Cesty duše

 

Cesty duše

 

Hořící pochodeň bez milosti dopadla a ze stohu začaly šlehat mocné plameny. Kopyta koní duněla celou vsí. Dívenka se krčila pod schody putyky. Mohlo jí být tak šestnáct. Tvář měla špinavou od prachu, který se jí nalepil na uslzené tváře. Roztěkanýma očima pozorovala tu spoušť před sebou. Třásla se strachy.

Vojáci na koních mávali pochodněmi a pálili vše, co jim přišlo pod ruce. Na zemi se válela spousta mrtvých vesničanů. Bránili se, ale marně. Vojáků bylo mnohem víc a vidle je nedokázaly zastavit.

Dopadl před ní muž. Vytřeštil oči plné strachu a z úst mu vytekl pramínek zpěněné krve. V zádech měl sekeru, o které dívenka nevěděla. Vyděšeně vyjekla, ale hned se skrčila, aby ji nikdo nespatřil. Vojáci měli ovšem jinou práci. Jako šílení hnali své koně proti odporujícím mužům i ženám. Všude tekla krev a smáčela suchou zem. Meč jednoho z vojáků dopadl na hlavu ženy bránící malé děcko. Padla bez dechu na zem a dítě rozdupala kopyta koně. Dívenka si zakryla oči.

Slyšela výkřiky mužů, jekot žen, praskot drcených kostí, slyšela oheň a celá kakofonie zvuků se mísila v hlavě v jednu myšlenku – je válka. Už to začalo.

Dívenka plakala. Vzpomněla na otce, který se určitě doma věnoval svému výzkumu a určitě neměl zdání, co se zde děje. Nevěděl, že se jeho dcerka krčí v chatrném úkrytu s mrtvolou pod nohama. Netušil, že už je pozdě na všechno. Netušil vůbec nic.

Dívenka se opatrně vyplížila ze svého úkrytu a vběhla do domu, kterému hořela střecha. Oheň se šířil ukrutnou rychlostí a stravoval vše, co mu přišlo do cesty. Kouř ji štípal v očích, ale nechtěla se vzdát. Rozkašlala se. Rukávem si přikryla ústa a proběhla na druhou stranu domku. Klesla na kolena, protože kolem projel jeden z vojáků. Naštěstí si její siluety nevšiml a pokračoval v pronásledování jednoho z mužů, který třímal v ruce luk a mířil. Vystřelil. Voják klesl mrtev. Vtom však z druhé strany přijel druhý a těžký řemdich udělal z mužovy hlavy rudě-šedou kaši. Dívka polkla.

Schovaná ve tmě proběhla k dalšímu domu a potom k dalšímu. Pomalu se dostávala k lesu, kde bydlela. Myslela na otce. Určitě je zase v jiném světě a hledá cesty do budoucnosti. Určitě se opět snaží přijít na to, kde král udělá chybu, kde by se dal nepřítel přemoci. Určitě se zase probudí a bude jiný. Určitě bude chtít zase pokračovat, ale co když ho to jednou zničí?

Myslela na to, kdy otec začínal. A běžela.

 

„Konečně jsem na to přišel, Sarrah,“ radoval se a objal dcerku kolem útlých ramen. „Otevřela se přede mnou cesta, která zůstávala po věky zavřená a nikomu nepřístupná. A já ji našel a teď po ní kráčím. Sarrah, to je úžasné.“

„Tatínku, prosím, udusíš mě.“

„Promiň, promiň. Teď musím… Budu vědět, jak dopadne válka. Budu vědět, jak král zemře, jak všechno bude a budu mít možnost to změnit. Já… Kde mám kabát?“ Sarrah mu ho podala. Vyběhl z domku a vrátil se až pozdě v noci.

 

Běžela. To se nikdy nemělo stát. Otec nikdy neměl přijít na způsob, jak vidět do budoucnosti. Poprvé se mu to stalo ve spánku. Viděl, jak vesnický kovář zemře. Viděl jeho pohřeb. Do týdne se to všechno do podrobností odehrálo. Viděl víc věcí. Potom přišel na to, že se do hlubin času může ponořit i přes den. Každá meditace ho vyčerpávala, pokaždé to trvalo déle a pokaždé jakoby mu vzala kus jeho duše. Ničilo ho to, ale byl posedlý myšlenkou měnit budoucnost. Měnit osud. Bála se a běžela.

 

„Tatínku, tatínku, probuď se.“

„Copak, malá?“

„Máš tu návštěvu.“

Otec se protáhl a vyšel před domek. Stál tam muž v modrém plášti. Hned ho poznal.

„Vítej u nás, Ante. Pojď dál.“

Muž se uklonil a vstoupil. Sarrah stála opodál a upřeně ho pozorovala. Zachytil její pohled a jemně se usmál. Oplatila mu to a odběhla.

„Víš, Jacobe, dostal jsem tvůj vzkaz. Nemohu uvěřit, čeho jsi dosáhl. Je to úžasné! Můžu…“

„Jistěže můžeš. Budu rád, když budeš přítomen.“ Návštěvník se opět usmál.

 

Otcova pracovna byla uklizená. Na stole byly na hromádkách naskládány různorodé tlusté svazky knih. Ante se posadil do křesla. Otec naproti němu.

„Nesmíš mě rušit. Potřebuji klid.“

Ante kývl hlavou. „Je mi to jasné. Nejsem při tvé meditaci poprvé, i když tohle je něco tak jiného… Jakobe, to je něco neuvěřitelného!“

 

Mlha. Všude kolem je mlha. Najednou obraz koně, jak za sebou táhne jezdce. Za ním jede další s lukem v rukách. Nemíří na taženého muže, ale na jeho koně. Výstřel, letící šíp a pád. Kůň se svalil do trávy vedle cesty. Odřený muž vstává. Něco říká, ale není mu rozumět. Opět mlha. Mysl se octla úplně jinde. Tam, k těm mužům, nepatřila.

Obraz dívky sklánějící se nad vodou. Konečky dlouhých vlasů smáčí v rybníce a v ruce svírá kus bílého plátna. Má smutný výraz. Další mlha. Opět je mysl vláčena někam jinam.

Chci se dostat dál, křičí. Mlha se obtáčí kolem zmožené mysli a vláčí ji, kam chce.

Ocitá se na kraji lesa. Hrad nestojí. Místo něj je pouhá ruina a kolem nejsou ani žádné lesy, které tam bývaly odjakživa. Nahradila je zoraná pole. Opět mlha…

 

Jakob prudce otevřel oči. Zhluboka dýchal. Otíral si zpocené čelo. Ante na něj trpělivě hleděl. Jako to dělával mockrát. Jacob zavrtěl hlavou.

„Tentokrát to bylo horší než posledně. Nejde mi to ovládnout. Všechno je zmatené. Ukazují se mi obrazy, které chtějí samy. Ale neboj, já na to přijdu. Jednou budu mít osud ve svých rukách. V těchhle rukách!“ a zvedl je nad hlavu. Ante se zasmál. Připili si spolu.

 

Běžela. Nohy jí drásalo ostružiní. Ante se to tenkrát dozvěděl od ní na tatínkův rozkaz. Kdyby mlčel, možná by se to dokázalo utajit a oni by byli v bezpečí. Z vesnice se neustále ozýval křik. Běžela a plakala. Možná to nestihne.

 

„Sarrah, přines mi něco k pití.“ Dívka odběhla a vrátila se s pohárem vody.

„Jsi v pořádku, otče?“

„Ano, dítě.“ Zamyšleně si sedl do křesla.

 

Mlha. Myslel na sebe za padesát let. Myslel na svou smrt. Na svůj hrob. Mlha. Objevila se louka. Zelená tráva se vlnila ve větru. Tráva, nic víc. Mlha. Hustá, neproniknutelná. Omotala se kolem něj. Ty sem nepatříš, slyšel. Nepatříš, nepatříš, nepatříš, ozývalo se ze všech stran. 

Opět ten jezdec vláčený koněm. V ruce meč. Druhou si otíral čelo, ze kterého prýštila krev. Nejspíš si ho odřel o kámen. Jeho společník se mu postavil po boku. Stáli a čekali. Mlha.

Běžící Sarrah. Dva muži na cestě, tma. Mlha.

 

Běžela. Docházel jí dech, ale nechtěla zpomalit. Hnal ji strach. Doběhla na lesní cestu, po které chodívala domů. Dnes běžela. Proběhla kolem starého dubu, kolem velkého kamene a křížku. Zatáčka. Dva muži, vojáci. Lekla se a zastavila. Neviděli ji. Jeden si otíral z čela krev. Vběhla mezi stromy. Opět se rozplakala a běžela.

 

„Dcerko, vyčerpává mě to. Hrozně moc. Dělá si to se mnou, co chce. Vláčí mě to všude. Ukazuje obrazy, které smím vidět a pokaždé se dostanu o kousek dál. Odpusť, malá, nemohu přestat. Musím se dozvědět, jak to všechno dopadne. Ukáže se mi to. Jen to chce trpělivost. Trpělivost a čas.“

Kývla. V očích se jí objevily slzy. Otec došel ke křeslu a pohodlně se usadil. Zavřel oči. Za chvíli už byl opět někde jinde.

 

Mlha. Obraz obrovské armády. Mlha. Obraz rozkvetlé louky, západu slunce. Hlas. Nepatříš sem, nepatříš. Nemáš právo. Opět mlha. Lesní cesta, dva muži, mrtvý kůň. Les, Sarrah. Mlha.

Král pozvedá číši vysoko nad hlavu. Připíjí. Není to však místní král, je to… Mlha. Zástava. Okamžitě ji poznal. Patřila sousednímu panovníkovi. Mlha. Spousta stráží, vězení plné vesničanů, popraviště plné krve. Nepatříš sem, nepatříš. Odejdi. Mlha.

Kůl. Na něm je ještě živý muž. Kolem létají mouchy, je slyšet jejich bzučení. Vlasy slepené krví zakrývají obličej. Jeho oči se pomalu, velice pomalu zvedají. Ante. Mlha.

 

Běžela. Ztěžka dýchala, zalykala se pláčem, ale neustávala. Je pozdě, křičela její mysl, je mrtvý.

„Ne, ne,“ šeptala, polykala slzy a běžela. Větve keřů ji šlehaly do tváří, rozdíraly oblečení. Nic nebylo důležité. Jen běžet. Nezastavovat.

Vyplašila zajíce v křoví, ale nevěnovala mu nejmenší pozornost. Listí pod jejíma nohama šustilo. Klopýtla o kořen a spadla na zem. Odřela si ruce. Zvedla se. Neběžela. Neměla sílu. Klopýtala kupředu. Otřela si obličej a objevily se na něm stopy po krvi. Ruce pálily, pot a slzy v ranách štípaly. Nedbala toho. Stále šla.

Rozevřela se před ní mýtinka. Rozplakala se. Na ní stál netknutý domek. Vyrazila k němu. Přeběhla malý palouček, otevřela dveře.

„Otče! Tatínku!“ Nic.

„Tatínku, musíme pryč!“ Nic.

Vešla do jeho pracovny. Seděl v křesle. Na cestě zaduněla kopyta.

 

Mlha. Hrad. Na něm cizí zástava. Král. Číše. Nepatříš sem, odejdi. Mlha. Hořící vesnice. Voják přijíždějící k muži s lukem. Řemdichem mu rozbíjí hlavu. Sarrah skrčená v hořícím domě. Mlha. Les, tma, Sarrah, vojáci. Mlha.

Cesta, kopyta koní, vojáci. Mýtinka a domek. Mlha. Dívenka stojící vedle křesla, ve kterém někdo leží. Kdo to jen je? Vojáci vtrhávající dovnitř. Dívka pozvedá meč. Klepe se jí ruka. Brání muže v křesle. Kdo to jen je? První z mužů jí vyráží meč rukou a do mladého těla vniká meč. Vytrhává ho, tělo padá k zemi a on přistupuje k muži v křesle. Pro koho ta dívka zemřela? Meč zazpíval a přeťal krk. Bolest. Muž otevřel oči. Mě bránila, já umírám, křičí duše. Mlha.

Pojď již mezi nás. Jsi vítán.

Objevuji čas.

---