Kámen

Jsem kámen.

V mládí na mě svítilo sluníčko, ještěrky se na mě opalovaly a kytičky kolem kvetly ve všech barvách duhy. Tehdy mě našel člověk. Shrbený, chlupatý a pěkně smradlavý. Opracoval mě, vyťukal na mě vruby a vroubky, špičku a plošinku. Byl jsem dokonalý pazourek se vším všudy. Pro chlupáče jsem se stal neodmyslitelnou součástí života. Jeho přítelem.

Pečoval o mě a já mu to vracel, jak jsem jenom mohl.

Jednoho dne mi vytesal krásnou Venuši. Kypré boky, velká prsa a upřímný úsměv. Byla to láska na první pohled.

Přes den jsem pracoval s člověkem a navečer jsem se vracel pro hubičky. Bylo to nejšťastnější období mého života. Cítil jsem se móc šťastný!

Bohužel nic nevydrží věčně. Byl jsem stále unavenější a unavenější. Ztupil jsem se a chlupáči nezbylo nic jiného, než mě nechat napospas Mamince přírodě. Položil mě do kouta jeskyně, kam za mnou Venuše nemohla a tím začala dlouhá doba strádání.

Po celou věčnost jsem polykal prach, bahno a hlínu. Už se na mě neopalovaly ještěrky, ale lozili po mně škaredí brouci a červy.

Myslel jsem, že tam zůstanu na věky, a tak jsem byl smutnější a smutnější. Vzpomínky na Venuši pomalu vyprchaly, ale láska zůstala. Láska k mé jediné milované. Ach, jak mi chyběla!

Jednoho dne se však o mě jemně otřel štěteček. A když jsem vykoukl z hlíny, usmál se na mě další člověk. Znovu jsem se ocitl na svitu sluníčka. Muž mě s obrovským jásotem zdvihl nad hlavu.

Rozhlídl jsem se po jeskyně, ale viděl jsem jen rozkopanou hlínu. Pusto a prázdno. Nikde ani známka po Venuši a starým chlupáči.

Můj rozesmátý nálezce mě odvezl do muzea a umytého mě posadil do krychlové vitríny. Naposledy se na mě zasněně podíval a rozloučil se.

Muzeum zhaslo, ale vitrínky zůstaly svítit. Rozhlídl jsem se kolem a mé kamenné srdce se rozbušilo radostí. Hned vedle mě stála má drahá Venuše! Krásná a usměvavá jako dřív!