Rafael

Žil jednou člověk jménem Rafael. Odjakživa byl chudý. Chudý byl i děda jeho dědy a chudoba se předávala z pokolení na pokolení, až došla i k němu.

Jednoho dne si Rafael sednul pod strom a přemýšlel o svém osudu. Dřu na poli od ráno do večera a dostává se mi za to jen právě tolik, abych neumřel hlady, pomyslel si Rafael a odhodil svou motyku daleko od sebe. Nástroj mu připomínal jeho bídný stav. Čas plynul a Rafael usnul.

„Už je čas!“ ozvalo se zpoza stromu. Rafael si otřel rozespalé oči o plátěný rukáv a rozhlížel se po zdroji hlasu.

„Chudoba je bída, ale i s lacinou svíčkou můžeš najít ztracený klíč“ ozvalo se opět. Teď už Rafael věděl, že hlas vychází z mohutného stromu.

„Pokud budeš kopat dostatečně hluboko na místě, kde jsi odhodil svou motyku, najdeš poklad.“

Rafael byl jednoduchým člověkem, a proto se ničemu nedivil a rovnou šel na místo, kde byla zaseknutá motyka. Kopal a kopal a i když nenacházel nic, co by poklad připomínalo, neustával ve svém hledání.  Byl zvyklý na těžkou práci a tak vydržel kopat přes celou noc.

Těsně před svítáním Rafael v kopání ustal a šel si odpočinout.

 A když se rozednělo, a do vykopané jámy nahlédly ranní paprsky, odhalily jen další bídu.