Sněhulák

Náladová povídka, kteoru jsem psal před nějakými dvěma lety právě v tomto období. U kategorie jsem opravdu hodně váhal, zda ji nazařadit spíše mezi pohádky. Přesné určení budu asi muset nechat na tobě.

SNĚHULÁK

 

Zastavil se asi na tři kroky od ní. Přejížděla, mrazem zkřehlými prsty, po udusané sněhové mase a tvarovala jemné křivky obličeje.

Hodnou chvíli ji sledoval, když se zarazila a otočila k němu. „Na co koukáš?“

„Dívám se, co děláš.“

„Sněhuláka, ne!?“

„No, já jen, že jsem takovýho sněhuláka nikdy neviděl.“

„Já taky ne,“ odpověděla a pokračovala v práci. Jednou rukou upravila rameno a připlácla na to místo malou sněhovou kouli. Znovu ho uhladila a broukla si, spokojena s výsledkem svého zásahu.

Obešel ten sněhový výtvor a dal zvědavě hlavu na stranu. „Sněhuláci mívají místo nosu mrkev, oči z uhlíků a v ruce mívají koště. Tenhle nic takovýho nemá.“

„Mmm.“

„A víš, co bych řek,“ zahleděl se na děvče ve vlněné jupce. „Je ti podobnej!“

Nebyla to urážka, sněhová postava skutečně měla tvář své stvořitelky. Vlastně vůbec nepřipomínala sněhuláka, jakého normálně děti stavějí. Byla to spíš sněhová socha. Dokonalá sněhová socha!

„Dělám jen to, co znám,“ řekla dívenka, jakoby omluvně. Dýchla si na ruce a zastrčila je do malého pleteného rukávníku. „Tebe jsem tu ještě nepotkala. Jsi odtud z vesnice?“

„Dá se to tak říct. Vlastně jsem váš soused,“ odpověděl příchozí trošku vyhýbavě. Dál to ale evidentně nechtěl rozebírat. „Proč ho nestavíš u rybníka s ostatními dětmi?“

Dívenka se sice nepřestala usmívat, ale přes tvář jí přeletěl stín. „Nechtějí to. Nemají mě rádi. Proč tam nejsi ty?“

„Vlastně ze stejného důvodu,“ zamyslel se. „Ani jsem tam nezkoušel chodit. Naši říkají, že by mě brali jako zrůdu.“

„A ha.“

Vytáhla ruce z vlněného doupěte a začala znovu uhlazovat své dílo. Díval se na ni dost dlouhou chvíli, než zase promluvil: „Naučíš mě to?“

„Ráda, ale já už budu muset domů. Leda až zítra. “

„To je škoda.“

Usmála se. „Vždyť si to můžeš zkusit sám. Není to nic těžkého. Uválíš si tři koule a posadíš je na sebe,“ ukazovala rukama. „Pak vytvaruješ detaily. Uvidíš, půjde to.“

„Tak jo. A … přijdeš zítra opravdu?“

„Určitě! Podívám se, jak ti to šlo.“

---

„Kdes byla tak dlouho?“ zeptal se tatínek spíš zvědavě, než přísně.

„Stavěla jsem sněhuláka a …“ nedokončila.

„No, copak?“

„Přišel tam nějaký kluk od sousedů. Tak jsme se bavili.“

Tatínek zanechal práce a podíval se na svou dceru. „Holčičko, my přeci žádné sousedy nemáme. Alespoň ne takové, kteří by měli děti v tvém věku.“ Bylo to tak, jejich pazderna byla posledním domem z vesnice a navíc dost daleko od dalších chalup. Pak už byl jen hluboký les.

Ráno se otec rozhodl svou dceru doprovodit a podívat se, co předešlého dne udělala. Znal její neobyčejnou dovednost a byl velice rád, že může dělat něco, co ji baví. Tentokrát však zůstal před jejím dílem stát neschopen slova.

„Tak co tati, jak to vypadá?“ jen letmo se dotkla svého sněhuláka. „A je tu ještě něco? Včera říkal, že zkusí taky něco postavit. Jestli se po mě opičil, tak to bude vypadat jako on,“ zasmála se. „Proč mlčíš, tati?“

Udělala ještě krok a rukama narazila na sněhovou sochu, která stála jen kousek za tou, co postavila sama. Přejela rukama po povrchu a její nevidomé oči se roztáhly úžasem. Sněhulák měl podobu dračího těla. 

 

KONEC

---