Mobilek

To takhle jednou byly dva mobilní telefony. Jeden velký, placatý, se stříbřitou metalízou a moderním dizajnem, s mnoha funkcemi, byl maminčin. Ten druhý, malý, oválný, celý modrý, docela obyčejný, byl chlapečkův. Maminčin mobil se jmenoval Smartphonek a ten chlapečkův, docela obyčejně Mobilek.

A tak si spolu žily a byly neustále propojeni navzájem a docela na sobě závislí. Jeden bez druhého prostě nemohl být. Neustále si povídaly, s malými přestávkami vydržely povídat i celý den. Ten velký utichl až večer, celý upachtěný a ochraptěný, vysílený po tom celodenním povídání. Vypadalo to, že se mají rádi, že je jim spolu dobře, když tak dlouho a často spolu povídají. Ale, bohužel, opravdu to jenom tak vypadalo. Ten Smartphonek byl protivný, až hrůůůza! Jenom nařizoval a poroučel, zpovídal, káral, nadával, vyptával se a vůbec neposlouchal. Říkal pořád stejné věty dokola, jako mlýnek, když si mele to svoje. Mohl se klidně jmenovat Mlýnek! Jak rád by Mobilek slyšel – taky se mi po tobě stýská  a moc se na tebe těším….nebolí tě něco?  Věřím, že se ti daří  dobře a jsi v pořádku. Neboj se, všechno zvládneš!  Mobilek byl čím dál, tím víc smutnější a často plakal. Bylo mu smutno a chtěl si povídat a když mu Smartphon zavolal, měl velkou radost a byl šťastný, ale jeho radost i štěstí rázem pohaslo, hned po první větě……co děláš o přestávce, napil ses? Máš přezůvky? Snědl jsi svačinu? Jakou jsi dostal známku? Máš hodně úkolů? Ten výslech už Mobilek znal a než se stačil nadechnout a odpovědět, tak ten velký mobil chrlil dál….Ne na hřiště ne!!! Vynes odpadkový koš a poskládej si věci v pokojíčku. Televizi nepouštěj! Ne, počítač taky ne! Přísný a protivný hlas toho velkého a krásného mobilu ten malý obyčejný mobilek úplně odradil od povídání a tak mlčel a někdy i plakal. Smutkem i lítostí. Tak rád by řekl tomu velkému protivovi - mám tě rád a je mi po tobě smutno! Tak rád by řekl …ten velký zrzavý kluk mi snědl svačinu a schoval přezůvky a paní učitelka se zlobila na mě, ne na něho a řekla mi s úšklebkem – nežaluj. Tak rád by smutný Mobilek povídal Smartphonovi o tom, jak utíkal ze školy sám, protože se bál těch velkých kluků. Jak šel kolem potoka a pozoroval motýly, žluťásky, jak se honí a hrají si nad vodou. Chtěl si povykládat o tom, jak viděl kačenky na vodě s malými káčaty, která se nemotorně kolébala na vodě a zápasila s divokým proudem vody a on se bál, že se utopí, nebo jim maminky kačenky uplavou a ony zůstanou samy, opuštěné, jako je on.

Opuštěný a sám povídal Mobilek tomu velkému mobilu, jak vynesl smetí, uklidil boty na verandě, opláchl nádobí a uklidil dvakrát celý pokojíček. Jak potom poskládal oblečení do komínku, snědl rohlík se sýrem a rajče.

Udělal si úkoly a učil se, četl si a maloval a čekal a čekal a čekal a …al …..al…l…l..

Až se konečně dočkal! Byl večer a maminka Smartphonová byla konečně doma.