Druhého adventu

A stalo se ticho 
na nebi mraky uvízlé v bezvětřích 
jako lodě v sargasovém moři
rozsvěcí lucerny hvězd 
a Kolumbové v dětských pokojích 
ještě nevypluli k snům 
je soumrak
brzký za zimy 
cítím se jako za zdmi 
když posedmé tohoto týdne 
zavírám oči a vycházím naznak do ulic
jako bych splýval na hladině 
snad zahlédnu věčné světlo  
jímž se na mne díváš skrze ženu Bože
a já pohlédnu na tebe skrze oči dítěte 
tohoto předvečera 
kterým žaluji světu holými větvemi prosincových stromů
na své tělo 
že cítím poprvé svůj prach 
a zbývá jen jediná mi otázka
neboť snad jen bych chtěl ještě vědět 
kam stéká vosk mé ze tří čtvrtin shořelé svíce
zda do klínu ženy
když miluje 
či do oněch vteřin smrti muže
kdy se stává dvě stě tisícem vojáků padlých toho krásného rána na Marně
s každým okamžikem jejího plamene 
jimiž jsme si ústy i nebem 
a druhého adventu stíny 
bez nichž by nebylo 
světla v nás