Na obranu kaprů

Je podvečer a zákusky za výklady cukráren už ztrácejí chuť žít. Otáčejí se pod skleněnou poklicí, ale lidé si o kus dál prolévají hrdla horkým vínem, brady mastí tukem klobás, k přání cukrovinek zůstávají neteční.

To kaprům se žít chce, přesto kohorta vrahů strojí úklady, těžká palice, brousí nože. Zanedlouho se do mezer v dláždění vyřinou prameny krve.

Když se o jedněch Vánocích ochránci zvířat rozhodli pro radikální demonstraci a pronajali si v centru Prahy stánek, ve kterém nabízeli zabití a vykuchání „vánočního psa", vyvolali ostré reakce. Kapr prý není pes. V rámci logického diskursu je ten výrok správný. Přesto ho za dané situace může vyslovit jen skutečný hlupák. Smyslem samozřejmě bylo ukázat, že bolest je všem zvířatům společná. Nakonec ten „happening neštěstí" byl ve svém předpokladu správný: ještě je mezi lidmi dost takových, kteří si myslí, že v bolesti „kapr není pes". Věnujme takovým mezi námi pod stromeček trochu jízlivý Einsteinův bonmot: „Pro některé lidi je tak velkého mozku škoda. Stačil by jim poloviční."

Cílem zmiňované skupiny ochránců nebylo podle mého propagovat přímo vegetariánství, ale postavit se divadlu krutosti. To na sebe neváhá brát, ústy pořadatelů, zástěrku tradice. Ó, jak jsme tradiční národ. Ostatně ano, ještě před pár set lety se čtvrtili na náměstích lidé samotní. Mají snad kapří stánky kompenzovat neexistenci popravčích pódií?

Jistě někdo přijde s vysvětlením, že důvodem je koupit si kapra čerstvého. Pak se nabízí otázka, jak si lidé zvykli na to, nemít šunku ještě od krve a dokonce kupovat i dávno mrtvá jablka na stáncích, o nichž tak sugestivně referuje každý večer v televizi Láďa Hruška. Proč radnice měst nenechají osázet ulice ovocnými stromy, aby pak, podle tradice ještě o několik století hlubší, čerstvá jablka podávala zákazníkům žena s jmenovkou Eva.

A tak jsem chtěl říct něco na obranu kaprů. Neboť mám za to, že evropskou civilizaci mimo jiné určuje kvalita, jakou je soucit. Kultivoval se po dlouhá staletí, upustili jsme od veřejných poprav, dokonce i těch „svátečních", jejichž programem byl člověk. Biologie nás poučila o nervové soustavě a filosofie o soucitu, spravedlnosti a rovnosti. Vyspělá věda tak vyvrátila vědu primitivní, karteziánskou, podle níž jen člověk myslí, a tedy jen on skutečně „je". Moderní křesťanství, alespoň doufám, zase opustilo neudržitelný antropocentrismus; pokud ne zcela, pak je jistě nadějí současný papež, jenž si příhodnější jméno pro takový úkol zvolit nemohl; jít spolu se svatým Františkem za zvířaty. Jít spolu se svatým Františkem za zvířaty, opakuji si v duchu. A pryč, daleko od těch zpropadených stánků.