Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePlná beznaděje
Autor
Kate3
Pršelo. Kapky líně dopadávaly na okenní tabule a pomalu klouzaly směrem dolů k parapetu. Blesky v dálce bičovaly oblohu, hromy burácely na znamení blížícího se konce světa. Tíživá myšlenka otřásla, jak jejím tělem, tak myslí. A nejen z jejích myšlenek byl cítit chlad. Oheň v krbu vyhasínal, ani tenká deka neochránila křehké tělo před zimou, která urputně zabalovala třesoucí se matku do mrazivého pláště.
Dávno nebyla dívkou, avšak každý, kdo ji viděl, musel uznat, že její naivní, laskavé a tolik vřelé chování a jemný úsměv na tváři, připomínaly dívku, kterou kdysi bývala.
Přes všechny ty studené věci kolem vstala z postele, zabalila se do té zatraceně slabé přikrývky a přešla k oknu. Čelem se opřela o chladivé sklo a drobným prstem se dotkla dešťové kapky, která právě dopadla kousek vedle její bolavé hlavy. Bříškem prstu sledovala cestu krůpěje vody, dokud nesklouzla po okně až úplně dolů. Zabalila se více do jediné prošívané ochrany, kterou měla a ustoupila dva kroky od oslňujících světel zářících za oknem.
Čekala, kdy se vrátí, ale nedokázala určit, kdy to bude. Chvíli ještě pozorovala deštivá mračna a po době, která by se dala nazvat: plná beznaděje se odebrala k vychladlé posteli, kam znovu ulehla.
Najednou se dveře otevřely a ložnicí se mihl tmavý stín, který se zastavil u manželské postele. S očima plnýma naděje vzhlédla k jeho obličeji. Když si všiml jejího ztrápeného výrazu, jen smutně zakroutil hlavou a pomalu si lehl vedle ní. Zabalil ji pevněji do deky a schoval v láskyplném ochranitelském objetí.
Oba je to ničilo, čekání na něj, naděje, že se přece jednou vrátí, obávali se o jeho zdraví a doufali, že se vrátí domů. K nim domů…
Tu mladou ženu naděje nikdy neopouštěla a její muž jí k tomu nechtěl dát sebemenší důvod.
Zablýsklo se a zahřmělo.
Objal ji těsněji.
A stejně jako kapky na skle, dopadaly i na jeho košili drobné slzy ranní rosy.
7 názorů
Lakrove, děkuji. Jen chci říct, že občas i já po čase objevuji, že v mých textech se skrývá něco, co jsem při jeho psaní nezamýšlela. A až pak mi dochází, že mají pro mě hlubší význam, který by ale po svém prozrazení už nedával textu to správné kouzlo.
Ještě jednou děkuji.
Napsané je to hezky, čte se to dobře (taky vzhledem k nevelké délce), ale proč je to napsané, zda nebo co se v tom textíku něco skrývá, to nedokážu dešifrovat ani po přečtení názvu a (opakovaném) prologu.
No, tak tohle bych označila jako nic moc...není to vysloveně strašný, ale je to krátky a i tak moc dlouhý... je tam snaha o atmosféru, ale tlačí na pilu, takže moc nepůsobí... a nějaká dívka, co vlastně není dívka se tam jen ploužív dece, co vlastně nehřeje, ale stejně jí do toho furt někdo balí, vzhlíží k obličeji stínu a kapky stékají dolu...což dá rozum, páč nahoru by netekly... vrátí, vrátí k nim domů (nějak mě ani nezajímá, jestli to je kanárek, čokl, nebo syn)... no, prostě ani to opakování motivů moc nefunguje a celkově je to tedy formou i obsahem o ničem...
Dávám Katten za pravdu, slzičky mi též vadí i název, jinak se mi dobře četlo.../T.
možná bych ještě změnila ten název - je moc výmluvný, spíš něčím naznačit tu beznaděj, která je v textu pak podrobně popsaná...
Má to sílu, kouzlo - dávám tip. Jen bych to možná ještě jednou přečetla, ubrala opakování (dívka-dívka) a v závěru mě nějak ruší zdrobnělina slzičky