Infekční stříkačka

Zdály se mi v noci zase sny z nemocničního prostředí. Je třeba pracovat na tom, abych si je lépe pamatoval. Vždy jsem šílený, ale je jasné, že jsem nadán nějakou mocí. V praktickém životě se ale neprojevuje. Jsou to často mí nepřátelé, kdo vítězí, často jsem to ale také já. Dnes jsem se bavil s Cyrilem o sebevraždě. Mluvili jsme při procházce u jezera o tom, jak je možné po takovém činu ještě přijít do nebe. Na travnatý porost přistála kavka. Ne, Cyrile, musíme to vydržet, snad nějaká mučednická smrt by nám slušela, zadýchával jsem se u své čtyřicáté cigarety. A v tom jsem ji spatřil. Její boky upnuté do červené barvy nepřipomínaly baletku, ale spíš řádně přežranou samici křečka. Cyril se také zastavil a naše myšlenky se oddělily. Už nikdy potom jsme se nevrátily k tomu, co nás oba tak trápilo.

Mé plány na ovládnutí světa pomalu braly za své, nebyl jsem schopen ovládat ani vlastní trávicí pochody, ani orgasmy jak přicházely a zase odcházely, odborně se tomu říká fluktuace. Denně jsem trávil třeba dvacet minut tělesným cvičením, ale skutečný borec ze mě nebyl. Dovedl jsem jen vzbuzovat iluzi. Naznačil jsem třeba při fotbalovém utkání přihrávku doleva, ale zvolil místo toho kličku. Než jsem však hráče stihl oběhnout, už u mě byl další, který mi na poslední chvíli míč přece jen vypíchl. A podobné to bylo i s mým úspěchem u žen. Ty, které jsou rády dobývány, našly si vždycky vhodnější kořist, které padnout za oběť. Emancipované ženy zase ve mně viděly jen dobrého přítele. Pozdvihával jsem nejednou ke rtům číš, která byla plná sójové vody. Ano, pochopili jste správně. V těch snech bylo leccos ledabylého, co mě vždy drželo zpátky, když se muži vydávali na zteč dívčích srdcí. Tak jsem postupem času taky rezignoval, neměl jsem už zájem v tom pokračovat.

Proč se taky vracet k tomu připoutání na posteli, které jsem nejedenkrát zažil, ať už ve snech nebo i jinak a mnohem neurčitěji. Ve snech je to vždycky více pravda. Lidé okolo mě tvoří součást nějaké skupiny, která se podílí na rozkladu tohohle světa. Jsou to lidé, kteří neuznávají city, přesto nejsou bezcitní. Dá se říct, že jsme si s Cyrilem vyměnili role. On hlídal dveře a já se vydal po stopách té neurčitosti, které se říká schodiště. Byla to nová budova nebo stará a zrenovovaná? Vím jen, že mé pronásledovatele odclonil Cyril, přesto i vevnitř byli nepřátelé, kteří mě rychle připoutali na postel pod tělo stárnoucího mrtvolného muže. Nezakousl jsem se mu do ramene, jak by se slušelo, kdybych ho chtěl integrovat.

Jako voyeur jsem v tom snu také pozoroval ženy. Je zvláštní, že je to vzrušivější než jindy a jinde. Věšely spodní prádlo na šňůru. Křivky se jim prolamovaly, jak natahovaly ruce. Nevím, zda jsem je sledoval divadelním kukátkem, regulérním dalekohledem nebo svýma zvídavýma stále ještě poněkud dětskýma očima. Mám velmi dobrý zrak i dobré zuby, jazyk trochu náchylný k rakovině a jemné ruce, které dokáží nevídané věci. Manuálně však jinak nejsem zručný, jen cítím tep ženského vzrušení. Přítelkyně si myslí, že umím líbat. Máme se dobře. Pracuji na sobě a je to něco, co nikdy nekončí. Však to znáte.

Do tmavé místnosti přišel průvodčí a jeho pomocnice brigádnice. Byla to kabinka pro personál mezinárodního vlaku. Zažehli světlo a zapálili si cigaretu. Jejich hovor se brzy stočil k známé sibiřské noci. Říká se o ní, že trvá o hodinu déle než noc polární. Vlhko v kalhotkách a bílá tekutina zasychající na spodním prádle takového muže. Hodinky odbíjející dvě hodiny po půlnoci. Už za čtyři minuty budeme v Jekatěrinburgu. Tam vystoupí z vlaku Abel Quincey, světoznámý konceptuální umělec. Mám s ním společné jen křestní jméno. Abel vyjde před nádraží, zapálí si krátký cigaretový doutníček, který teď používá, aby nemusel šlukovat. Po chvíli se rozhlédne a přivolá si taxíka. Noc je vlahá, taková ta zimní realita ruského města ještě nenastala, vždyť je teprve září, přesto tu Abel cítí už znaky evropského listopadu. Podobně jako já, i Abel na sobě pracuje, je to však práce téměř stoprocentní. Když se vydal chytat ruského vlka, vyrážku v rozkroku na tvářích tanečnic v šantánu francouzského střihu, sledovali jeho počínání on-line milióny lidí. Takhle se to dělá. Olejomalby, kterými Abel začínal už jako šestnáctiletý, dnes už nikoho nezajímají. Je potřeba si hrát. Například na obchodního cestujícího. Ve fraku se vám v Rusku lépe cestuje. Napít se vodky, která zahřeje, patří k místnímu koloritu a k těm nejkýčovitějším prvkům tohohle projektu. Abel ale vytahuje absint a nejedna z jeho fanynek samým nadšením… Ale ne, představme si takovou Ritu, hezké slovanské jméno a po matce slovanské rysy, žije ve Frankfurtu, ale pracuje v Hamburku. Je jí šestadvacet, ale čeká už druhé dítě, takže je dole poněkud proříznutá, nicméně úhledná. Její muž pracuje jako noční vrátný v hotelu Intercontinental. Abel vystupuje z taxíku a porovnává ceny s evropskými. Rita přitom přeskakuje na slovní hru a chvíli Abela nesleduje. Ví, že to skutečně zajímavé přijde až ve chvíli, kdy k němu přijde uklízet pokojská. Tehdy jí Abel ukáže svou sbírku známek a znamení. Jemným dotykem ji upozorní na to, že je i v pětačtyřiceti ještě žena. Patnáct let rozdílu nehraje roli, říká si Abel a odpočítává ze svých dvaatřiceti nahoru i dolů.

Bude ještě dlouho trvat, než si pokojská prolistuje všechny úžasné známky této osobnosti na cestách. Snad i Rita chtěla jako já žít dobrodružný život, mezitím se musí spokojit s tím, že občas podvede manžela s case managerem podniku. Je to ale chudý podnik. Zatímco se jí prohrabuje kalhotkami tanga, které jsem kdysi zařízl jedné sedmnáctileté dívce na šachách do zadku a do těch jiných míst, Rita vidí, že je to prostě jen muž, který má někde svou maminku a nikde svou přítelkyni, stará se o psa a příležitostně si odejde povyrazit se do bordelu. Získal tam některé špatné návyky, jako je ejakulovat s chroptěním, výkřikem a na nevhodná místa. Mezitím si pokojská prohlíží jiné Quinceyho projekty, on jí dává nahlédnout do novinových výstřižků a jejích pětačtyřicet let utrpení se mate. Chybí mi pevná ruka, svěřuje se Rita case managerovi a on nechápe, proč na ni manžel trochu nedohlédne. U Abela je to naopak, pokojská mu po chvíli ukazuje šrámy po včerejší rvačce s manželem, která kupodivu neměla erotický podtón. Ano, i to je Rusko, vzpomínám si, jak mi žena říkala, že je dobře, že se neopíjím a že ji nebiju. Abel vytahuje z kufříku pravítko a ukazuje na něm pokojské velikost svého penisu, který nikdy nebude mít tu čest spatřit. Leda, že by si otevřela jeho stránky a sledovala výlet do Brazílie, který zakončil půlročním pobytem u kmenu nativních indiánů. Mezitím už pokojská schvaluje Abelův záměr pomoci jí k orgasmu svou vždy tak duchapřítomnou rukou a Rita, stejně jako další tisícovky žen i mužů je připoutaná k obrazovce svého počítače nebo televize s připojením na net.

Vaše prsty jsou zahnuté správně, jen velmi špatným směrem, stěžuje si mu lámanou němčinou pokojská, když jí nabírá sukni a ukazuje celému světu její kdysi bílá stehna, dnes snad až nezdravě vybledlá do barvy vaječného žloutku. Všechno, co vidím, připomíná skutečnost, říká si Rita a realizuje svou druhou dnešní masturbaci. První jí přišla vhod ve vlaku. Její něžné tlusté prsty se zvlhčují jablkovou vůní. Přivoní si k nim a nahlas vzdechne. Case manager mezitím odešel koupit pizzu, když ho Rita upozornila, že Abel Quincey, jejich velký vzor, začíná svou další seanci s barvou. Po patnácti minutách slasti se pokojská pomalu dostrojuje s pocitem, že na tohoto muže nebude chtít zapomenout. Vedle tetování na rameni se objevilo poněkud blíže hrudi bílé totemové razítko.

Druhý den začíná Abel v hotelové hale nejistým pohlížením na sloup česko-ruského přátelství, který zde v Jekatěrinburgu nechal postavit známý architekt minulé doby. To bylo umění, tyhle girlandy tvarů a malé nápisy znamenající velké věci. Dnes lidé, hluboce frustrovaní svou vlastní nemožností, chtějí mít pocit, že je něco spatřuje. Snad oko nevelkého Boha, bůžka normanské provenience, který nosí na hlavě čepici z beraní kůže. To on do nich může pronikat, když se zrovna nedívají (na porno). Zasvinil sis to tou závorkou a dochází ti síla, napodobuješ Abela, ale nejde ti to. Neměl jsi všechny ty saténové milenky. Bůh se obrací v břiše jak včerejší večeře. Jdeš si nakoupit a kupuješ dvě piva a tři šťávy, bezovou, rybízovou a pomerančovou. Je to Paridův soud příchutí. Já měl třeba vždycky rád sado maso, ale Abel mě to odnaučil. Ne, že by nikdy nenosil masku. V hotelové jídelně si nabírá na vidličku už oloupané měsíčky pravých ruských vajec. Když si je přinese ke stolku, zasype je solí. K tomu pojídá pirožek se zelím. Zvláštní kombinace. Rita mezitím spěchá do práce a těší se, až si s case managerem promluví o včerejším Abelově kousku. Pokojská přišla domů a manžel na její blaženou tvář naplival chuchvalce své ruské chandry, nehostinné životní reality, kdy máte vychovávat děti a ještě přitom pracovat. To se to pak snadno přepne struna. Pane Quincey, oslovila Abela jedna z přítomných novinářek, co soudíte o předčasném početí dvojčat? Na otázku se ale nedostalo. Abel vstal a pomalu mířil zpět k výtahu, den mu ještě nezačal. Z hotelové haly mu připadalo toto město obzvláště vlídné.

Nechť jest jednou pro vždy ověřeno, zda v Jekatěrinburgu jezdí tramvaje, říkal si v duchu a pokoušel se obejít hlouček dětí, které zvědavé ruské paničky nastrčily Abelovi pro autogram. Děti, které z toho ještě neměli rozum, nadšeně mávaly svými bločky a fixami před jeho tmavošedým snídaňovým kostýmem. Ve výtahu se rozpomněl na to, že jeho číslo pokoje výrazně připomíná datum narození jeho matky. Dej jí pán Bůh věčnou slávu, to ona chtěla mít z Abela umělce a od malička mu zasahovala do soukromí natolik, že pak nebyl takový přelom, když uspořádal svou první instalaci s tehdy ještě neobřezaným penisem. Ano, jeho přestup k židovské víře byl pozvolný a mnozí vykladači jeho umění a osobnosti vidí zatím především touhu po snadném morálním zbohatnutí. A Bůh rozmnoží tvoje statky, jen jestli se vyznáš v Tóře a v Kabale. To je jidiš maglajz, vybavoval si ještě slova svého profesora na vysoké škole, kterou jako každý dobrý konceptuální umělec neslavně dokončil.

Já jsem Abel, říkám si v duchu, ale přitom vím, že jsem jenom nebohý recenzent s papíry na hlavu. Chtěl bych zachytit význam jeho projektu dnes v době televizních reality show. Však se také jeden z katalogů k jeho performancím, přirozeně doplněný o nemálo filmů pro dospělé, jmenoval Quinceyho realita. Myslím, že když opouštěl teď hotelový pokoj převlečen do koženého svrchníku, nemálo o ní sám pochyboval. Snad ho zavedla na scestí, a když si opět nechal přivolat řidiče, byl už úplně vyprázdněný. Nemohl tak předvést to, co ho vlastně proslavilo. Absolutní upřímnost všech tělesných, duchovních i duševních pochodů. V čem je vlastně rozdíl mezi Abelem Quinceym a libovolným člověkem dnešního typu? Je to především Abelova ztepilá postava, nebo snad neomylnost jeho úsudku, nebo to, že tyhle věci skutečně dělat umí a to ne jen za prachy? Mířil na konferenci konceptuálního umění, jejíž měl být hlavní hvězdou. Věděl ale, že bude od rána pojídat s ostatními účastníky bramborové lupínky z plastové misky. Tohle ho vzrušovalo, být blízko lidských těl a nedávat na sobě znát známky žádného důstojenství. Ano, i Abel Quincey měl za sebou drobnou životní epizodu, kdy nebyl přijímán. K jeho štěstí trvala jen nějakých šest let, od dokončení studií do jeho prvního Manýrismu fontány, který provedl společně s Bamberským hudebním spolkem na náměstí v Lipsku. Hudebníci, po kotníky ponoření do velké fontány svaté Terezie z Ávily, zahrály pozpátku Ódu na radost a v druhé části zazpívali několik vánočních koled, přestože se zrovna přehupovalo jaro do období radostného léta. Muži měli kromě fraku růžové lakované ponožky z pravého fetišistického laminátu, dívky byly oblečeny do uniformy kovboje. Všechny kostýmy vytvořil devětadvacetiletý Abel se svou tehdejší ženou Marinou. Měl tehdy velké štěstí, že si nikterak dobré produkce všiml jakýsi místní kritik, který se pak začal zajímat o Abelova raná dětská plátna, jeho novinové koláže, manipulace televizních zpráv a další už poněkud lepší věci. A tak mohl za rok přesně v den narození už poměrně známého tvůrce proběhnout v pořadí druhý Manýrismus fontány, kde vystoupila v kostýmu Botticelliho Venuše sama Hillary Hahn. Její nahý klín byl zakryt mužskou hlavou tehdy dohola ostříhaného Abela, který vydržel celých třiačtyřicet minut Vivaldiho ročních období kontemplovat o tom, co se muselo stát, aby dosáhl svého. A že to byly sny jeho matky? Na to už zapomněl. Hillary a její hroznová ňadra, vždy v mezidobí mezi nástupy a výstupy houslového partu snažně hladila jemnou Abelovu hlavu a ve světlech kamer ho nechala laskat svůj tak dobře zakrytý klín, nebo snad lůno? Občas vzala mikrofon a temně zahučela. Abel vykřikoval ve chvílích, kdy Hillary interpretovala záchvěvy Vivaldiho mysli svým srdceryvným projevem, „nepřestávej“.  Bylo to moto celého druhého manýrismu fontány. Jeho výtěžek byl věnován na podporu sebevražd schizofreniků. Teda vlastně jejich oddálení na neurčito. Tím jsem si vlastně Abela poprvé všiml a i si ho zamiloval, psal jsem o něm článek pro náš sociálně-kritický web. 

Než jsem stihl sepsat tuto malou recenzi, kde pojednávám o začátcích Abela Quinceyho, přemístil se ze zákulisí na pódium jekatěrinburkské konference. Na sobě měl plavky s francouzskou trikolórou a v ruce černý bičík, nijak speciální, jednalo se o sériovou verzi z amerických sex shopů. A poprvé zde vyhlásil svůj záměr vstoupit do boje proti AIDS tak, že před zraky miliardy diváků, zcela nahý jen s prezervativem sytě růžové barvy odebere krev plně oděné americké pornoherečce Lindsey Craig. Tuto jak známo infekční krev losangeleské nymfy si pak implantuje na šest míst těla. Prosím, vyvarujte se všech pokusů o chráněný i nechráněný sex, začal Abel svou parodickou řeč v metropoli na Urale. Zatímco švihal bičem do svých již poměrně vzedmutých plavek, vzpomněl si na slova své první lásky, přítelkyně Lízy, která mu nesčetněkrát opakovala, že jeho umění je vlastně jen takovým intelektuálně zpervertovaným exhibicionismem, ukazováním piňdoura na veřejnosti. Zatímco vzpomínal na Lízu a její něžné pohyby, pokračoval zcela souvisle ve své řeči o nutnosti boje proti AIDS. Zmínil také českého sochaře Kubištu, jmenovce a pravnuka neméně slavného malíře, který se rozhodl zhotovit Abelovu sochu z bronzu. Tato socha bude po dobu několika let zdobit pražský Karlův most a ponese všechny znaky barokní přebujelosti a zpodobení mučedníka. Mezi jeho atributy bude patřit prezervativ, injekční stříkačka zabodnutá v předloktí a místem dotyku zbožných kolemjdoucích bude jeho masitý penis, jehož posmrtnou masku ještě v předsmrtných křečích Kubišta sám sejme. Tak se propojuje umění s medializací, aby bojovalo za dobrou věc, pokračoval ve svém proslovu mistr Quincey. Rita se rozhodla vzít si život tím, že půjde pracovat do nechráněného nevěstince. Vlastně na ni působilo Abelovo umění také jako taková injekční stříkačka, infikovaná touhou po osudu a po rozkoši ze života, který se v ní bude nadýmat, porodí-li syna některého ze svých zákazníků. A víte, že za sex s těhotnou se dnes v Hamburku platí až dvakrát více?

Ruské studentky uměleckých škol nevěřícně zíraly na francouzskou vlajku, která se z ničeho nic začala promítat na obrazovce za téměř nahým Abelem. Bylo to připomenutí toho, že je celý tento projekt sponzorován přímo francouzskou vládou a že jeho výtěžek bude věnován do boje proti nejzákeřnější nemoci, kterou můžeme chytit z lásky k životu. Byl to historický okamžik a nejedna z Abelových fanynek si uvědomila, že mají už jen nějakých pět let na to, aby touhou napodobily svého hrdinu. Lhůta, kterou si Abelovo hrdinství vybere, je druhým lidem dána na to, aby svou činností zkrášlovali svět. Je to umění paradoxu, kdy svévolné nakažení jednoho člověka, dokáže zabránit ve smrti miliónům dalších. Už druhý den po konferenci v Jekatěrinburgu měl článek na wikipedii o Abelu Quinceym nejméně jeden další odstavec a jeho stránka na facebooku deset a půl miliónu dalších laiků. Ano laiků. Všichni jsme v duchu umělci, ale jen málokdo je schopen obětovat tolik, jako ubohý Abel. Myslím, že málokdo tomu rozumí, když vyprávím o Abelovi a dávám k dobru další historky. Dokonce mi je zakázali. Pak mě zase připoutali a naměřili mi v krvi plnou dávku. A tu mě napadlo je všechny zažalovat. Chtěl jsem se sejít s Cyrilem, a tak jsme si dali dostaveníčko na koupelnách. Nebyl to on. Venku padala mlha. Díval jsem se do světa skrz okna kuřárny a první hvězdy se seskupovaly do obrazců, které mi připomínaly Abelův život.