Jonathan Clerk - část druhá

              Jonathan měl za sebou náročný den. Bylo před Vánocemi, a v bance bylo, ostatně jako každý rok, hodně práce. Všichni chtěli mít co nejdříve odbyto, aby mohli jít domů ke svým rodinám. Jen Jonathan věděl, že ho doma nikdo - až na Felixe, ale ten stejně určitě zase spí - nečekal, a tak souhlasil s prací přesčas. Každá libra navíc dobrá.

            Když šel Jonathan domů, byla už tma. Na cestu mu svítily jen rozzářené, vánočně laděné výlohy obchodů a pouliční lampy. Zrovna začínalo sněžit. Schoval si ruce do kapes kabátu.
Konečně přicházel ke svému domu. Vytáhl klíče a odemkl.

„Kocoure, jsem doma!“ zakřičel do bytu. Kocoura to očividně nezajímalo. Ležel na gauči a spal. Jonathan pověsil kabát na věšák a smetl z něj sníh. Postavil na čaj a šel zapálit krb. Když to viděl kocour, seskočil z pohovky a šel si lehnout na polštář vedle krbu. Základní vlastnost koček - najít nejpohodlnější místo a nehnout se z něj, pokud to není nezbytné.

Jonathan si zalil čaj a šel si s ním sednout k televizi. Pustil zprávy, ale nic zajímavého v nich nebylo. Přepnul na National Geographic. Tam se vždycky našlo něco zajímavého.

            Najednou zazvonil zvonek. „Asi skautky se sušenkami,“ uvažoval Jonathan, „vždycky chodí o Vánocích a vybírají na charitu.“ Šel ke dveřím a podíval se kukátkem ven. K jeho překvapení tam stál starší pán v obleku, na hlavě měl klobouk a opíral se o sukovici. „Co tu může pohledávat?“

„Dobrý večer, co pro Vás mohu udělat?“
„Dobrý večer, pane Clerku. Dobrý.“
„Ehm, omlouvám se, ale my se známe?“ zeptal se Jonathan.
„Ne, pane Clerku, ale víte, já jsem se čirou náhodou dozvěděl o té Vaší schopnosti.“
„Schopnosti?“ zeptal se překvapeně Jonathan. „Jaké schopnosti?“
„Přeci té Vaší zvláštní schopnosti, přivést člověka zpět mezi živé.“

Jonathan se zarazil. Na sen už dávno zapomněl, vlastně mu nevěnoval žádnou pozornost. Nicméně teď, když ho navštívil neznámý muž s takto podivným dotazem si ho znovu vybavil. Je to nějaké divné. A vůbec, byl to jen sen, jak se to mohl dozvědět nějaký cizí člověk? Je to celé nějaké divné…

„Omlouvám se, ale zřejmě jde o nějaké nedorozumění. Já žádnou schopnost přivést zesnulé zpět k životu nemám.“
„Nedorozumění? Jste přeci pan Clerk? Jonathan Clerk?“
„No ano, to jsem, ale -“
„Tak vidíte, jste-li to vy, pak tedy dokážete přivést zesnulé k životu. Vy jste ten vyvolený, pane Clerku.“

Jonathan polkl. Přišlo mu, že nic nechápe. Přišlo mu, že celá tahle situace je jen jeden velký vtip, spiknutí, jakoby se na něj někdo domluvil a pokusil se ho napálit. Nechápal nic. Najednou mu došlo, že stojí v zárubních a že je strašná zima.

„Pojďte dále, pane..?“
„William Mohen, jméno mé. Děkuji za pozvání, pane Clerku.“

Pan Mohen si sundal sako a pověsil ho na věšák.

„Posaďte se.“ pobídl ho Jonathan. „Pane Mohene, mohu se vás na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Předpokládejme, že skutečně mám tu schopnost přivést mrtvého člověka zpět k životu. Jak jste se o tom dozvěděl vy?“
„Víte, pane Clerku, já - “

Najednou se ozvalo zapískání rychlovarné konvice.

„Moment, skočím zalít čaj,“ řekl Jonathan. „Ale můžete pokračovat.“
„Pane Clerku, já jsem totiž mluvil s Bohem. To On mi řekl, kde Vás mám hledat.“

Jonathan neřekl nic. Nalil vodu do šálků s čajem a přinesl je ke stolu.

„Bůh vám řekl, kde mě máte hledat?“
„Ano.“
„Bůh vám řekl, že mám schopnost vrátit Vaší ženě život a - “  
„Já jsem ale nemluvil o své zesnulé manželce...“ skočil mu do řeči pan Mohen.

Jonathan se zarazil. Přeci o ni mluvil, nebo ne? Jak to tedy mohl tak jistě vědět? Určitě o ní mluvil. Byl si tím naprosto jistý.

„Vážně ne?“ zeptal se pro jistotu Jonathan.
„Vskutku.“
„Ale přišel jste sem kvůli tomu?“
„To ano.“
„Ale jak jsem to mohl vědět?“
„Sám to vidíte, pane Clerku. Vy víte, že máte tu schopnost. Kdybyste chtěl...“
„Kdybych chtěl? Copak si myslíte, že nechci? Že si užívám utrpení druhých?“

Jonathan už ztrácel nervy. Schopnost oživovat lidi, mluvení s Bohem, Bůh mu vede ruku. Připadalo mu, že je to jen sen. Sen, ze kterého by se nejradši probudil.

„To ne, pane Clerku, já jen, že - “
„Já žádné oživovačské schopnosti nemám,“ řekl Jonathan rázně, „a kdybyste byl tak laskav a odešel, byl bych šťasten. Můžete se zeptat Boha proč.“
„Jistě, nechtěl jsem Vás urazit, pane Clerku. Asi jsem neměl tolik spěchat. Ale pochopte, jste pro mě jediná naděje...“
„Samozřejmě, ale teď chci být na chvíli sám. Můžete přijít někdy jindy, ve vhodnější čas.“
„Děkuji pane Clerku,“ řekl pan Mohen, „určitě se vám ještě ozvu, kdybyste změnil názor. Zatím nashledanou.“
„Nashledanou.“ řekl Jonathan.

Zabouchl dveře.

„Nebo radši sbohem.“

            Jonathan nevěděl, co si s tolika informacemi počít. Neměl mu přeci jen zkusit pomoct? Co když přeci jen má schopnost oživit mrtvého? Pořád ještě mu nic nedocházelo. Rozhodl se tedy jít spát. Zkusil usnout, ale nedařilo se mu. Pořád musel myslet na pana Mohena, na rozhovor s Bohem, a na to, že za pár hodin zase vstává do práce. Usnul až kolem čtvrté ráno.
 

---