu krunýři nijak vážně nebezpečná pouta, se pomalu blížila k vězni. Drak se přestal marně zmítat a upřel na ní své plazí oči. Arnust zadržel dech, Mandragora se nehýbala.

 

Drobná čarodějka se zhluboka nadechla, odtáhla obě dlaně a s prudkým mávnutím udeřila. Drak zařval, snad i překvapeně. Pouta zmizela. Než se stihl vzpamatovat z nenadálé situace, dívka odhodila plášť ukrývající opasek s podivně zakřivenými háky a plavmo mu skočila za krk. Mandragora šokovaně sykla, Arnust se málem pozvracel. Drak zvrátil hlavu dozadu, ale čarodějka seděla mimo dosah zubů a před plameny ji chránilo dračí vlastní tělo poseté obřími šupinami zvedající se na hřbetě jako štíty. Zvíře roztáhlo křídla a když nenalezlo odpor, prudce se odrazilo a vzlétlo. Arnust doběhl do středu nyní spálené mýtiny a s točící se hlavou hleděl k nebi. Drak provedl elegantní salto, ale čarodějka se ani nepohnula, zaháknutá svým opaskem za dračí kůži.

 

Bojovník byl několikrát svědkem krocení divokého koně, a tohle by se k tomu dalo mírně přirovnat, kdyby koni narostla křídla, obří tesáky a ostnatý ocas. Drak se všemožně snažil setřást nechtěného jezdce, prováděl výkruty, let do neviděných výšin i střemhlav pád k zemi. Po několika minutách té neuvěřitelné, ne, nemožné podívané se vzdal.

 

Okřídlená obluda, ďábel nebes, ta zhouba lidstva se nyní v pomalé spirále přibližovala k zemi. Arnust ustoupil a snažil se neomdlít. Drak dosedl a pokorně sklonil hlavu, dívka, nyní rozcuchaná a zpocená, ale s vítězoslavným výrazem seskočila z jeho hřbetu jako jezdec z koňského sedla, opasek za ní cinkal jako ostruhy.

 

"Ty zvrhlá bestie!" ozvalo se za nimi roztřeseně a nečekaně. Všichni tři sebou trhli a podívali se po hlasu. Farář zničené vesnice, celou dobu opomenut, se nyní blížil ke skupince a mířil na dívku obviňující prst: "Co po nás chceš?!"

Oslovená nadzvedla obočí: "Zbavila jsem vesnice draka, tedy zaslouženou odměnu."

Byla ještě zadýchaná, ale hlas měla pevný a ostrý, ostřejší než kdysi.

Kněz byl již několik kroků od nich a vpíjel se do jejích očí. "Zaslouženou odměnu?" zachraptěl, "tady ji máš."

A než se kdokoliv stačil vzpamatovat, vytáhl zpod košile kulatý odznak své hodnosti a namířil ho na čarodějku. Z kněžského amuletu vyšlehl fialový záblesk. Než však stihl doletět k cíli, byl pohlcen ohnivou koulí zároveň s amuletem i jeho majitelem.

 

Arnust se otočil zpět právě ve chvíli, kdy drak zavíral tlamu. Čarodějka vedle něho chvíli stála a dívala se na zuhelnatělé lidské ostatky, pak beze slova naskočila zpět na draka, zahákla se opaskem a trhla dračím uchem. Drak ihned vzlétl. K pasece se blížili vesničané.

---