Poslední nota

Goethe otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že sen, který se mu zdál, už skončil. Začal další den. Z dálky se ozvalo tlumené zadunění. Pak další, tentokrát o něco blíž. Podíval se na hodinky. Přesně, jako vždy, pomyslel si. Shrnul ze sebe deku a posadil se. Jeho postel tvořila stará matrace jednoduše položená na zemi. Oknem pronikalo slabé světlo probouzejícího se dne. Rychle spořádal hrst sušenek a zapil je vodou z lahve. Zbytek jídla schoval do batohu. Bylo na čase vyrazit.

Trhnutím otevřel dveře. S hlasitým zavrzáním se zasunuly do strany a příval světla z venčí jasně ozářil celý vnitřek vagónu. Improvizovaný stolek z bedny, starou petrolejovou lampu, hromádku knih a oprýskanou akustickou kytaru. Nasadil si batoh a do každé ruky si vzal plechový kanystr. Naskytl se mu už důvěrně známý pohled na nekonečnou řadu dalších vagónů a lokomotiv, němě stojících na pavučině kolejí. Kdysi to bývalo nádraží. Kdysi dávno to bylo hlučné a živé místo.

Vyrazil podél kolejí. Před ním se v ranním oparu tyčila silueta města. Budovy v dálce byly až na pár šrámů neporušené, odrážející slunce v oknech a velkých skleněných plochách. Okolí nádraží na tom bylo o poznání hůře. Frontová linie se teprve nedávno posunula zpět za hranice města a zanechala za sebou zkázu a smrt. Budovy byly zcela rozbombardované, z většiny zbyly jen holé zdi uprostřed hromad suti. Z dálky se znovu ozvalo zadunění frontových děl. Obě strany už týdný drží pozice, žádná se nemá k ústupu, ale ani k ofenzivě.

V okolí nebylo ani živáčka. Každý se špetkou rozumu dávno utekl do bezpečí města, kde nabízel útočiště bezpočet opuštěných budov. Goethemu se ale na nádraží líbilo. Až na občasné ozvěny vzdálené fronty tam panoval klid. Žádné nářky zoufalých lidí, dokonce i ptáci tam ráno mlčí. Opatrně obešel velký kráter uprostřed kolejiště. Vlak tam dostal přímý zásah. Jeden z vagónů byl rozmetán, další dva ležely na boku. Goethemu vrtalo hlavou, jestli cílem úderu byla cisterna s benzínem. Pokud ano, pak těsně minul. Položil kanystry a začal do nich z cisterny čerpat palivo. Hotový zlatý důl. Minulý týden se mu podařilo otevřít poklop a podívat se dovnitř. Byla ještě víc než z poloviny plná. Bezděčně si při tom pohvizdoval. Uvědomil si, že už od probuzení mu pořád dokola v hlavě hraje jedna melodie. Jeho oblíbená. Soma, jak jinak. Goethe se pousmál. Byl tou kapelou doslova posedlý. Tenkrát, ještě před válkou, chodil na všechny jejich koncerty, měl všechny jejich nahrávky, dokonce se s kapelou několikrát po koncertě setkal. Její kytarista a zpěvák, známý pod přezdívkou Ahura, byl místní legendou. Hlavní autor hudby, textař, historik, filozof a mystik...

Hlasité zaburácení ho vytrhlo ze snění. Několik desítek metrů nad hlavou mu přeletěla stíhačka. Odolal nutkání vrhnout se k zemi. Místo toho sledoval, jak letadlo mizí za obzorem. Z dálky se ozvala rozpačitá palba. Bylo to však jen plýtvání municí, letadlo už bylo dávno pryč. To je novinka, pomyslel si. Naposledy viděl letadlo nad městem někdy loni v zimě. A to je už víc než půl roku.

Kanystry byly plné. Pečlivě zašrouboval víka a pokračoval v cestě. Silueta města se zvětšovala, štěrk z kolejiště brzy nahradil asfalt předměstí. Supěl námahou. V duchu se proklínal za to, že kanystry zase naplnil až po okraj. Víc benzínu je víc hudby, utěšoval se. Začal si znova pohvizdovat.

Soma.

Kapela pojmenovaná podle mýtické substance, se sama stala mýtem. Jednoho večera se beze stopy vypařila. Muzikanti vešli do budovy, kde měli pronajatou jednu ze zkušeben a ven už nevyšli. Naprostá záhada. Kamery na vrátnici zaznamenaly jenom jejich příchod. Jiná cesta z budovy nevedla. Okna byla pevně zamřížovaná. Žádné sklepení ani vchod do kanalizace. Když tehdy vrátný po zavírací hodině kontroloval budovu, uslyšel z jejich zkušebny kvílivý zvuk. Chystal se kapele vynadat, že přetahují vymezený čas, ale když otevřel dveře, nikoho v místnosti nenašel. Svítilo se. Aparatura byla zapnutá. Kytary ležely na místech, kde obvykle stávali jejich majitelé a prázdnými chodbami se linula nekonečná zpětná vazba.

A linula se jimi i toho dne, kdy po nich kráčel Goethe s kanystry v rukou. Nohou rozrazil přivřené dveře a s úlevným vydechnutím konečně odložil své břímě. Černovlasý mladík s lišáckým úsměvem přestal hrát na baskytaru.

„Jdeš v pravou chvíli,“ řekl směrem ke Goethemu,“za chvíli by nám došla šťáva.“

„Kdybys pořád bezduše nevazbil, tak mi ušetříš nejmíň dvě cesty týdně,“ odvětil Goethe.

„Když budu vazbit dostatečně dlouho, složím mistrovské dílo,“ usmál se Randy, „je to jenom otázka času.“

„Nepleť si pojmy čas a věčnost,“ ozval se další mladík z rohu místnosti. Posadil se za bicí a začal se rozcvičovat s paličkami.

Randy zatím odložil basu, aby převzal kanystry. Odešli s Goethem do vedlejší místnosti, odkud vedla do zkušebny změť kabelů. Zatímco plnili benzínem starý generátor, Randy se opět rozpovídal.

„Tomu nebudeš věřit, koho jsme včera s Brainem potkali.“

„Mě už nic nepřekvapí,“ povzdychl si Goethe.

„Ne, vážně, z toho se posadíš na prdel,“ tajemně se usmál. Pak se soustředěně zaposlouchal do hlasů, které se začaly ozývat ze zkušebny.

„Myslím, že už je tady. Krásně nám to vyšlo. Jdeme!“

Nově příchozí seděl na židli v rohu zkušebny a kouřil cigaretu. Působil nervózně. Goethemu připadal povědomý. Někde už ho viděl. Ty rysy obličeje, oči, prošedivělé vlasy...

„Gregor, Ahurův bratr!“, ozval se překvapeně.

„A ty jsi Goethe.“ Tázavě pozvedl obočí, pak se usmál. „Ano, Vzpomínám si na tebe. Kdysi jsme po koncertě měli zajímavou diskuzi. Tuším se to týkalo významu hudby v archaických šamanistických rituálech.“

Goethe mu úsměv oplatil a pevně stiskl nabízenou ruku. „To byla specializace tvého bratra, pokud se nepletu.“

„Specializace? Ne, posedlost!“ odvětil Gregor. „ A taky důvod, proč tu jsem.“ Znova se posadil a rozhlédl se po místnosti. „Stálo mě to spoustu přemáhání. Když mě tví přátelé včera pozvali, okamžitě jsem řekl ne. Do této místnosti jsem už nikdy nechtěl vkročit. Pak jsem si ale řekl, že by to byla dobrá příležitost ke katarzi, k tomu, abych to už konečně hodil za hlavu a jednou provždy se s tím, co se tehdy stalo vypořádal.“ Dlouze si potáhl z cigarety a pak pomalu vyfoukl kouř. Prsty se mu viditelně klepaly.

„Chci odsud co nejdřív vypadnout, tak budu stručný.“ Upřeně se zadíval Goethemu do očí. „Ahura byl posedlý tím, co hudba dokáže s lidskou psychikou. Dokonce tvrdil, že hudba dokáže změnit samotnou realitu. S jedním univerzitním profesorem po nocích luštili opisy starobylých hliněných destiček, pergamenů a grimoárů. Prý byli na stopě něčemu převratnému, něčemu, co změní naše chápání světa. Přátelsky jsme si ho kvůli tomu dobírali, mysleli jsme, že je to jen další z věcí, pro kterou se rychle nadchne a pak ji zase opustí kvůli nějaké jiné bláznivině. To byl osudový omyl.“ Povzdechl si.

„Když jsem s ním naposledy mluvil, zněl rozrušeně. Bylo to večer před zmizením. Telefonoval mi, že prý to konečně rozluštil. Že zrovna zapsal noty, keré otevírají brány. Zeptal jsem se ho: ´Brány kam?´ Odpověděl mi, že to zítra s kapelou zjistí.

Když mi pak zavolal správce, abych odsud vyzvednul Ahurovy věci, uviděl jsem na stojanu uprostřed místnosti papír. Rukopis jsem hned poznal. Byl Ahurův. Věděl jsem, že je to to, o čem mluvil v telefonu. Tehdy jsem jeho slovům nevěřil. Myslel jsem, že ztrácí rozum. Teď, po pěti letech, mi připadá, že rozum ztrácím já sám. Ten papír má divnou moc. Nevím, jak to popsat. Už několikrát jsem se ho chtěl zbavit, ale nedokázal jsem to. Hlas v hlavě mi říkal, že ještě nenastal ten správný okamžik.“ Sáhl do kapsy bundy, odkud vytáhl přeložený papír. Postavil se a podal papír Goethemu.

„Ten hlas teď mlčí.“

Po těch slovech se Gregor otočil a odešel pryč z místnosti. Překvapená kapela poslouchala, jak se chodbou nese ozvěna jeho stále se zrychlující chůze.

Goethe si prohlédl list papíru. Úplně nahoře se jako nadpis klikatil velký, černým inkoustem napsaný otazník. Pod ním byly narýsovány tři standardní notové osnovy s řadou not. Nic náročného. Jednoduché téma s několika drobnými variacemi. S překvapením zjistil, že zbylí dva muzikanti už stojí vedle něj a taky list studují.

„Říkám, otevřme brány!“ zahřměl náhle Randy.

„Otevřme brány!“ přidal se Brain.

„Staniž se!“ zvolal Goethe. Postavil notový stojan tak, aby na něj s Randym oba dobře viděli. Na malou chvíli zaváhal, jako by sváděl vnitřní boj. Věděl, že jestli v tu chvíli nenajde dost odvahy, nenajde ji už nikdy. Najdenou cítil, jak mu list prokluzuje mezi prsty. Nepadal dolů, ale naopak byl tažen nahoru. Byl to Randy. Povolil stisk a nechal ho, ať noty umístí. Beze slova si došel pro kytaru, zkontroloval ladění a zapnul aparaturu.

Začali hrát.

Goethe napřed několikrát celou řadu not přehrál pomalu. Postupně nabýval jistotu a zvyšoval tempo. Randymu to trvalo o poznání déle. Nebyl moc dobrý ve čtení z not, ale měl dobrý sluch. Brainův strojově přesný rytmus nakonec oba kytaristy spojil do hypnotického unisona. Podívali se na sebe a usmáli se. Jako za starých časů. Jako za časů, kdy bylo proč hrát, kdy bylo na co se těšit. V té jednoduché melodii bylo něco magického, slovy nepopsatelného. S každou notou jakoby pulzovala celá místnost. Každý další takt zněl naléhavěji než ten předchozí. Brainovi připadalo, že jeho bicí nějakým zvláštním způsobem mění zvuk. Před očima mu vyvstal obraz velkých dřevěných bubnů potažených kůží. Paličky v rukou se změnily na vyleštěné kosti. Randyho prsty místo kovových strun zakrývaly otvory v trubici dřevěné flétny. Goethe obratně rozechvíval struny harfy.

Pak vše pohltila záplava světla.

Těžce poškozené letadlo za ohlušujícího rachotu narazilo do budovy jen pár metrů od hrající kapely. Ještě než se usadil prach, začali se na místo sbíhat první lidé. Asi dvanáctiletý chlapec se zastavil v uctivé vzdálenosti od doutnajících trosek a zíral s otevřenými ústy. K nohám se mu z nebe snesl list papíru. Chlapec několikrát na list dupnul, aby uhasil hořící rožek. Zvedl ho ze země.

"Byl v tom domě někdo?" zeptal se kdosi.

"Myslím, že tam bydleli nějací muzikanti" odvětil chlapec. Ještě jednou se podíval na papír s notami a pak na torzo budovy.

Jakoby zázrakem zůstala část zkušebny nepoškozená. Východní roh budovy tvořil jediný výběžek, který ještě vyčníval nad sutinami. Pod zbytkem střechy se naskýtal pohled na obnaženou místnost. Mezi dvěma zbylými stěnami stály na podlaze bicí. Prázdná stolička pevně stála na svém místě, přestože blány basového bubnu byly rozervány. Po stranách na zemi ležely kytara s baskytarou.

Chlapec zamžoural a protřel si prachem podrážděné oči. V tom se ozval rachot, doprovázený dalším mrakem prachu, jak se i zbytek budovy nakonec zhroutil.

---