Iluzorky 51 - 60

51)

Ve tmě nahmatáš jenom zlaté vlasy figurín.

Na cestě k východu. Jsou tu všude. Ukazují směr, ale beze světla tě nakonec jen šťouchají prsty do očí.

Venku je karneval. Hudba, polonahé tanečnice. Vějíře z peří a alegorické vozy. Vzduch plný smíchu, vůní jídla a konfet.

Tam je radost.

Za ní jdi.

Za radostí.

A chraň si oči.

 

52)

Stromy jsou brány do nikam. Jak duše odcházejí, prodlužují se jim větve. Každý jeden pupenec je pocta zemřelému.

Proto rostou k nebi. Domáhají se dodatečné spásy. Jenže dostávají špatné odpovědi. Jen pálící slunce, nahý mráz, sníh a dotěrný déšť. Deště se bojí nejvíc. Proto naříkají a šeptají, když se jim prodírá korunami. Je to nezvaný milenec.

A přece on jediný dá všem těm mrtvým hlas. Není to zrádce. Je to médium. Jak by taky ne, když je to voda. Tekutá mluvčí smrti.

 

53)

Nebude to jako dřív. Nikdy už nebudeme stejní. Velké změny posouvají celý vesmír.

Ale velké bolesti koření hlouběji než velké radosti. Velké bolesti kontaminují. Ne, po nich to nikdy nebude jako před nimi.

Možná si zaslouží svůj druh vděku.

 

55)

Musím povědět příběh o dvířkách v podkroví. Seděl před nimi starý muž. Někdy dva. Byli to strážci.

Podkroví bylo tmavé a plné vzpomínek na všechny majitele domu. Stará lampa s třásněmi na stínidle vypadala důstojně, i když nesvítila. A za oněmi stráženými dvířky se rozkládal úplně jiný vesmír. Zahrada plná barev, zeleně, života a motýlů. Tam, tam byla ukryta všechna radost. Tam se chodilo se srdcem pro vláhu. Každý domov má svou živou mízu. Tuto strážili dva – nebo jeden muž.

 

55)

Tak zůstane navždy. Naivka. Sama v lese, hlavu v dlaních. Neměla ho nikdy začít hledat. Teď sama nenajde cestu zpět.

Drobečky nefungují, a ani diamanty, co cestou naschvál poztrácela, jí nedokážou udat směr. Je tolik zmatku v očích nebožačky.

„Vedla mě láska!“ šeptá. „Vedla mě láska, velká a mocná! Čistá jak bystřina a silná jak příboj! Co se mohlo zhatit?

Vedla mě láska!

Vedl mě hlas!

Tak kde to tedy jsem?“

 

56)

Rodina. Bezpečné přístaviště s plnou náručí podpory.

Nebo spíš složitý a hluboký závazek?

Rodina. Nejpádnější lidský argument po celá staletí.

Nejzazší archetyp.

Krev a spříznění.

Rodina. Otroctví cti bez smlouvy a podpisu. Kotva se vším všudy.

Rodina. Zjitření emocí. Jen chlad je zde špatně, a možná ani ten, když se za ním skrývá tapiserie motivů a mandala minulosti.

Rodina. Pavoučí síť pro každého.

 

57)

Zpíváme, zpíváme za tlustou zdí. Hrajem si poslušně s tím co nám dají. Hrajem si na podzim na studeném nádvoří. Ven nás však nepustí.

Veselé ratolesti smutných lidí. Veselé na rozkaz laskavých jeptišek, co na půdu zamykají jen největší rošťáky. A pro ránu nikdy nejdou moc daleko. Ani za roh, kdepak. V noci si půjčujeme tajně svíčku, abychom si mohli přečíst o Kocourovi v botách. Je o moc zábavnější než hněvivý Bůh, co trestá každý hřích.

Zpíváme, zpíváme žalmy za tlustou zdí. Hrajem si poslušně s tím co nám dají. Ale opravdové hihňání, to špatné a obscénní hihňání, to schováváme pod bílé peřiny. My, veselé ratolesti smutných lidí.

 

58)

Nechte mě! Nechte mě být!

Za předloktí se před vámi neschovám.

Nechápu, proč je kolem jenom jenom sklo, které se nedá zadýchat. Nejde mi to na rozum.

Tak prosím... PROSÍM, nechte mě být!

„Ukaž kouzla!“ volají na mě.

„Ukaž kouzla! Víme, že je umíš!“

A nebo:

„Zatancuj!“

A někteří muži:

„Ukaž kozy!“

NECHTE MĚ BÝT!

Takhle neumřu. Neumřu. Neumřu!

Smrt se vás poleká a nechá mě tu shnít ve vlastním zoufalství!

 

59) – a nebo taky 44,5 – a nebo 44 vol.2

„Je mi třicet pět.“

„Co prosím?“

„Je mi třicet pět. Měla jste tenkrát u nás na stanici pravdu. Jenže jsem to nemohl říct.“

„Vyslýchal jste mě.“

„Ano.“

„A byla jsem podezřelá.“

„Ano.“

„Ale teď nejsem. Už nejsem, máte pachatele, jak jste říkal...“

„Přesně tak.“

„Takže... ehm... JE vám třicet pět. Heh. No, vážil jste docela dlouhou cestu v docela nekřesťanskou hodinu, abyste mi řekl zrovna tohle, nemyslíte?“

„A to, že vás nepodezíráme.“

„Ach, ano, samozřejmě. Málem bych zapomněla.

…

Ehm... nebo... víte... není to...“

„Co?“

„No... tak mě napadlo, zda to není spíš proto, že vám dlouho nikdo neřekl nic hezkého o vašich očích. Nebo... snad proto, že jsem dokázala vystihnout, jaké to je, když je někdo osamělý?“

„Jste docela přímá.“

„Budí to ve vás rozpaky?“

„Jen trochu.“

„Jste osamělý, detektive?“

„Nesmírně.“

„A nechcete jít dál?“

„Ano.“

„Prima. Tak pojďte. Myslím, že tu mám úplně nové pánské pyžamo. Shodou okolností zhruba ve Vaší velikosti. Věřil byste tomu?“

 

60)

„Matko, vy nejste tak bezmocná,“

řekl a na kuchyňskou linku dopadl hrnek z police. Byl modrý. Roztříštil se s ohlušující ránou. Letitá Asiatka stála k návštěvníkovi zády, jen se nahrbila. Něco zašeptala.

Nůž, položený asi dvacet centimetrů od její ruky, se zachvěl. Pak se náhle vymrštil a zasáhl by, kdyby čestnému hostu nedošlo, jak málo bezbranná je tahle osoba, které původně vlastně přišel pomoci, je. Zde nesmí zůstat.

Vrhl se ke dveřím, proklouzl a zavřel je vteřinu před tím, než na ně dopadla pánev vržená rychlostí myšlenky.

Na verandě seděla dcera a hrála na flétnu. Jeden pohled stačil. Oči měla hněvivé a mrtvé. Nebyl čas otálet. Rychle pryč z verandy do listnatého lesa. Utíkal o život. Kolem pravého ucha mu prosvištěla flétna a vydávala táhlý, sladký, děsivý tón. Vykřikl.

A pak ho do zad zasáhla účesová jehlice.

Na rozdíl od flétny byla dokonale přesná.

Skácel se k zemi mrtev.

---