Domy čtení

Je velký policejní dům. V suterénu je kantýna a taky mnoho cel. V patrech jsou místnosti a v těch se vyprávějí příběhy. A zapisují se, formou protokolu, od miniaturních haiku, přes povídky až k románům. Někteří vypravěči se umí rozparádit a je pak z toho velký zpěv.

Netrpělivě se pak čeká, zda se bude obviněnému líbit, co velký písmák zapsal. Většinou se s přijetím nesetká, to se pak láteří formou stížností. Tady se chce něco upravit, opravit nebo přímo vypustit. Ne, takto to rozhodně nebylo. A komisař si postaví hlavu a ponechá dílo, jak je.

Někdy se zdá být příběh obviněného příliš podezřelý. To je pak navrženo, aby strávil příští chvíle ve vazebním domě. A tam se to teprve příběhy hemží. Jsou v surovém stavu a ještě stále v živé paměti vypravěčů. Za dlouhých večerů při čaji s ešusu přijde každý k dobru.

Je tu dům prokuratury. Velký kritik čte každý zapsaný příběh a stráží jeho důvěryhodnost i formu. Je třeba držet se žánru. A tak někdy navrhne něco vložit, něco jiného vypustit a když si dá řádně silnou kávu, přichází s vlastními nápady, jak pěkně okořenit kriminální bajku.

A jsou z toho někdy pěkné stohy. Od chudičkých pár stránek, když třeba vypravěč omotá mokrý ručník kolem krku někde v půlce zápletky a dál už nehodlá nikomu nic říct, až po desítky tisíc stran. Kam se hrabe Jirásek…

V domech soudnosti už čekají moudří mužové, sečtělí a nadmíru kritičtí. Jednoho dne k nim dorazí dodávka, na dvorku zatroubí, zřízenec převezme čerstvě svázaný bestseller a už ho podává muži v havraním taláru. Ten vykouří řádku cigaril, propotí nejednu paruku a když se vše podaří, konstatuje: Ani Dostojevský by to lépe nenapsal!

A protože čtenář je vždy tak trochu zvědavý na autora, dovolí si pro něj poslat. Je to jako veřejné čtení, je to jako křest a úžasná autogramiáda v jednom a říká se tomu hlavní líčení. To se všichni tetelí kolem stohů papíru a ptají se ,jak se to mohlo stát, zažít tak bezvadný příběh. A autor se nadouvá a vypráví. Jindy je podrážděný a nic už k tomu, co kdy řekl, dodat nechce. Sbor obdivovatelů to začasté rozhořčí, to pak autorův přímluvce klidní situaci a vše svede na nepovedené kakao, co autorovi ráno připravili na Pankráci.

Když se to velké justiční lalulá končí, je to všem tak trochu líto. A každý lítost vyjadřuje trochu jiným způsobem, ale konečné slovo mají privilegovaní čtenáři v čele velké čítárny. Na oplátku svému autorovi přečtou něco ze své tvorby. A někdy se to líbí, a jindy ne. Takový už je život.