Bouřka

Sylva divoce vyskočila ze země a rozběhla se k vodě. Za zády nechala stan a v něm zdrcený výraz svého přítele. „Ty mě nebudeš furt říkat, co mám dělat!“ Nadávala a se sprostými gesty na jeho adresu doběhla na břeh. „Můžeš mě, víš co,“ zakřičela a vrhla se do vody. Plavala jako o závod, a i když byla dobrá plavkyně, Fanda měl o ni strach. Když přišel ke břehu, byla už skoro v polovině. Nechtěl, aby viděla, že se za ní vydal, aby se ještě víc nerozčílila. Sledoval, jak se její hlava na hladině zmenšuje a pak i její drobnou postavu, která se na druhé straně jezera jevila docela nepatrná. Smutně sklonil hlavu. Měla to být jejich první dovolená, dobrodružná, plná lásky. Ale všechno bylo jinak. Poblíž břehu proplula loďka a vodáci Frantu hlasitě zdravili. Zamával jim a vlna, kterou jejich kánoe vyvolala, mu houpavě natekla do boty. Tiše zaklel. Poodstoupil kousek do zadu a znovu se zadíval na protější břeh. Sylva tam už nebyla. Bůh ví, kam ji dneska bude muset jít hledat.

Včera večer byla situace podobná. Jen s tím rozdílem, že neutekla do vody, ale zmizela v lese. Nevracela se, tak se vypravil mezi trampy a osadníky, kteří stanovali na vedlejší louce, aby se po ní poohlédnul. Seděla u táboráku, v cizích teplákách, na klacku měla napíchnutý buřt a vesele si prozpěvovala. „Nejdeš si k nám přisednout, moc hezky hrají.“ Vypadala spokojeně a klidně, jako by se nic nestalo.

Dnes to bylo horší. Nával vzteku, který ji zahltil smysly, byl nezvykle velký. Snažil se ji uklidnit, zadržet, ale bylo to marné. Ve skutečnosti se mu mílovými kroky vzdalovala a on tomu neuměl čelit. Cosi v její mysli vyvolávalo potíže, které nebyly, vytvářelo neshody, které neměly základ, a postupně likvidovalo všechno hezké mezi nimi. Když se jí snažil naznačit, že to není v pořádku, vybouchla jako sopka.

Na druhý břeh doplavala Sylva bez obtíží. Přesto, když vyšla z vody, hluboce oddechovala. V záchvatu vzteku plavala urputně a s vynaloženým úsilím se její zloba pozvolna vytratila. Vyšla na břeh a tělem se jí rozlil pocit uvolnění. Tyhle záchvaty mívala v poslední době častěji než dřív. A pokaždé, když nápor polevil, zoufale litovala všeho, co před tím udělala. Nával euforie, se vystřídal s depresí, a ta ji ničila ještě víc. Začarovaný kruh.

Založila ruce v bok a pohlédla na jezero. Bylo rozlehlé, ale to ji nijak neděsilo. Věřila si. Pomalu vstoupila do vody. Slunce pichlavě hřálo a vzduch byl hustý jako smetana. Ohlédla se. Na obzoru se objevila kupovitá oblačnost a bílé mráčky se pohupovaly jako na nitkách.

Frantu poznala na diskotéce vloni na podzim a byla to láska na první pohled. Nespoutaně se do něj zamilovala a on jí oplácel stejnou mincí. Stali se nerozlučnou dvojicí a všichni jejich známí je přijali jako pár, jako lidi, kteří byli, jeden pro druhého, předem určeni.

Zadívala se směrem k hájku, kde si mezi stromovím s Františkem postavili svůj stan, a tíha výčitek na ni prudce dolehla. Musím se vrátit a omluvit se. Odprosit, požádat o odpuštění...

První tempo zčeřilo vodní hladinu. Nejprve plavala pomalu, věděla, že musí šetřit síly, protože cesta na hráz, je delší, než do kempu. Tempo střídalo tempo a skotačivé vlnky v proudech obtékaly její tělo a mazlivě ji hladily. Užívala si chvíle v příjemně chladivé vodě, ale zároveň ji drtila lítost nad tím, jak se chovala. Včera, dnes a vůbec už delší dobu. „Fana má pravdu, musím to nějak řešit. Tohle už sama nezvládnu. Vždyť ho miluju! Musím…miláčku, já…“ Obličej se jí zkřivil pláčem, tak jej znechuceně zanořila pod hladinu. V té chvíli se rozhodla. „Udělám to, udělám všechno!“ Najednou pocítila panický strach, že by o něj mohla přijít.

V toku myšlenek si nevšimla, že se slunko ztratilo z oblohy, jen vlny na hladině se zdály o něco větší. Přetočila se na znak, aby si na chvíli oddechla. Dosud bezoblačné nebe bylo napůl zatažené, a pod ním kalupem uháněly bílé cancoury, jako roztrhaný hadr. „Ty beránky utíkají nějak moc rychle,“ pronesla Sylva sama k sobě. Převrátila se zpátky na břicho a začala plavat o něco rychleji.

Fíííí! Prudký poryv větru zčeřil hladinu a vmetl jí vodu přímo do tváře. Otřásla se, vyfrkla tekutinu z nosu a zadívala se na oblohu. Ta už byla černá jako noc a ze všech stran se rozléhalo tupé dunění hromu.  Sylva nakoukla před sebe, ke břehu zbývalo ještě hezkých pár desítek metrů. Znovu přidala na tempu. Usilovně se soustředila, aby se příliš neunavila, a hlavně, aby neztratila směr. Začal boj s větrem a tříštivými vlnami. Blesky křižovaly oblohu a zlověstný hrom burácel a naplňoval krajinu ohlušujícími ranami. Teď už dala do plavání všechno, věděla, že musí na břeh co nejrychleji.  V tom se bělavé mraky kalupem rozběhly a vítr svištěl nad hladinou a mocně s ní cloumal. Ve vodní tříšti viděla, jak se na břehu stromy klátí a obří koruny se lámou jako třísky. Ostrými tempy se hnala kupředu, až ve svalech cítila žhavé pálení. Bouřky se nebála, ale vichřice je ve vodě opravdový nepřítel. Ke břehu dorazila naprosto vyčerpaná, a když se snažila vyjít na břeh, nárazy vichru ji srážely na strmou hráz. Pud sebezáchovy ji znovu popohnal. Nejde to po nohách, budu se plazit, pomyslela si a přitiskla tělo k ostrým hranám kamenů. Musela pryč z dosahu vodní hladiny. Ale to už kvílivý vichr přinesl první příval deště. Obrovské kapky v nekonečných proudech bičovaly krajinu i Sylviino tělo. Jako by ji někdo soustavně chrstal vodu do tváře, lapala po dechu a snažila uchránit obličej před proudem vody řinoucím se z oblohy. V tom jí začalo do celého těla něco bušit. Instinktivně si přikryla hlavu rukama, ale ledová tříšť, která se na ni hrnula shůry, ji nelítostně tloukla ze všech stran. Zůstala bezvládně ležet; vyčerpaná z plavání a plížení po ostrých hranách hráze, neměla sílu bojovat s živly, nad kterými nemohla zvítězit.

Na vteřinu se vítr zmírnil. Sylva se ztěžka postavila a zírala do kempu, na stromy, mezi, které ukotvili s Františkem svůj stan. Jako třísky se ztepilé smrky lámaly a s rachotem padaly jeden přes druhý. Z úst se jí vydral zoufalý výkřik. Rozběhla se k remízku. Nevnímala, že vichřice dál zuří, ani to, že jí kroupy roztloukly hlavu, až z ní crčí krev. Vítr udeřil a znovu ji srazil k zemi. Její mysl si usilovně přála běžet, ale nebyla schopna se pohnout. V tom ji čísi ruce silně uchopily a táhly její bezvládné tělo někam pryč. Z posledních sil se vzpouzela a křičela, že musí do kempu, že musí k němu, že tam někde je její František, její láska, její život. Tam někde v té změti hluku, pichlavých blesků a kvílivého sténání stromů, je někdo, bez koho nedokáže žít.

Strážní domek na kraji kempu nebyl nijak útulný, ale když se ocitla na jeho podlaze, na kratičký okamžik se jí ulevilo. Jakmile však ucítila pevnou půdu pod nohama, vrhla se ke dveřím. Nestačila je otevřít, někdo ji strhnul a sevřel do náruče. „Teď ne, holka, tam nemůžeš!“

„Ale já musím,“ zašeptala bezvládně.“ Musím mu říct, že jsem se rozhodla.“ Drmolila a blouznivě vykřikovala ještě ve chvíli, kdy ji nakládali do sanity a její potlučené tělo se prudce chvělo. Než ztratila vědomí, z dálky k ní dolehl známý hlas.

„ Sylvinko! Teď se netrap, přijdu za tebou…“