Závody po sousedsku - fejeton

   Odstartoval jsem pozdě. Periferní vidění mě informovalo, že soused je už dávno na trati. Motor jeho stroje byl hnán do maximálních otáček a z výfuku se valily husté mraky benzinových zplodin.
   Odstartoval jsem pozdě. V ulici jsme všichni ryzí amatéři, takže se se svými miláčky můžeme utkávat až po návratu ze zaměstnání a já dnes přišel déle. Soused mě spatřil, zazubil se, vyplivl mouchy uvízlé na řezácích a svíraje pravou rukou rukojeť plynu, levou naznačil posunek, který já naznačovat nemohu, co kdyby tenhle článek četly děti, že?
   Odstartoval jsem pozdě. Vběhl jsem do garáže, zkontroloval hladinu oleje i benzínu a vrhl se na trať. Pečlivá zimní údržba se vyplatila, mašina šlapala jako hodinky - v zatáčkách spokojeně brumlala, rovinky jsme prolétli rychlostí světla. Pozor! Je plno! Rychle zhasnout motor, vysypat a znovu motor nahodit!
   A heleme se! Soupeřící stroj náhle připomíná italskou Etnu, no jasně, uvařil to, uvařil! Je zvláštní, jak může cizí neštěstí povzbudit. Nehasím, co mě nepálí, zvolňuji tempo. Do burácení mého čtyřtaktu si uvolněně pohvizduji směs operetních árií a oplácím sousedovi gesto, které zde nemohu ani naznačit. Dokonce zbývá čas i na zastávku v občerstvovací stanici. Och, to je lahoda! Desítka padá rovnou do ledvin a cigaretka slastně rozdražďuje plicní sklípky.
   Znovu ke stroji, znovu do práce. Své snažení dokončuji ve volném sportovním tempu, přece se nebudu ve svém věku potit! Ještě támhle jeden trs, tady okolo stromků a je hotovo. Mám dost - necítím nohy, ztěžka narovnávám ztuhlá záda, bezvládné ruce připomínají chapadla raněné medúzy, ale dřina se vyplatila. Manželka mě určitě pochválí, vždyť trávník je zastřižen jako ve Wimbledonu. Rychle sekačku do garáže a domů.
   Snad soused včas opraví, protože za ty roky už vedu 55 : 38. Má co dělat!