a slova pustá prázdná, zvuky bezesmyslu, jako bloudění chůze na té samé pravidelné procházce za domem, když se zamyslíš a zapomeneš a necháš se rytmem pravidelnosti unášet.
A pak, jako když se rozední, ocitáš se opět na prahu, tady u svých dveří, a tiše ponořen, v kamnech se topí, čeká tě další den, ale už se v tobě nic nepohne.
Už jen jsi a jsi jako automat, jako oživlá a pokroucená tradice, když děláš co tví předci v tutéž dobu. Že zdědili jsme hodiny a jména na náhrobcích jsou stále ta stejná,
jen data se měnila. Kdy orel pozná pannu? A už aby ta chvíle se mi zjevila, psáno v německém slovosledu, tichu, má-li smysl a cenu mlčení,
nač sebe zapírat, jen dveře otevřít a pak udělat další krok do hrobu, když míjí se dny, když čas se točí, když ručičky ukazují, když já míjím se se sebou,
na stejných místech, když jsem tam kde jsi byla ty tenkrát, už před lety, když zůstaly nám amulety v plechovce od čaje, drobné dárky.
Vteřiny jsou zvuky podrážek na žulové dlažbě, někde na nádražích, na ulicích, na podlahách, vteřiny jsou dny co padají jeden po druhém,
vteřiny jsou roky a staletí, jen co pamatujem. Ty pravidelné údery, ten náramkový hvězdný řád.
Ale ukaž mi místo, kde se mě dotýká, co je mi po slunci, po hvězdách, neobsáhnu zrakem celé nebe a slunce mě v létě spálí, v zimě nezahřeje.
Když měsíc je král, zrcadlem a strážcem noci, když nevím co bude dál, sotva rána-jizva se zacelila, krev co slepila mé vlasy.
Padám a klesám, ve vlnách, v jednom rytmu hýbe se celé moře, a i já klopýtám.
A nebe co změnilo barvu a má ruka co chvěje se a mé oko co slzí, oko a nebe ruka a svíce, tak kde jsou všecky ty lásky moje,
že život dává smysl jedině v dialogu, že já první i poslední, jako kanárek v malé kleci se zrcátkem, píši do deníku.
Že to velké se už stalo a vše zdá se být už za námi a já tak prázdný do noci samoty vyhnaný, a slunce vyjde zase až nad ránem.
Vrány sníh bláto a pustina, rohatá hlava, ten strach bez podmětu a důvodu, ten černý obraz, zpráva z křivého zrcadla, tak zahnat ho vytrvalým čekáním na úlevu, vzít si svůj lék.
A vytrvat, kamna co hoří a za okny tma, kříž na zdi, k čemu se křižovat, usínání v tomto čase, a přece tam uvntř, když zahnal jsem strach, je na něco těšit se, je dobře, tam někde hluboko.
Tam někde, tady někde, nahému v trní, obnažovanému strachem, co ruka chvěje se. A venku do tmy, psí štěkání.
Písmák