Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDrakobijce - Hrot třetí (3 / 3)
Autor
Blanshee
"Jak dlouho ještě?" Arnustův hlas zněl odevzdaně. Odpovědí mu bylo jen šumění stromů, ale na to nedbal. Trmáceli se tím zpropadeným lesem snad týden. Obyčejně si stopování draků užíval, ale teď si mohl jen potají trénovat vědoucí škleb pro budoucí použití.
"Hrady se stavěly obvykle na vrcholu nejvyššího kopce," odpověděla po čase Mandragora tónem matky hovořící k extrémně tupému dítěti.
"A v hlubokém lese?" nevzdal se Arnust své role.
Tentokrát byla odmlka o mnoho delší. Bojovník se chystal položit svůj dotaz po stoprvé, když se Elpis jdoucí včele zastavila, otočila se a s významným úsměvem poklepala na kámen vyčnívající z vysoké trávy. Arnust chtěl na narážku o balvanu peprně odpovědět, když si toho všiml. Co se zdálo být nezajímavým minerálem, byl ve skutečnosti opracovaný sloup. Nebo alespoň jeho zbytek. A když se konečně pořádně rozhlédl po téměř nepropustném houští, zjistil, že zdaleka není ojedinělý.
"Tady nikdo o žádném hradu neslyšel," pokusil se popřít viděné.
"Možná," pokrčila rameny Mandragora, "ale lidský život je krátký. Oproti dračímu."
Arnust mrkl mezi jehličnaté větve. Jejich "průvodce" nebylo vidět, ale tušil ho nedaleko. Tušení Elpis bylo očividně mnohem silnější, dle nezávahajícího kroku. K jejich poslednímu incidentu se nikdo nevracel, ale drak se od té doby držel téměř neustále ve vzduchu. Skupinka pokračovala v cestě povětšinou mlčky, což bojovníka čím dál tím víc popuzovalo. Zvuk zurčícího pramínku byl vysvobozením. Než doplnili zásoby vody, sedl si s umíněným výrazem do trávy.
"Jak víš, co chce dělat?" položil konečně dotaz, který se tak dlouho bál vyslovit. Elpis jen pokrčila rameny.
"Vypálil ti to snad do stěny?" cítil čím dál větší podrážděnost bezmocného pěšáka na šachovnici.
Drobná čarodějka s přehnanou pečlivostí plnila svou lahev, zatímco Mandrogora vedla povýšenou přednášku o telepatických vlnách. Co na tom, že jí nerozuměl ani slovo. Dračí myšlenky neměly v lidské hlavě co dělat, tím si byl jist.
Na vrchol hory dorazili za ponurého mlčení.
"Dračí hora," pronesla Mandragora důležitě, když stanuli na tabulovitém vrcholu topícím se ve vlhké mlze.
"Jistě," zamručel Arnust s pohledem upřeným na zvíře, které se před nimi lenivě až znuděně povalovalo.
"O Dračí hoře," zdůraznila nejchytřejší čarodějka velké písmeno, "koluje spousta legend."
"Například," pokračovala, když se nedočkala dostatečně ohromené reakce, "že ukrývá síť chodeb, a že kouř, kterým je neustále zahalená, tvoří dračí výpary."
"Nebo odpařující se řeka," nadnesla opatrně Elpis snažící se nezavdat příčinu ke konfliktu a nebezpečně se naklonila nad okraj tabule. Mandragora pokrčila rameny: "Ne všechny legendy musí být založené na pravdě."
"Ale často v nich bývá ukrytá," odpověděla Elpis zamyšleně, neodtrhávaje pohled z hlubiny.
Arnust neodolal, přistoupil k dívce a jen z čistě ochranitelského důvodu ji chytil kolem pasu. Šustění křídel ho donutilo jen umanutě stisk zesílit. Na nekonečně dlouhou vteřinu je přikryl stín.
"Tamhle," zašeptala Elpis.
Arnust otevřel oči.
Několik sáhů pod nimi, snad na délku tří mužů, plachtil černo-zelený tvor s hlavou stočenou ke skalní stěně. Vedle Arnusta se objevila třetí zvědavá hlava. Chvíli bez hlesu zírali, pak drak elegantně mávl křídly a měkce dosedl zpět. Těžko bylo číst z jeho tváře, ale pozvednutá hlava zářila spokojeností nad sebou samým.
Několik sáhů pod nimi, snad na délku tří mužů, stoupal ze škvíry ve skalní stěně k nebi tenký pramínek mlhy. Nebo kouře.
Všichni tři se narovnali a Arnust, ne bez zaváhání, odstoupil od příjemně teplého těla a zamířil k torně. Ignoroval dramatický povzdech Elpis i Mandragořiny úšklebky, když přivazoval lano k nejbližšímu smrku.
"Myslíš, že tě to udrží?" ptala se Mandragora posměšně a utahovala si opasek s háčky. Arnust si spokojeně prohlédl skupinu uzlů a zkusmo zatahal.
"Chtěl jsem se tě zeptat na to samé," a bez pohledu k nim hodil druhý konec lana dolů.
"Budeme tě jistit," usmála se Elpis a posadila se za zaháčkovanou spolujezdkyni. Arnust s potěšením zaznamenal Mandragořinu nervozitu, když se křečovitě držela dračího hřbetu. Naposledy zkusmo zatáhl a spustil se.
Že to byl špatný nápad, zjistil hned, jak se pod jeho podrážkou vydrolil první kámen. Arnust sjel po skalní stěně jako blesk. Počínající výkřik zdusil hned v zárodku vyražený dech. Dopad na pancéřové šupiny nebyl z nejpříjemnějších, ale za daných okolností si věru nemohl stěžovat. I kdyby byl mocen slova. Stržená lavina ztvrdlé hlíny ukončila svůj rachotivý sjezd až po několika úderech srdce sotva slyšitelným plesknutím na vodní hladinu a cestou postupně odhalovala opracované kamenné zdi. A také oválný otvor, právě tak na výšku člověka. Tři lidské postavy se beze slova, pomalu a roztřeseně nasoukaly dovnitř.
Arnust se s hlubokým výdechem sesunul k zemi. Zdálo se, že se ocitli v jakési komnatě, cítili velikost prostoru, ale světlo z malého otvoru nedokázalo dosáhnout dál než na pár kroků. Bojovník se pokusil vstát a vulgárně zaklel. Až teď se mu vrátil cit a se znechucením si prohlížel cáry kožených nohavic a krev na sedřených dlaních. Jedinou útěchou mu byla vzpomínka na výraz Elpis, jistě o mnoho vyděšenější než ten jeho, když ho strhávala na dračí hřbet.
A také...
"Ukaž," přiklekla k němu a jemně ho chytila za ruce. Arnust byl vděčný, že si svoji verzi vědoucího úsměvu nechala pro sebe. Světle modré paprsky příjemně chladily spáleniny a její blízkost hojila zraněnou pýchu.
"Myslíš, že tu někde je?" přerušil slabé praskání magie.
"Ty ne?"
Nemusel odpovídat. Cítil dračí přítomnost každou částicí svých dávno nabytých instinktů.
"Musí tu být stovky let."
"Nezapomeň, že ač s křídly, stáleje to jenom velký had," přerušil tu intimní scénu vševědoucí hlas Mandragory.
"To jakože je zlý, prolhaný a chladnokrevný?" ušklíbl se bojovník nevýrazně.
"To jako že velmi dlouhou dobu nemusí přijímat potravu a přitom ztratí jen velmi málo své hmotnosti. Jak dlouho může tvor trávit takové menšího království?"
"Nepřeháněj," loupl po ní Arnust nejistě okem, ale čarodějka se opět rozpustila v šeru.
Arnust s pomocí Elpis opatrně vstal a bok po boku se vydali do hlouby místnosti. Ve vzduchu se vznášela zatuchlina, ne však ta vlhká obvyklá ve sklepeních, ale starodávná a vyschlá na troud. Z vylomeného okna se linula ven oblaka prachu a dýmu.
"Kde jsme? V kobce?"
"Ne," ozval se ze stínu opět Mandragořin hlas zkreslený ozvěnou, pak blikla jiskra a před nimi se objevilo kulaté žluté světélko, ozařující dlaň, pak paži a postupně celé tělo červenovlasé čarodějky, a dále nabíralo na intenzitě. Mandragora zvedla ruku a magická lampa se vznesla do výše.
Rozhlédli se kolem.
"Jsme v trůním sále."
A nemohlo být pochyb. Podlahu přikrývaly hromady sutě, reliéfy na stěnách se černaly, snad prachem, možná z kouře, ale ze dvou vysokých křesel na konci síně stále vyzařovala důstojnost.
"Co to mohlo být za království?" rozhlížel se Arnust po protrhaných gobelínech.
"Nedůležité," pokrčila rameny Mandragora ledabyle se rozvalující na trůnu. "Očividně nikomu nechybělo," dodala při pohledu na okolní spoušť.
"A taky zatraceně chudé," nespokojeně mlaskla při pohledu na otevřenou truhlici zející prázdnotou.
"Na zlatém pokladu přeci sedí drak," pousmál se Arnust. Tomu se, byť se sebezapřením, zasmála i ona.
Po chvíli zvážněli, upravili výstroj a vykročili do útrob hradu.
Nemělo smysl zde déle okounět.
xxx
Jako na znamení se všichni tři zastavili a zhluboka oddychovali, Arnust si setřel kapky potu pálící ho v očích. Jak dlouho přelézali hromady popadaného zdiva, tiskli se ke stěně na úzkých schodech s polámaným zábradlím, stoupali a zase klesali, s nadějí procházeli komnaty a zklamaně se vraceli zpět z nepropustných chodeb, neměl představu. Snad stovky let.
Mandragora s Elpis uhasily svá magická světla, Arnust ale dál umanutě zíral do plamene vlastnoručně vytvořené louče. Když byla se zasyčením uhašena modrým světélkem z Mandragořiny netrpělivé dlaně, nemělo smysl dál se vyhýbat pravdě. Zesilující horko neměla louče na svědomí. Ani to světlo na opačném konci chodby.
xxx
Dračí samice byla temně rudá, téměř fialová. To bylo to druhé, čeho si Arnust všiml. První věcí bylo, že byla obrovská. Tak obří, že se drakobijce ani neodvažoval odhadovat délku, ačkoliv vzhledem k velikosti spáru...
"Deset sáhů," přerušila ohromené ticho sebejistým šeptem Mandragora.
Arnust neslyšně polkl. Největší známý drak měl sotva čtyři. Trpaslík, co na ně čekal venku, tak čtvrtinu z toho.
"Má úplně zakrnělá křídla," zašeptala Elpis vedle něho tiše, přesto Arnust téměř nadskočil a zahleděl se na hlavu na konci té šupinaté hory. Obrovské víčko bylo naštěstí stále zavřené a nehybné. Vlastně celá bestie byla nehybná. Vypadala by jako mrtvá, kdyby z nozder třepetavě nestoupaly dva tenoučké proužky dýmu. A z pootevřené tlamy v pravidelných intervalech neproblikávala oranžová záře.
Avšak místnost, snad bývalá zbrojírna, možná věznice, neosvětloval jenom dračí oheň. Těsně pod tlamou se blýskala líně tekoucí řeka. Mandragora k ní přiklekla, Arnust viděl, jak se jí obličej leskne potem. Pomalu vstala.
"Proto tedy hromadí poklad," zašeptala na hranici slyšitelnosti sama k sobě. Arnust přistoupil k čarodějce. Cítil žár jako z rozpálené pece. Ale vůně byl jiná, než znal z kováren a zbrojíren. Nakyslá, dusivá, omamná. Takhle tedy voní roztavené zlato? Zlatá řeka, neustále po stovky let ohřívaná dračím dechem, se rozdělovala do dvou ramen a pomalu a syčivě obtékala malý kruhovitý ostrůvek. A uprostřed toho ostrůvku, pečlivě naskládaná v pyramidu, se leskla dračí vejce. Obrovská, kovově šedá a muselo jich být...
"Alespoň stovka..", vynásobila hbitě chytrá čarodějka obvod kruhu s výškou kužele. Nebo něco takového.
Ta nezakrytá lačnost v hlase probrala Arnusta z transu. Vytáhl meč, opatrně, aby nezavadil o přezky zbroje, a položil jílec na krk pokrytý rudými vlasy.
"S dovolením, ale máme zde jistou misi," mírně zachraptělo jeho vyprahlé hrdlo.
Oba se s nadějí otočili na druhou čarodějku, jejíž oči žhnuly stejným rudě zlatým leskem jako roztavený královský poklad.
Elpis oči zavřela, v tu chvíli to vypadalo, jakoby celá místnost potemněla. Pak se zadívala na pravou ruku a pomalu rozevřela dlaň. Uprostřed, kousíček nad zhrublou kůží, se objevila bílá průhledná bublina, postupně měnící barvu do modra. Arnust slyšel vlastní dech, obou čarodějek i ten čtvrtý pravidelný a pomalý. Žlutý kov cinkavě praskal a omamně páchl.
Elpis zamířila modrý paprsek na alchymistický poklad a třesavě vydechla.
Jedno vejce, to na úplné špici, se orosilo drobnými kapičkami, ty se slily do tenkých pramínků zanechávajíc za sebou droboučké síťované prasklinky, tenké jak pavučina. Ta pomalovala celou skořápku. Pak vejce puklo. Znělo to podobně, jako když v prázdné místnosti spadne železná poklice na kamennou podlahu. Těsně vedle vašeho ucha.
Elpis bleskově sevřela dlaň v pěst, jen krátké zasyknutí prozradilo popálení. Před očima poskakovaly barevná kola, v uších dunělo bušení srdce. Arnust se rychle vzpamatoval a opřel se do zbraně. A málem přepadl. Mandragora vedle něho již nestála. Když se s tichým zaklením pátravě otočil, zíral do největšího oka na světě. Bylo temně žluté a černá úzká zornička zaplňovala celý vesmír. Arnust se schoulil pod tíhou toho pohledu a upustil meč. Bolestivě se držel za spánky drcen vzpomínkami na každou dračí hlavu, kterou oddělil od krku, každou odseknutou šupinu, každý zlomený spár, natržené křídlo. Jen z obrovské dálky slyšel výkřiky, vítězné i zlostné, a pak ho obklopil ohlušující rámus, ve kterém nezůstal prostor pro vlastní myšlenky, jen nepopsatelná bolest probodávající mozek skrz naskrz.
Cítil, že je vláčen. Nebránil se, jaký to mělo smysl?
Znovu ten křik, tentokrát hlasitější. Možná blíž? Snad obsahoval slova, ale on nerozuměl. Nebo rozumět nechtěl. Proč by měl vstávat, když je všechno ztraceno.
"Arne!"
Zatřásl hlavou a otevřel oči, ale jediné, co viděl, byl kouř a prach.
"Musíme pryč!"
Stále cítil tah a začal si uvědomovat, že mu někdo cloumá rukávem. Neměl sílu se vymanit.
"Prosím! Postav se."
"Elpis?"
Neviděl jí, ale poznal její hlas na pokraji paniky. Pokusil se zvednout, ale něco ho bolestivě udeřilo do zad.
"Vejce?" přišla první myšlenka.
"Zničila je!" křičela Elpis a strhávala z něho napadané zdivo.
Arnust se trochu vzchopil a zkusil spolupracovat, i když mohl lézt jenom po čtyřech. Věděl, koho tím myslí. Raději nikdo, než cizí. Hrůza ze vzpomínky na obyvatelku hradu ho zvedla na nohy a klopýtal za drobnou čarodějkou stále ho svírající za rukáv.
"Co se stalo?" vypravil ze sebe při potácivém úprku. Snažila se mu to vysvětlit. Nerozuměl.
"Vzala vejce."
"Jenom, aby na sebe upoutala pozornost!"
Nevěřil. Nemohl. Proč by je pak nechala potácet se v chodbách, zatímco obří matka v zuřivém vzteku bořila svůj úkryt a vězení zároveň.
V hlavě měl stále mlhu. Zem pod nohama se třásla.
Proběhli chodbou, která se za nimi z hlukem bortila, přeskákali chybějící schody, děs jim přidával na rychlosti.
Už byli zpátky v trůním sále, na konci místnosti viděli paprsky slunce,
Z úzkého otvoru ve skalní stěně vyletěli jak špunt z napěněné lahve a jen díky Arnustovi a jeho lana se nerozbili o vodní hladinu v hlubokém dnu rokle. Arnust se snažil ze všech sil udržet třesoucíma se rukama sebe i Elpis křečovitě ho svírající kolem krku, zapíral se o kořeny vrostlé mezi kameními kvádry zdi a pomalu stoupal výš, zatímco se hora třásla a polykala jeden strom za druhým. Na vrcholu padl na zem s čarodějkou stále na zádech, držel se jednoho z posledních smrků a modlil se ke všem entitám.
Pak náhle všechno přestalo a Arnust věděl, že je konec. Už neslyšel žádný obviňující hlas ani výkřiky beznaděje. Nechal hlavu klesnout do prachu a zhluboka oddychoval. Když se dívka skutálela dolů, cítil úlevu a lítost zároveň. Ještě jednou zhluboka vydechl. Vítězoslavně. Dokázali to. Vyhráli bitvu, jednou vyhrají i válku. Vejce jsou zničená.
Nebo alespoň většina...
Vzpomínka ho vrátila do reality rychlostí blesku. Otevřel oči plné prachu a rozhlédl se. Nikdo u něho nebyl. S námahou vstal a podíval se pořádně. Pak se zaposlouchal. A rozeběhl se.
Když stále ještě otřesený doběhl ke zdroji hluku, nevěděl, zda se začít smát nebo hystericky hulákat. Na druhém konci tabule, která se nyní změnila ve změť hradních ruin a popadaných kmenů, stála Mandragora v dramatickém postoji opřená oběma dlaněmi do proudu fialové magie, který se na druhém konci tříštil jako vodopád o ochranný štít Elpis chvějící se před polomrtvým drakem, který se zdál být ještě o něco menším. Arnust zaklel a chvilku si pohrál s myšlenkou, že počká, až oběma dojde energie, pak se ale nadechl a sevřel meč. Než se však na stále ještě třesoucích se nohách přiblížil k dračí hlavě, byl odhozen zpět. Zaklel hlasitěji a vulgárněji a sveřepě se začal škrábat na nohy. Pak ztuhl. To Elpis na něho mířila svojí drobnou dlaní a připravovala se k dalšímu úderu. Nestihla to. Purpurový Mandragořin paprsek zazářil novou intenzitou nad blížícím se vítězstvím. Arnust otevřel ústa k varovnému výkřiku, ale přehlušil ho mnohem mohutnější hlas. Dosud ležící zvíře zvrátilo hlavu a máchlo křídly.
Smrtící proud se zařízl do jeho těla, síla úderu ho odmrštila půl sáhu dozadu, při svém křečovitém pádu malou čarodějku téměř zalehl. Arnust se rozeběhl a s vypětím sil odtlačil nehybné plazí tělo.
Kulaté hnědé oči v bledém obličeji na něho hleděly vytřeštěně, Arnustovi se zastavilo srdce. Když se dívčin obličej zkrabatil a se zakvílením se překulila na břicho, zhluboka si oddychl. Nechal jí chvíli bědovat a sám se vzpamatovával z exploze adrenalinu. Druhou čarodějku nehybně stojící na kraji mýtiny ignoroval.
"To už stačí, byl to jenom drak," řekl později, drsněji, než zamýšlel, když hlasitý nářek nepolevoval a opatrně se dotkl ležící dívky na rameni. Úlekem ucukl. Ruku měla jako kus ledu. S trhnutím ji přetočil na záda a potlačil výkřik. Oči měla žluté jak květy pampelišky, tvář se křivila bolestí. Chytla se za hlavu a začala se nekontrolovaně třást. Snažil se jí obejmout, ale vysmekla se mu.
Svázaly ho neviditelná lana a tak jenom bezmocně přihlížel, jak se její jemné prsty protahují, drobné tělo nadouvá a lopatky mění svůj tvar, křiví se a rostou. Arnust zavřel oči a proklínal Mandragoru, že si nemůže ani zakrýt uši. Ještě dlouho poté, co nastalo ticho, se neodvážil podívat.
"Neuvěřitelné," zašeptala čarodějka nemožné s nepatřičným obdivem, "dokonalá konjunkce."
Arnustův žaludek se začal bouřit.
"Už je to v pořádku," ozval se po chvíli opět hlas Mandragory, tentokrát tichý a hřejivý, "postarám se o tebe."
Arnustovi bylo jasné, že nemluví na něho. Silou vůle otevřel oči. Na planině ležel malý černý drak se zelenou opalescencí. Celý se třásl a zhluboka oddychoval, jako by potlačoval dávení. Červenovlasá čarodějka ho hladila po šupinaté hlavě a láskyplně se na něj, na ní?, usmívala. Pak vstala, upravila si na zádech tornu - jeho tornu! - naplněnou k prasknutí, utáhla si opasek s háčky a stále trochu nejistě sedla na dračí hřbet. Pošeptala jí - jemu? něco do ucha. Zvíře pomalinku a váhavě roztáhlo křídla a zvedlo se na nohy. Pak zatřáslo hlavou, rozeběhlo se ke kraji skaliska a skočilo. Dvojí vítězoslavný křik, byť jeden značně neartikulující, se rozlehl údolím, a pak už byla vidět jen temná dračí silueta rozpouštějící se v západu slunce.
Teprve poté se Arnust pohnul, ačkoliv paralyzační kouzlo již dávno nepůsobilo.
Zvedl se. Ve zvětšujícím se šeru se rozhlédl po okolí. Očistil meč a zasunul ho do pochvy, oklepal zbytky hlíny, písku a kamení. Utáhl řemeny na zbroji a vydal se na západ.
Byl drakobijce.
Konec