My z Ronavionu: Kapitola 7. Potají

 

O

pravy v Březové Mezi probíhaly dobře, ať už díky pomoci od krále a nebo šikovnosti místních řemeslníků. Nyní navíc dorazily pomocné síly od knížete Faedora, správce oblasti, v níž se Březová Mez nacházela. V době útoku byl bohužel s rodinou na cestě zpět z Vertpauxu, takže se o něm dozvěděl až předchozí den. Nicméně dělal co bylo v jeho silách, aby svým vazalům pomohl.

Janus, mladý kapitán z Titovy vzdušné hlídky, zrovna stál před opatrovnou a díval se, jak knížecí pacholci nosí dovnitř pytle se zásobami za přikyvování královského úředníka. On a několik dalších gardistů zde muselo ještě nějakou dobu zůstat  ?  prý z rozkazu krále, ale jen jestli spíše ne z Ferrenentova rozmaru.

„Co koukáš, modropláštíku?“ ozvalo se za ním. Byl to Eatarin, místní léčitel, což znamenalo i jedna ze dvou hlavních autorit. To on zřídil v Mezi opatrovnu pro osiřelá mláďata. A také neměl příliš v lásce lidi  ?  tím pádem ani Jana.

Janus se s ním nechtěl hádat, a tak raději zašel za roh. Avšak zrovna, když chtěl zajít úplně za budovu, musel ucuknout zpět.

Vzadu spatřil půlčíka a elfí dívku, jak se drží za ruce a o něčem zasněně mluví. To by ani nebylo nic tak neobvyklého, kdyby to nebyli Tinuneth, Eatarinova nejstarší dcera, a Andry, kovářský učeň. Ti mají teda odvahu, za zády jejího otce! pomyslel si kapitán, a jakmile se Tinuneth začala k Andrymu naklánět, raději šel zpátky.

Eatarin zrovna zacházel dovnitř s jiným elfem, který mu byl nápadně podobný, zřejmě tedy šlo o jeho bratra Ealarina. U vchodu teď stála dívka, podle špičatých uší rovněž z elfího rodu. Byla oblečená ve světle zelené halence a dlouhé žlutohnědé sukni s úhledně uvázanou zástěrkou. Její vlasy, sčesané z čela, jí tvořily na zádech vodopád zlatých kadeří a oči měla jasné, modré jako samo nebe. Janusovi někoho připomínala, ale nemohl si vzpomenout, koho.

„Vy jste Ealarinova dcera?“ zeptal se a v tu chvíli by si nejraději dal pohlavek. Co ho to napadlo?

Usmála se na něj. „Kdepak. Pan Ealarin má mladou ženu, a jejich děti jsou ještě maličké. Já jsem Elena, nová pomocnice v opatrovně, příbuzná paní Pelereth.“ Náhle přišla Janovi poněkud nervózní.

„Ti dva asi budou dvojčata, že ano? Myslím Eatarina a Ealarina.“

Pokývala hlavou. „To ano, ale ve skutečnosti si jsou podobní asi jako voda a oheň  ?  Ealarin má pořád dobrou náladu a všechno řeší s klidem, kdežto Eatarin... škoda mluvit, a těžko říct, jestli to je z toho, že má třikrát víc dětí než jeho bratr.“

Všiml si, že si dívka prohlíží jeho oděv. „Já vím, všem přijde zvláštní, že nosíme tradiční drachereinskou zbroj, ještě z dob císařství.“ Světle modrý plášť sepnutý na rameni ozdobnou sponou, přilbice s chocholem  ?  rovněž světle modrým  ?  naleštěný stříbřitý kyrys s vytvarovaným svalstvem, krátká kožená suknice, jejíž barvu netřeba zmiňovat, bílá tunika a samozřejmě páskové sandály. S tím rozdílem, že původně byly všechny barevné části červené a kyrys zlatý, aby ladily s erbovními barvami císaře. Ale ty časy byly dávno pryč, a zlatého letícího draka v rudém poli vystřídal před mnoha a mnoha lety bílý gryf v poskoku v modrém poli.

„Eleno!“ ozvalo se z opatrovny a brzy na to se ve dveřích objevil Ealarin. „Pojď už dovnitř, tohle tvůj první den v opatrovně a ze všeho nejdřív je třeba tě zaučit.“ Narozdíl od Eatarina se na mladého kapitána jen vlídně usmál a kývl mu na pozdrav.

„Rád jsem tě poznal, Eleno. Snad se ještě potkáme,“ vyhrkl Janus a namířil si to pryč.

Eloeren nevěděla, co si o tom má myslet, a tak raději následovala staršího elfa.

Budova měla hlavní chodbu, po každé straně bylo několik místností a jedna velká i na jejím konci. Dále zde také bylo schodiště do patra.

„Nuže, začneme s prohlídkou budovy,“ prohlásil její opatrovatel a pokynul jí, aby šla hned do první místnosti vlevo.

Otevřela dveře, a vzduchem zavonělo něco dobrého - ocitla se totiž v kuchyni.Vypadalo to zde podobně jako v té kuchyni, kterou měli doma v paláci. Podlaha a stěny byly obloženy dlaždicemi se zelenou a bílou glazurou, skříňky a stoly dřevěné se žulovými deskami. Nechyběla ani dvě ohniště a dvě pece.

V rohu místnosti právě trpaslík s elfem měli na starost přípravu masa. Mezitím, co jemné ruce elfa obratně kuchaly ryby a vytahovaly z nich páteře tak, aby neměly kosti, trpaslík mocnými údery sekáčku porcoval kus prasete. Vedle nich elfí dívka čistila ovoce a zeleninu - vykrajovala jádřince a tvrdé části, které by nešly uvařit, oškrabávala slupky a odkrajovala nať. Dále zde byli tři hobiti, kteří všechno krájeli na co nejjemnější kousky. To, co nakrájeli, pak vždy přinesli starší elfce, která suroviny rozdělovala do hrnců a dohlížela na jejich vaření. Jakmile uviděla Eloeren s Ealarinem, odložila zástěru a šla k nim.

„Švagre, vítej!“ Teď Eloeren poznala, že je to Caranessa. Pokud se někdy vrátím domů, budu se jí muset nějak odvděčit, pomyslela si princezna.

Ealarin jí pozdrav oplatil úsměvem, při němž se mu kolem koutků úst udělalo pár vrásek, ne stářím, ale od smíchu.“Zdravím, Caro. Víš, zaučuji tady Elenu,“ a položil dívce ruku na rameno.“Je vzdálená sestřenice od Pelereth. Eleno, to je Caranessa, žena mého bratra.

Co to říká? Vždyť Caranessa mě- aha, oficiálně ještě nezná. Je tedy třeba přímo přistoupit na Ealarinovu hru, vlastně na klamání celého království. Ale je to i Titova hra, hra o mě... uvědomovala si v duchu. „Dobrý den,“ pozdravila tedy a stiskla ženě ruku.

„Ráda tě poznávám, Eleno. Doufám, že se ti práce v opatrovně bude líbit  ?  a pokud budeš chtít, pomocnici v kuchyni vždy uvítám.“ Vzala jednu mísu, nabrala do ní jídlo z jednoho z hrnců a dala ji Eloeren do rukou. „Jelikož máte určitě cestu kolem mláďat, nakrmte je prosím - už je čas.“ S tímto se s nimi rozloučila a vrátila se ke svým povinnostem.

Ealarin jí pokynul, ať ho následuje dál, mezitím co princezna nechápavě zírala na mísu plnou podivné kaše, v níž se míchalo dohromady přinejmenším pět různých vůní. „Co to je?“ zeptala se udiveně.

„Svačinka,“ zasmál se léčitel. „Ne však pro nás, jak říkala Caranessa. Tahle je zrovna pro ta nejmenší mláďata, která ještě neumějí pořádně kousat, a zároveň musí jíst hodně často - nezdá se to, ale jejich malá rostoucí tělíčka spotřebují tím neustálým pobíháním a poskakováním spoustu energie.“

Eloeren ke směsi znovu, důkladněji přičichla a zašklebila se. „U Ypnael, co v tom je?“

„Vše, co potřebují,“ odpovídal s klidem Ealarin. Ten ke kaši také přičichl, avšak bez sebemenšího znechucení. „Jablka, mrkev, řepa, ovesné vločky, a také mák.“

„Jak jim to může chutnat?“ divila se.

Ealarinův výraz teď o něco zvážněl, takže se podobal o něco víc svému bratrovi.“Jsou ráda, že mají co jíst, když přišla kdovíjakým hrůzným způsobem o rodiče. Kdyby je lidé z vesnic nezachraňovali a nebrali do opatrovny, byla by venku odsouzena ke smrti hlady nebo by si je našel Kostitřas. Občas je i dřevěná lžíce cennější než ta ze zlata a posázená drahokamy, Eleno.“

Eloeren trochu sklopila oči, protože si uvědomila, že se zachovala nevhodně. Odvedla proto diskuzi jinam. „A kdo je Kostitřas?“

„Velký dravec, ronavionský jedozubý,“ odpověděl léčitel, už zase o něco klidněji. „Během teplých měsíců obchází okolí, a jeho oblíbenou kořistí bývají právě malá mláďata. A nezabíjí ani tak kvůli hladu, jako spíš pro radost.“ V tu chvíli se zastavili na konci chodby. Ealarin opatrně otevřel dveře a přidržel je Eloeren.

Dívka měla co dělat, aby jí mísa nevypadla z rukou - sotva totiž vstoupila dovnitř, se vzrušeným pískotem se k ní nahrnula mláďata, některá menší, některá větší, draci i malí gryfové. Ta, která měla křídla, vyskakovala do vzduchu a přitom jimi mávala jako o život; ne, že by jim to bylo k něčemu platné. Princezna těkala očima sem a tam a nevěděla, co má dělat. Teď už ji i dva malí gryfové začali tahat za sukni a žmoulat ji v zobákovitých čelistech.

„Uklidněte se, no no!“ Pomoc přišla záhy od mladé elfí dívky , která se vynořila zpoza rohu se dvěma dráčaty v náruči. Zastavila se u Eloeren a vrhla tázavý, napůl zvědavý pohled na Ealarina.

Ten se postavil tak, že byl u obou dívek a každé z nich položil ruku lehce na rameno. „Eleno, to je Tinuneth, bratrova nejstarší dcery. Tinuneth, Elena je nová pomocnice v opatrovně.“ V tu chvíli ho však jedno mládě zatahalo za háv, aby mu naznačilo, že ono a vlastně i všichni ostatní už mají hlad. Léčitel si povzdechl, vzal nádobu od Eleny a šel až k protější stěně, kde byla vyrovnaná řada mističek. Do nich začal rozdělovat směs, a jakmile tak učinil, všude, kam byste se podívali, viděli byste vrtící se ocásky natěšených chráněnců. Ti se občas málem přerazili, když se snažili dostat ke své misce. Brzy se místnost naplnila spokojeným pomlaskáváním.

Ealarin je chvilku pozoroval, a pak se vrátil k dívkám. „Jsou roztomilí, když si plní bříška, že ano? Ale tím vaše povinnosti nekončí – po takové baště budou zašpinění a bude třeba je vzít vykoupat.“ podíval se směrem k Tinuneth. „Ujmeš se za mě Eleny? Musím ještě něco důležitého zařídit.“

Tinuneth přikývla a rozloučila se se strýcem. Pak se otočila na Eloeren. „Tak ještě jednou – vítej v opatrovně.“

 

„Zatřes trochu se světluškou,“ špitl Aranas a obrátil stránku. Seděl, nebo spíše se schovával, s Tionelem, svým nejlepším kamarádem, pod jedním ze stolů v palácové knihovně. Ze všech místností se knihovna od pádu císařství změnila nejméně, její strop stále podpíraly mramorové sloupy a stěny a podlahy zdobila - Titem III. Badatelem a jeho žáky obnovená - mozaika. Kdyby během Šarlatového puče císařští knihovníci neschovali většinu knih do těch nejtajnějších sklepení a nezaložili v knihovně sami požár, aby odlákali Uchvatitelovy muže,mnoho cenných svazků by se vskutku obrátilo v prach.

Ale Aranasani Tionel o starobylé svitky a vůbec o historii zájem příliš nejevili, a tak si četli něco mnohem zajímavějšího; to, že ona kniha nebyla příliš vhodná pro jedenáctileté chlapce, byla věc druhá. Jinak to byla krásná práce: vázána v kůži, stránky v ní popsány úhledným písmem, a mezi nimi vždy na celé straně vyveden vskutku věrohodný a povedený obrázek.

Chlapci přečetli půl stránky, a pak jim zčervenaly tváře a rozchichotali se. „Ten Foccacio musel být geniální!“ poznamenal Tionel.

Naneštěstí, právě oním zachichotáním na sebe upozornili. Pod stolem se z ničeho nic objevily dvě ruce, každá z nich chytila jednoho za špičaté ouško, a nemilosrdně vytáhla na světlo. „A mám vás, vy uličníci!“ prohlásil vítězoslavně majordomus Ferrenent.“Místo, abyste se šli učit, schováváte se pod stolem!“ Pohled mu sklouzl na knihu, kterou si Aranas dosud tiskl k hrudi. V tu chvíli se zamračil, jak nejpřísněji uměl.

„Strýčku...“ pípl Aranas a on i Tionel vykvikli, když se jim dostalo pohlavků.

„Dvojnásobní uličníci!“ rozzlobil se Ferrenent. „Jen počkejte, až se o tom vaše matky dozví-“

„Co se to tady děje?“ přerušil ho hlas ode dveří. Byl to Titus, ale bez obvyklé koruny a pláště, s vlasy rozpuštěnými, spadajícími kousek pod ramena.

Za ním stál Edgar, místní knihovník, a tvařil se přísněji než obvykle. „V knihovně má být ticho a klid. Máte štěstí, pane majordome, že tady nikdo kromě vás tří není!“ vyčinil Ferrenentovi a posunul si na nose kulaté brýle.

Ferrenent se na oplátku zatvářil jak nejpřísněji jen uměl a pokynul oběma, ať přijdou blíž. „Já seje tady snažím vychovávat! Jen se pojďte podívat, co vyvádějí.“

Edgar s dovolením opatrně vzal knihu od malého prince. „Giordanni Foccacio: Elfameron,“ přečetl nahlas titulek. „Kniha o deseti elfech, sedmi mládencích a třech dívkách, kteří se během nájezdu orků schovávají v lesní jeskyni a aby si ukrátili čas, než pro ně přijde pomoc, vyprávějí si příběhy,“ usmál se.

„Ale jaké příběhy!“ rozlítil se majordomus a už už vytahoval svůj pověstný hřeben.

Knihovníka však jeho čertění ani v nejmenším nezajímalo, a zběžně Elfameron prolistoval. „Nicméně, tento výtisk nemá na první a ani žádné jiné straně otištěný znak královské knihovny, takže není místní. Navíc, Elfameron je mezi dvořany velmi vyhledávaná kniha, takže bych věděl, kdyby si ji někdo půjčil,“ zakroutil hlavou. Podíval se na Aranase s Tionelem. „Kde jste k ní přišli, chlapci?“ zeptal se jich klidným hlasem.

„Strýček Ferrenent si ji tady zapomněl,“ odpověděl princ s nevinným výrazem, ale mírně škodolibou jiskrou v očích.

Tomu se Titus i knihovník museli zasmát. „Tak vidíš, strýčku, příště si na své knihy musíš dávat větší pozor. Navíc tím chlapcům sám nejsi příliš dobrým příkladem.“

Ferrenent chtěl něco namítnout, ale nic neřekl. Bylo vidět, jak rudne v obličeji, a vzteky to nebylo. Proto jen zastrčil hřeben zpátky do kapsy kabátce, sebral Edgarovi knihu a urychleně se odporoučel z místnosti.Aranas s Tionelem uznali, že v knihovně už není co dělat,a tak  poděkovali Titovi a odběhli pryč.

Edgar se otočil na krále. „Nuže, Výsosti, jakou knihu jste si chtěl přečíst?“

„Historie Ronavionu a přilehlých království, svazek IV.: Severní podzemní říše,“ Titus si usmyslel, že by bylo lepší, kdyby ke své nastávající královně - a bohužel i tchýni - nepřistupoval tak negativně, ale pro to bylo třeba se trochu snažit. Navíc, Isien se také určitě učí o historii Ronavionu.

Knihovníkovi to samozřejmě došlo a pozvedl obočí. „No vidíte, Výsosti, to je přístup hodný moudrého panovníka! Následujte mne.“ Ani nemusel listovat v katalogu, a naprosto neomylně zavedl Tita k regálu, v němž se nacházely všechny svazky Historie Ronavionu a přilehlých království. Začal hledat stoličku, aby na knihu při svém malém vzrůstu dosáhl. Sám Titus nevěděl, jestli Edgara lze zařadit k nějaké rase. Byl sice malý, ale zároveň i docela drobný, což nesedělo na hobity, ani na trpaslíky. Zároveň se jeho uši zdály trochu špičaté a rysy v obličeji byly nejvíc ze všeho elfí. A aby toho nebylo málo, jeho žena byla hobitka, takže původ jejich dvou dětí už byl úplně nezařaditelný.

Titus se natáhl a knihu z police si vzal sám. Knihovník se jen usmál a zmizel mezi regály, aby nechal Titovi klid na čtení. Ten se posadil k jednomu ze stolů a otevřel knihu na straně s rejstříkem, aby našel jednoho určitého panovníka. Pokud si pamatoval, Titus I. Obnovitel svedl svou nejslavnější bitvu proti Dareovi I.a Nenenze I. na Zpívající planině. Nalistoval proto příslušnou stranu a začal číst.

...střetly se přímo uprostřed pláně, dvě armády - jedna složená z trpaslíků, lidí a světlých elfů, druhá temných elfů, přičemž ta temných elfů se zdála oproti zbytku malá. Král i královna se však tvářili pyšně a sebevědomě, a Titus se svými spojenci měl brzy poznat, proč: zaduly válečné bubny a z okolí se vyhrnuly stovky bojechtivých orků, mužů i žen...

Tuto část mladý král přeskočil, protože ji znal nazpaměť z Ferrenentových hodin historie. Ale nikdy se nedozvěděl, co se dělo v království po neúspěšném návratu Nenengy se zbytkem armády a bez manžela. Našel tedy očima zajímavěji vyhlížející pasáž a dal se znovu do čtení.

...jakožto regentka, stala se z královny vdovy Nenenga I. do doby, než její nejstarší dcera plně dospěje. Výchovu dětí převzala Dareova v té době ještě neprovdaná nevlastní sestra. Od té chvíle se začaly v Říši dít podivné věci.

Královně se zhruba sedm měsíců po králově smrti narodil syn Adson. Z nějakého důvodu v té době i záhadně zmizely dvě starší princezny a ušetřena zůstala pouze ta nejmladší, tříleté děvčátko. Někteří si narození prince spojovali právě s jejich zmizením, a ti nejradikálnější tvrdili, že je Její Výsost nechala odstranit, aby na trůn mohl usednout Adson. Tyto pomluvy se rozšířily ještě více, když královna-matka povolila - či přímo trvala na sňatku svých dvou přeživších potomků. Nejvíce populární bylo, že otcem prince vůbec nebyl zesnulý Dareos, ale jakýsi temný démon; dvorní dáma, přítomna u jeho narození,do konce života zapřisáhle tvrdila, že novorozené dítě mělo malé růžky a krátký ocas, oboje však ve chvíli, kdy bylo dáno své matce do náruče, zmizelo...

Při čtení oné pasáže přeběhl Titovi mráz po zádech: že by jeho nastávající měla ještě ke všemu kapku démonské krve? Snad jejich děti mít růžky a ocásky nebudou.

 

Měsíc stál vysoko na obloze a moudře shlížel dolů společně s hvězdami. Tam někde dole stál provizorní přístřešek, vytvořený ohnutím a následným svázáním skupiny mladých stromků dohromady. Nebylo to nic příliš pohodlného či útulného, ale jako střecha nad hlavou přes noc dostačující.

Dnešní den plný pochodu byl únavný, a tak všichni spali jako nemluvňata. Jídlem museli šetřit a místo toho jíst bobule a jiné věci, které rostly kolem.

Ani dnes Akiri nepřemluvila Černohřívka, aby spal u ní, a tak se opět otočila zády od Farendalla a položila mezi ně meč. Trávit noc v jeho blízké přítomnosti jí bylo nepříjemné - nechtěla si přiznat, že z něj má stále trochu strach. On jakoby to vycítil, a celý den ji zlobil a připadalo mu to hrozně vtipné. Kluci, pomyslela si Akiri po každé jeho narážce. Ale pokud chce dosáhnout cíle, bude jeho přítomnost muset nějak přetrpět. Ale čeho se opravdu bála a co jí bylo nepříjemné, bylo pomyšlení, že by se snad Černohřívek už nechtěl vrátit s ní domů a namísto toho zůstat s Farendallem a Jasnokřídlou. To pro elfinku bylo nepředstavitelné. Vzít od ní Černohřívka by se příliš nelišilo od toho, že by ji někdo roztrhl na dvě poloviny a ty rozhodil po okolí velice daleko od sebe. Ale možná by Farendall i Jasnokřídlá mohli pak odejít s nimi Meze  ?  stejně nemají kam jít, a rodičům by určitě dva vesničané navíc nevadili. Začala se jí klížit víčka. Zívla, naposledy upravila svou polohu do o něco pohodlnější, zabalila se víc do pláště a usnula. 

A to byla chvíle pro Tvora. Téměř neslyšně slezl dolů z letitého habru a zavětřil. Neznámí návštěvníci stavící si přístřešek upoutali jeho pozornost už předtím, ale teprve teď, když spali, si je mohl pořádně prohlédnout. Zastříhal ušima a opatrně postoupil dovnitř. Jeho oči, v nichž se sléval jantar a roztavené zlato, viděly ve tmě jasně. Prohlížel si jimi všechny spáče, jednoho po druhém: dva mladé hřivnáče, schoulené do jakéhosi klubíčka, statného barbara oděného do pláště z medvědí kůže...

A pak jeho zrak spočinul na ní. Dívka, hezká jako obrázek, s hřívou tmavě hnědých vlasů. Ale možná by byla ještě hezčí, kdyby na sobě neměla tuniku a kalhoty, vyčuhující zpod tmavozeleného pláště, ale šaty. Šaty z hedvábí, možná písečně žlutého, možná v barvě zralých malin, a nebo v něžném broskvovém a blankytně modrém. Vlasy svázané do složitého účesu, některé pramínky volné, aby rámovaly její překrásnou tvář.

Oči se mu zaleskly slzami, a jedna z nich skanula dolů, aby se vpila do země u jejích nohou. Otočil se a vyšel ven stejně potichu, jako předtím vstoupil. Ještě se uvidíme.

---