Nedokončený příběh - úryvky

Úryvek 1
Silnice k městu byla dobře udržovaná, a tudíž pohodlná.  Ada k městu cválala přes dva mírné travnaté kopce, na kterých rostly rozmanité rostliny. Po nich následovala delší rovinka kolem polí a obydlených domů. Tu a tam se občas objevil nějaký rolník s koňmi, který pracoval na poli. Po pravici se rozléhal Ponurý les. Na druhé straně se rozprostírala louka. Rostlo na ní mnoho druhů barevných rostlin. Občas se objevila drobná zvířata, která hledala potravu nebo se přišla podívat, kdo projíždí kolem jejich území. Za rozsáhlou loukou leželo široké jezero. Zde se mísily lodě obchodní s loďmi rybářskými.
V dálce za rozsáhlým jezerem stálo jiné prosperující město než Dor. Jmenovalo se Endor. Jeho defenzivní a útočná stránka nebyla nijak zvláště ohromující. Město Endor se proslavilo svou ekonomikou. Město prosperovalo svým rybolovem, pěstováním rostlin a obchodováním s nerostnými surovinami. Všechno, co se nevyužilo pro místní lidi, se dále vyváželo do zbylých dvou měst – Dor a Eldor. Tato tři města tvořila takzvaný Dorský trojúhelník. Ten byl znám po celém království a v okolí.
Čím více se Ada blížila k významnému městu, tím pohodlněji cesta vypadala. Ada k sobě mírně přitáhla koženou uzdu a kůň se skoro zastavil. Před ní stálo hlavní město Dor.
Kamenné zdi města rozdělovaly Ponurý les s jezerem. Hradby měřily na výšku dobrých patnáct metrů. Tloušťka byla přibližně šest metrů. Ze zdí vedle hlavního vchodu do města vystupovaly dvě hlídkové věže ve tvaru kuželu s točitým schodištěm uvnitř. Ve věžích stála u pohyblivého samostřílu s koly městská stráže v obvyklých zbrojích.
Jejich trup chránil velmi odolný ocelový pancíř, který byl schovaný pod šedým oděvem. Oblečení se skládalo z volných šedých kalhot a z vrchní části podobné košili. Do výbavy pěších stráží patřil také krátký ostrý meč z dorské oceli.
Pod Adou ležel hluboký vodní příkop s kalnou vodou. Na dně příkopu se tyčily ostré vysoké kůly.
Dřevěná masivní brána se spustila přes mělký příkop k Adě. Tím se naskytla cesta do města. Ada popohnala koně, který se rozpohyboval.
Za bránou stáli čtyři silní strážní, kteří se lišili od těch předchozích pouze vzhledem. Ti zvedali bránu pomocí nějakého mechanismu s otočným kolem. Několik desítek kroků za bránou stála ještě druhá záložní zeď, která byla přibližně stejně vysoká a taktéž šest metrů široká. Za touto zdí se rozprostíralo vzkvétající město.
Ada zajela ostruhami koni do slabin. Ten se rozeběhl a cválal velmi pěknou dlážděnou silnicí ke starostovu domu. Na samém konci města Ada míjela kovárny, ze kterých se ozýval zvuk rvoucí uši, když kováři kladivy bili do rozžhaveného železa. Poté se začaly objevovat první obchody se všelijakým zbožím. Cestou Ada projížděla i velice rozlehlým a obchodně důležitým tržištěm, odkud se ozýval ruch přeřvávajících se lidí, kteří se nemohli dohodnout na ceně. Ada rychle cválala skrze mnoho obydlených domů. Ty ležely jeden vedle druhého. Jejich rovné střechy poskytovaly obyvatelům místo na odpočinek ve slunečných dnech.
Po krátké jízdě dojela Ada ke starostovu drahocennému domu. Pohlédla na známé osobní strážce starosty, kteří ji nechali projít. Ze dveří zrovna vycházel obtloustlý starosta se štosem papírů v rukou a zase něco bručel. Ada pouze zaslechla, kolik má zase práce a že nemá žádné volno, které by se mu náramně hodilo.
Město se dělilo na čtyři části podle světových stran. V každé oblasti města panoval zvolený starosta, který se staral o dobrý chod dané zóny. Lidé do jižní části města zvolili Tristiana. Jako starosta byl velmi oblíbený a měl zaděláno na pokojný život bez starostí. Takhle si úlohu starosty představovali obyčejní lidé. Nevěděli, co se skrývá za postavením. Čím větší odpovědnost, tím více námahy. A tak byl Tristian neustále zahlcený prací.
„Tristiane,“ oslovila Ada starostu, když k němu dobíhala. Tristian ihned poznal drobnou postavu. Byl rád, že Adu opět vidí.
„Zdravím, Ado,“ pozdravil s radostným tónem v hlase. „Děje se něco?“
„V lese jsme spatřili Jezdce,“ odpověděla vystrašeně bez nějakého zdržování.
Tristian se udiveně zadíval na Adu. Už zvedal ruku a chtěl něco říci, jenže ze sebe nedokázal udivením dostat ani jedinou hlásku. V krku se mu udělalo sucho a jazyk se mu přilepil k hornímu patru.
„To ale není všechno.“ řekla Ada, uvědomující si situaci. „On chce…,“ nedokázala Ada dokončit myšlenku. Vzpomněla si na Jarvana, jak tam stojí před tou nestvůrou a nemá šanci přežít. Jak ji chlácholil, že všechno bude v pořádku, i když věděl, že jde pravděpodobně na jistou smrt. Adě se vehnaly slzy do očí, začaly jí stékat po tváři a padla na kolena na dlážděnou zem s tváří v dlaních.
 „On chce nejspíš zničit naše město. A Jarvan se vydal za ním, aby ho zdržel.“ Ada se neudržela a začala zase plakat.
„Jarvan je dosti zkušený a určitě má nějaký plán. Vždyť ho znáš. On si ví vždycky rady, jak si počínat,“ argumentoval. Prstem ukázal na posla, který stál opodál jako obvykle, a vysvětlil mu, aby vše, co slyšel, urychleně předal Lordu Lacielovi. Posel zasalutoval. „Ano, pane,“ odpověděl na rozkaz a odebral se kdesi pryč.
Kouzlo rychlého doručování zpráv tkvělo v propracovaném systému poslů. Ti měli svá tajemství, o která se nehodlali s nikým dělit. Nejvíce si chránili tajemství letecké pošty. Pomocí poštovních holubů dokázali zprávu předat několikrát rychleji než by dokázal obvyklý posel – to záleželo na vzdálenosti. Takovým způsobem se posílaly pouze naléhavé a důvěrné zprávy, jakou byla tato.
„Jarvan bude v pořádku,“ ujišťoval Tristian rozrušenou Adu. „Král pošle ty nejlepší jednotky, aby Jarvanovi pomohli. Ado, běž si odpočinout. Já to zvládnu sám.“
 „Ale…“ chtěla Ada něco říci na obhajobu, ale zastavila ji silná zdvižená ruka Tristiana. „Běž si odpočinout. Ty potřebuješ odpočinek a já to tady ukočíruji. Určitě.“
Ada už chtěla odejít, ale vtom promluvil posel, který zrovna doběhl: „Starosto Tristiane a paní Ado, Lord Laciel vzkazuje, že poslal královskou armádu, aby pomohli Jarvanovi v lese. Také vzkazuje, že zanedlouho zde přijedou královští vojáci, kteří zajistí bezpečí a pořádek.
„Skvěle!“ složil Tristian ruce a usmíval se na všechny okolo. „Pokud někdo dokáže pomoci Jarvanovi, tak jedině královští vojáci.“ Tristian se zadíval na Adu. Ta vypadala, že se už uklidnila. Výborně, pomyslel si. Alespoň neudělá nějakou hloupost.
 „Zavolejte někdo mého posla,“ přikázal Tristian. Po chvíli přišel mladík střední výšky s vypracovanými lýtkovými svaly v bílém šatstvu.
„Tady jsem, pane,“ oznámil uctivě. Mírně se uklonil a čekal na rozkazy svého pána.
Tristian vytáhl čistý bílý papír, husí brko s inkoustem a začal rychle psát. Poté papír stočil a označil starostovou pečetí. Na červené kruhové pečeti byl vyražen orel, znak dorských starostů.
„Toto urychleně dovez Lordovi,“ poručil se vztaže-ným ukazováčkem. „Žádné zdržování. Toto je velmi důležité.“
„Určitě, pane. Ale… dovez?“ zeptal se nevěřícně mladík a gestem ukázal, že nemá žádného koně, se kterým by se k Lordovi dostal. Poslové totiž nepoužívali k doručování zpráv koně. Běželi po svých.
„Ano, dovez,“ zopakoval mu Tristian příkaz. „Vezmi si koně tamtoho strážného.“ Ukazoval přitom na koně, vedle kterého seděl starý tlustý strážný. Zrovna odpočíval v trávě u cesty. Broukal si veselou písničku a do toho ťukal prsty do země v rytmu melodie.
„Rozumím, pane,“ odpověděl zdvořile mladík, souhlasně kýval hlavou a na tváři se mu objevil úsměv. „Děkuji.“
„Hlavně už běž,“ netrpělivě pobídl mladého posla.
Posel hbitě došel ke starému strážnému a chvíli se s ním dohadoval. Pak ukázal červeně zbarvenou pečeť. Strážný mu neochotně vtlačil uzdu do rukou a něco zabručel. Rozhodně nerad se loučil s pohodlným sedlem. Posel s radostí převzal uzdu, vyšvihl se na koně a pelášil směrem k Lordovi. Naštvanému strážnému nezbývalo nic jiného, než chodit pěšky.
„Přece jsou příběhy skutečné,“ řekl si sám pro sebe Tristian.
Rychle vyběhl mramorové schody svého nově zbudovaného domu. Sáhl si do velké kapsy svých tlustých kalhot a lovil klíče. Poté, co si odemkl, otevřel vysoké dřevěné dveře a vkročil dovnitř. Strážným prstem naznačil, aby zůstali venku a nechodili dovnitř. Svlékl si svůj červenohnědý kožený kabát s chlupatým límcem a hodil jej na židli za dveřmi. Prošel úzkou chodbou po vzácném tlustém koberci z medvědí kůže. Před ním ležel malý útulný pokoj a nalevo od něj vysoké schodiště nahoru do dalšího patra. Zabočil však doprava.
Před ním se rozprostírala rozlehlá místnost. Uprostřed místnosti stálo krásné křeslo z měkké kůže s podložkou na nohy. Rudé plameny v kamenném krbu na straně pokoje vyhřívaly pokoj. Vedle křesla ležel nízký dřevěný stolek, na kterém ležela láhev chutného vína s křišťálovou skleničkou.
Tristian se rozvalil na pohodlné měkké křeslo, nalil si sklenici kvalitního vína a zahleděl se na tančící plameny. Věděl, že boj bude krutý a že zemře mnoho dobrých vojáků a mnoho jeho přátel. „Možná, že zemřu i já,“ řekl si sám pro sebe. Podíval se na stěnu napravo od něj. Tam visela těžká obouruční sekyra z dorské oceli a krásná, ještě nepoužitá helma. Jeho myšlenky náhle přerušilo klepání na dveře.
„Dále!“ zařval Tristian a položil sklenici vína.
„Pane,“ ozval se známý hlas, „vojáci přijeli.“ Před Tristianem stál Alf, jeho věrný strážce. Vyznačoval se mohutnou postavou. Jeho lysá hlava se leskla od slunečních paprsků. Jeho tmavě hnědé oči byly vzhledem k hlavě malé. Rašily mu první vousy, které si nechal růst po stranách.
„Hned jsem tam,“ odvětil.
Alf odešel. Tristian se nuceně zvedl z pohodlného křesla a došel ke zdi, kde visela jeho výzbroj. Vybavení se blyštilo za denního světla. Tristian každý den setřel prach z výzbroje a naleštil ji, aby nikdy nezapomněl na krásné zážitky z dětství. Nejdříve vzal do rukou širokou helmu. Nazlátlá barva se náramně leskla při slunečním svitu, který dopadal přes široké okno. Tristian se na ni zahleděl a nasadil si ji na hlavu. Poté vzal mohutnou sekyru s krátkou rukojetí. Vzpomněl si, jak vyhrával své první bitvy právě s touto zbraní, ačkoliv se mu ostatní vysmívali, protože bylo podivné bojovat se sekyrou místo s mečem. Avšak pokaždé díky své kombinaci sekyra štít vyhrál. Z jeho představ ho vyrušilo další zaklepání na dveře.
„Už jdu!“ zařval naštvaně. „Tady člověk opravdu nemá ani chvíli klidu.“ Tristian došel ke dveřím, oblékl si svůj kabát položený na židli a otevřel dveře, které mírně zavrzaly. Stály před ním tři jízdní oddíly, čekající na povely. Každý oddíl čítal padesát jezdců.
Vojáci měli na hlavách krásné ocelové helmy, skrývající celý jejich obličej kromě očí, nosu a úst. Jejich trup chránily velmi odolné pancíře, pod kterými ukrývali drátěné košile. Na rukou měli nasazené silné kožené rukavice. V nich byly zašité malé ocelové plátky pro ochranu rukou. Vše bylo postříbřené. Za zády schovávali dlouhá kopí. Všem jim v pochvách ležel vyvážený dlouhý dorský meč. Seděli na statných koních, vycvičených k boji. Koně na sobě měli rovněž stříbrný pancíř.
„Pane,“ ozval se mluvčí jezdectva, „čekáme na povely.“
„Kdo je váš generál?“ zeptal se Tristian. Z první řady povyjel starší muž sedící na svalnatém bílém koni s černými ponožkami a černou hřívou.
„Zde, pane,“ ohlásil se generál a zůstal sedět na svém vysokém koni povystoupeném ze sešikovaného seskupení.
„Dobře,“ zamumlal si Tristian pod plnovousem, „sesedněte prosím z koně a pojďte za mnou.“ Tristian se poté otočil na patách, Alfovi naznačil, ať jde za ním, a kroky stoupal po mramorovém schodišti zpět do svého domu. Generál jízdy na nic nečekal, hbitě seskočil z bojového koně v brnění a sám následoval dvě postavy kráčející do přepychového domu.
Tristian opět odemkl dveře, přešel teplý chlupatý koberec a vydal se levým schodištěm do místnosti nahoře. Nejprve kráčel Tristian a po něm Alf s generálem, kteří sledovali, jak se pod starostou prohýbají a jak vržou dřevěné schody.
Jakmile vyšli schodiště, generál se zastavil před malou útulnou místností a tiše obdivoval její kouzlo. Pokoj byl navržen tak, aby se do něj pohodlně vešli čtyři lidé. Uprostřed stál nový dubový stůl, u kterého byly postaveny čtyři židle. V levém rohu od generála ležel malinkatý krb, který uvnitř udržoval příjemnou teplotu. Do místnosti proudilo skrze malé obdélníkové okno pár paprsků světla, které mírně osvětlovaly celý prostor.
Tristian se s radostí posadil na svou židli, pokynul svým druhům, aby se také posadili, a už vytahoval zespod stolu tři skleničky s vínem a na stůl rozhrnul prostou mapu města, kde byla vyznačena strategická místa.
Kníratý generál se uvelebil napravo od starosty, připadal si vedle něho jako trpaslík sedící vedle obra, a pozorně si prohlížel načrtnutou mapu. Alf se usadil nalevo od zamyšleného Tristiana a čekal, co bude dále.
„Tak co myslíte?“ zeptal se ustaraný muž sedící uprostřed, „Co bychom měli udělat?“
„No, situace nevypadá nejhůř.“ začal generál. „Víte aspoň, kolik vojáků je na druhé straně?“
Tristian lehce zafuněl a povzdechl si. „Kdybych to tak věděl. Hned by se bojovalo lépe. Ale nic takového nevíme.“
Vrásčitý generál si opřel loket o pevný stůl a hranatou bradu si složil do vyzáblé dlaně. „Kolik máme času?“ zamumlal.
„Máme menší problém,“ začal Tristian. „K bitvě může dojít i za pár hodin, ale pomoc z Endoru může přijít až za den a půl, dva. Čas je proti nám.“
„A za jak dlouho přijedou posily z ostatních částí města?“ zeptal se netrpělivě generál, kterému se pomalu začínal rýsovat plán.
„O to strach nemějte, oni přijdou včas,“ uklidňoval Tristian staršího muže ve zbroji, který se postavil a začal přecházet z jednoho rohu pokoje do druhého.
 „Nejprve ale musíme evakuovat obyvatele,“ nadhodil Alf.
„Přesně tak,“ souhlasil generál a začal se zvedat od stolu. „Lord poslal do lesa několik set mužů, což by nám mělo pomoci získat čas. Ale jenom trochu. Zbytek musíme zvládnout my.“ Dopil posledních pár kapek vína na dně sklenice a nasadil si helmu. „Jdeme na to.“

* * * * *

„Jízdní jednotky – za generálem! On vám dá podrobnější příkazy,“ zavelel Tristian sešikovanému jezdectvu plných obrněných vojáků a bojových koní a při povelech rázně gestikuloval. Plán byl vcelku jednoduchý, ale účinný.  Takové plány Tristian zbožňoval.
 „Alfe!“ zavolal Tristian na muže stojícího poblíž.
„Ano,“ trhl sebou Alf a podíval se na starostu. Alf se probral z představy, jak zachraňuje město svým hrdinským činem. Každý mládenec jako on si přál vykonat chrabrý rytířský čin a stát se tak slavným.
„Povolej veškeré městské strážce a seber kohokoliv, kdo bude ochoten bojovat za své město“
„Určitě,“ odpověděl Alf, sevřel svůj dlouho nepoužitý meč a uháněl silnicí verbovat nové bojovníky a shánět místní strážce.

Úryvek 2
„Lučištníci připravit!“ zavelel Tristian a popoháněl ostatní rukama. „Čekejte na můj povel!“
Na obloze se objevila jasná záře blížící se k zemi. „Buďte připraveni a čekejte na můj pokyn!“ přeřvával vyděšené vojáky. Tristian si uvědomil, že jde o životy stovek lidí.
Z hořícího lesa začaly vybíhat postavy. Běželi, jak nejrychleji mohli. Pokud jim upadla zbraň, nevraceli se pro ni. Pokud upadl přítel, neohlíželi se. Všichni chtěli jediné. Dostat se do bezpečí. Za hradby. Tristian poznal, že z Ponurého lesa vybíhá armáda, po které se sápou podivná svalnatá stvoření běžící po čtyřech, nelítostní zabijáci. „Panebože!“ vyřkl Tristian slova, když si uvědomil, co se za vojáky žene. „Otevřete bránu!“ zavelel na čtyři svalnaté muže, kteří stáli u kola. „Rychle! Rychle!“
Padací brána přepadla přes hluboký příkop s lehkým zaduněním. Vojáci se ze všech sil snažili dostat do města. Nechávali si jen pancíř a meč, válečné věci nezbytné pro přežití. Zbytek odhodili, aby byli rychlejší. Běželi jako o život. Doslova. Wargové neznali slitování. Vybírali si nejpomalejší a zdánlivě nejslabší vojáky. Po kratičkém boji, který z valné většiny vyhráli wargové, si na oběti začali hodovat. Brána ale nemohla být spuštěna nadobro. Poslední vojáci proběhli. Mezi nimi i vyčerpaný Jarvan. „Zavřít bránu,“ zakřičel hlasitě Tristian, který měl velení pevně ve svých rukou. Rvalo mu srdce, když se musel dívat, jak k bráně doběhli vojáci. Bili do nich pěstmi a volali o pomoc, ale Tristian už s tím nemohl nic dělat. Už nemohl bránu otevřít. První wargy lučištníci hravě zvládli.

* * * * *

 „Palte!“ vykřikl Tristian pokyn. Lučištníci pustili tětivy a salva šípů zasahovala jednoho warga za druhým. Nelítostné šelmy běžely ke hradbám a cestou vraždily zbývající vojáky. Wargové byli od hradeb vzdáleni sto metrů, ti rychlejší ke hradbám dobíhali. „Natáhnout! A palte!“ rozléhaly se po hradbách další povely. Sto lučištníků zasáhlo smrtelně na dvacet wargů. Protože se wargové dostali příliš blízko k městským hradbám, lučištníci vyslali čtvrtou a zároveň poslední salvu. Z luků se začalo střílet jednotlivě, protože drak při jednom ze svých náletů zbořil zeď svýma nohama. V hradbách zůstal široký průchod, kterým wargové začali pronikat do města.
A nejen to. Z lesa začala vybíhat divná svalnatá stvoření podobná lidem. Jejich těla byla bílá, oči zářily žlutě. Všichni byli oděni silným zašpiněným pancířem, někteří ještě v rukou drželi malý či velký štít odlišných tvarů. V rukou drželi zbraně různého druhu: meče, sekyry, kopí, palcáty nebo kyje. Tristian odhadoval, že jich jsou nejméně čtyři sta. Tristian sice slyšel o jižních žoldnéřích, ale jestli toto byli oni, nevěděl.
„Zatrubte!“ zakřičel pokyn na tři muže vzdálené padesát metrů, kterým v rukou spočívaly mohutné trubky, nástroje synchronizace. Muži nečekali ani chvíli. Velké trubky si opřeli o hradbu a ústa přiložili k otvoru. Zeširoka se nadechli a ozvaly se tři stejně dlouhé zvučné tony, které říkaly, aby se vojáci přesunuli k hradbám a byli připraveni bojovat o život.
„Na řadu přichází práce zblízka,“ řekl Tristian Thomasovi a zamával svou sekyrou. „Do zbraně!“ burácivě zakřičel. Ozval se božský zvuk - tedy pro Tristiana. Skřípání, když se tasí meč z pochvy. Stovky mečů se zaleskly při pomalounku zapadajícím denním světle. „Útok!“ zakřičel a sbíhal z hradeb dolů. „Držte druhou hradbu!“ Za ním běžel ještě dospívající chlapec Thomas.
Pravá bitva začala. Tristian sice rád viděl nepřítele, kteří nemohou nic dělat se salvami šípů, pod kterými umírají jeden za druhým, ale radši si vychutnával boj z blízka. Teď běžel s velkým vypůjčeným štítem a se sekyrou v pravé ruce na krvežíznivé wargy. Prvního odrazil štítem stranou a dral se do centra bojiště. Za ním klusalo pět tuctů zkušených bojovníků, kteří cestou pobíjeli protivníky.
„Už bylo na čase,“ řekl si sám pro sebe Tristian. Uviděl tři stovky bojovníků bránící průchod přes druhou hradbu před wargy. Tristian se rozběhl, rozmáchl se sekyrou a srazil svého prvního nepřítele. Ke starostovi se řítily další čtyři šelmy, které se probojovaly přes dva vyděšené vojáky. Do prvního narazil štítem. Warg hledal příležitost Tristiana smrtelně škrábnout či kousnout, ale než se o něco pokusil, Tristian šelmu smrtelně udeřil do hlavy. Zůstala na místě mrtvá. Na druhého se starosta rozběhl a vyskočil vysoko do vzduchu. Štítem si kryl pravou stranu, sekyru namířil na wargovu hlavu. Warg se na poslední chvíli vyhnul a Tristiana praštil svou obrovskou tlapou do stehna. Tristian ztratil rovnováhu a spadl. Warg na nic nečekal, kousl Tristiana do paty a připravoval se roztrhání oběti. Tristian se snažil warga praštit sekyrou, ale nedosáhl na něj. Pokud tohle přežiju, určitě trochu zhubnu, prolétlo Tristianovi hlavou. Warg už začal škubat s bezmocným starostou, když vtom přišel Thomas a warga probodl kopím.
 Zbylé dva wargy zabil Tristianův doprovod. Přišli při tom o život čtyři bojovníci, když neudrželi své pozice.
„Jste v pořádku?“ zavtipkoval Thomas.
„Hochu, nikdy mi nebylo líp,“ ujistil mladíka, rozhýbal zakrvácenou nohu a rozběhl se k širokému otvoru v hradbách, kde nepřátele poráželi jednoho vojáka za druhým a získávali navrch. Skupina asi sto padesáti wargů se snažila dostat do města přes tři sta plně vyzbrojených mužů. Tristian jim ihned přiběhl na pomoc a s ním i jeho muži a Tom. K hradbám se však přibližovali grullové se zastrašujícím řevem a s výhružnými gesty ve tváři.

Úryvek 3
„Vypadněte!“ rozlehl se tmavou vedlejší uličkou mladý, ale odhodlaný hlas bez náznaku strachu. Na konci úzké uličky zvedly hlavu dvě statné postavy. Třetí postava ležela na zemi schoulená v klubíčku. Rukama si chránila hlavu a nohama si kryla břicho před kopanci. „Tak vypadněte!“ zařval opět mladý hoch.
„Zmlkni,“ okřikl ho vyšší a mohutnější mládenec z dvojice tyranů a kopl znovu do schouleného kluka. Byl velký a svalnatý, s rozcuchanými černými vlasy. Temné oči mu pod obočím plály zlostí. Na sobě měl tmavé oblečení, vlněné kalhoty a šedou košili. Hranatá tváře a oči plné bezcitnosti spolu s orlím nosem dotvářely celkový obraz tyrana.
Chlapec ležící na zemi nenápadně zvedl hlavu, aby se podíval, kdo je jeho zachránce. Pohybu si však všiml druhý mladík a uštědřil mu kopanec do zad. Hubený mladík zaskuhral bolestí a chytl se za nakopnuté místo.
„Řekl jsem, vypadněte a nehodlám to říkat znovu,“ potichu a nebojácně ucedil mezi zuby nebojácný mládenec. Hoch, malý, ale šlachovitý, asi patnáctiletý jako jeho vrstevníci, stál tváří v tvář hrubým agresorům. Sršel z něj klid a vyrovnanost.
„Zolo, mám si ho podat?“ zeptal se menší z dvoji-ce násilníků. Postavu neměl tak mohutnou jako jeho vůdce. Za to držel v rukou malý dřevěný obušek. Oblečený byl taktéž v splývavém tmavém šatu. Vlasy mu sahaly až po ramena a oči měl plné vzteku. „Já mu ukážu,“ dodal.
„Je tvůj,“ řekl lhostejně vyšší chlapec, „ale nech i něco pro mě.“ Mírně se usmál. Takových slabochů, co se mu zatím postavilo. Se všemi to dopadlo velmi špatně. A s tímhle to neskončí jinak. Nikdo si nebude dovolovat mu poroučet. A ten, kdo se o to pokusí, tvrdě zaplatí.
Ještě než se k něčemu došlo, schoulená postava ze sebe tiše, slabým hláskem, vydala: „Khaile, zmiz odtud.“ Zola se rozmáchl pravačkou, která dopadla promlouvající oběti přímo do tváře. Vyčerpaná oběť upadla do bezvědomí.
„Neboj, Brande,“ promluvil sám k sobě Khail. Byla to mladá tvář s pravidelnými rysy. Modré oči plály hněvem a úsměv, který byl většinou přátelský, se změnil v nepřátelské gesto. Šatstvo bylo prosté - staré vlněné kalhoty se špinavou potrhanou košilí.
„Teď, Jacku,“ promluvil tiše Zola. Nyní nastala příležitost využít nepozornosti a nejlépe jednou ranou skolit svého protivníka, tak jak to chodilo běžně.
Jack udělal pět rychlých kroků a rozmáchl se levačkou. Khail se šikovně nahnul dozadu, a tak se vyhnul levému háku. Protivníkovi zasadil tvrdou ránu pěstí do obličeje. Hlava Jacka se mírně pootočila po směru dráhy letu Khailovy pěsti. Khail ho poté chytl za košili, podkopl ho a mrštil s ním o zem. Jack se zaúpěním spadl na zem. V pádu mu z rukou vypadl obušek, který Khail sebral a odhodil ho na střechu vysokého domu. Tam se asi jen tak nedostanou, pomyslel si a pochválil se za svůj dobrý hod. Jack se začal sbírat ze země, když ho popadla ruka za krk a mrštila s ním o zeď. Jackovi se protočily panenky a v mdlobách se svalil na dlážděnou zem.
Avšak to už přibíhal Zola. Khailovi neušlo, že Zola je nejspíš pravák. A jak očekával, první rána přišla zleva. Khail nastavil levou ruku, aby pravý hák vykryl a připravil se na svůj úder. Byl to však starý trik. Zola se sice rozmáchl pravačkou, ale skutečný zdrcující úder přišel z pravé strany z Khailova pohledu pod žebra, když se Zola rozmáchl levou rukou, do které přesunul i celou váhu svého těla. Khail sykl bolestí, ale to už na jeho obličej přistávaly další rány. Pod hromadou úderů se svalil do klubíčka stejně jako jeho kamarád. Zpočátku hekal bolestí vždy, když ho zasáhl kopanec nebo pěst. Postupem času však přestával vnímat bolest a vše, co se kolem něj děje, a upadl do bezvědomí.
Zola si utřel pot z čela a odplivl si. Toto se mu povedlo. Byl sice propocený a klouby na ruce ho bolely, ale stálo to za to. Zadíval se na svůj výtvor. Zakrvácená oběť ležící na zemi v těžkém bezvědomí. Párkrát si ještě kopl a pak šel probudit Jacka.
„Jacku!“ řval mu do ucha a rukou ho nešetrně fackoval, aby se probudil. Žádná reakce. Zola jen lhostejně pokrčil rameny a odešel. Co bude s Jackem, mu bylo jedno. Najde si někoho jiného.
Pohyb. Brand se s bolestivou grimasou otočil na záda a těžce oddychoval. Byly to kostrbaté nádechy a výdechy. Zřejmě kvůli napětí a bolestem, které zažíl po setkání s tyrany. Zavřel pomalu oči a zapřemýšlel. Představoval si, jak se všechno seběhlo. Přemítal o salvě útoků dvou agresorů a hledal nejlepší obranu. Alespoň to mi jde, pomyslel. Došlo mu, že Zola je vychytralý a velice silný. Skoro neporazitelné spojení. Ale kdyby mu někdo uštědřil první ránu, možná by se už tak nevytahoval.
Strategie Zoly byla jednoduchá. Protivníkovi uštědřit první ránu a pak ho zasypávat pěstmi, dokud neskončí na zemi. Pak už si vše mohl jenom užívat. V mnoha případech se stalo, že Zola skolil svého protivníka jednou ranou a pak se nechtěl zbytečně zahazovat se slabým nepřítelem a tak do něj jen kopal.
Brand byl střední výšky a velmi hubený. Vítr si po-hrával s jeho delšími rezavými vlasy a česal mu je na pravou stranu. Měl hubenou tvář s vysedlými lícními kostmi a malým nosem směřujícím vzhůru.

© Všechna práva vyhrazena.