trochu sobě

takové to povzdechnutí...

trochu sobě

 

..najednou jsme více člověkem

když pozorujem vzdalující se vlak

skoro jako by mu chybělo nádraží

jen zahoukání, ani nezastavil

 

život z oken rychlíku

zdá se tak pomíjivý

jak pro děcko kus rohlíku

v momentě snězený

 

svět skrz prsty zdá se tak ..

--------------------------------

najednou jsi až příliš svá

děkuji žlutým lékům

se kterými tě vyprovodili z psychiatrie

 

kolem stromečku chodíš bez zájmu

žiješ ve světě s kulisou hudby

tvá přání... ještě nevyřčená

moc toho nenamluvíš

ve světě pastelů – jak olejových tak suchých

 

zdá se, že neposloucháš

ale ta slova jsou tak důvěrně známá

 

letos nemáš chuť ani na cukroví

které jsi zdobila

 

z oken kreslíš okem matematickou rovnici

bílých plášťů

doma je to přeci o jednu rovnici méně

- chybí mříže v oknech....

 

 

 

 

 

---