Změna

Trochu, málo, nic.

Zrazené srdce mi skrze hruď cedilo emoce. Sebelítost, nenávist i strach. Nešetřilo mě.

Láska byla pryč, samota zůstala. Pokračoval jsem po vyšlapaných stezičkách.

Bezcílné bloudění životem a světem. Světem, který mi nerozumí.

Jak bláhový jsem byl.

Kdybych už tenkrát otevřel oči, věděl bych, že to jen já nerozumím světu.

Všechny barvy pro mě byly pobledlé. Všechny vůně chabé a nudné. Vítr slabě vál a sluneční paprsky málo hřály. Příroda neměla hlas a voda neměla šum.

Led nechladil, oheň nepálil.

A já? Nebyl jsem duchem, nýbrž něčím fyzickým.

Protože jen fyzické se dá zlomit.

 

Ale měl jsem něco, co si nekoupíte za zlatou kreditku.

Opravdové přátele. Ne mnoho, ale zato ty pravé.

Protože jen přítel s vámi zůstane, i když je s vámi k nevydržení.

A tam začla má změna. V malém pokoji vybaveném dvěma křesly, varnou konvicí, počítačem, dvěma přáteli a sem tam i marihuanou.

Desítky hodin dokumentů o osvícení, moudrá slova moudrých lidí, věty o lepších životech, o cestě k míru v nitru sama sebe. Obrazy o duchovnu, surrealistické výjevy fantastických myslí. Duší volnějších, než je ta má. Učení o prastarých civilizacích, přivádějících tato učení k životu, jen aby je ta další pohřbila. To vše ale jen vedlo k opětovnému nalezení. A já, já jsem mezi těmi, kteří nalezli. Nalezli odpovědi a cestu bez tíže.

Je to velmi těžké, ale má cesta teprve začala. Nyní se brodím bažinou, kde sem tam vystupují zelené ostrůvky klidu a odpočinku, jen abych se po pár nadechnutích brodil zase dál. Špinavý a znavený se snažím dojít k cíli. Ale věřím, že ty vyšlapané cestičky, které jsem opustil, ty že se točí stále dokola. Navazují na sebe jako had, který požírá svůj ocas. Neskončí to, dokud had nesní celé své tělo. Ale co potom já? Měl bych spadnout ze srázu a zlomit si vaz? Ne!

Bažina možná smrdí, ale zase cítím vůně. Možná jsem znavený, ale závan větru mě vždy ochladí. Když je mi zima, slunce mě zahřeje. Obojživelníci a ptáci neustále pozvedají hlas a já vím, že příroda mluví a déšť jež splachuje bahno z mých rukou, šumí a pleská, neutěšitelně, omamně, klidně. Často se zastavím a vychutnávám. Ve vlně odpočinku přichází energie dosud nepoznaná.

Cítím sám sebe. Cítím svou duši. Svou surovou podstatu, neotesanou smrtelností a bláhovostí.

Cítím, že nyní dokáži doopravdy žít. Nejde o změnu, která nastala nyní, ale jde o změny, které ještě přijdou. Protože změna znamená něco nového.

A něco nového? To se přece děje pořád. Další nádech, další slovo. Vše je nové. Krásné a neprobádané. Nemůžu přece žít s tím, že vše nové, o co jsem se mohl spálit, vše nové, o co bych se mohl opřít, to vše uteče do stoky a vyplave v bažinách, kde jiní přicházejí k životu.

Kdežto já, na cestě s dlážděním, se domnívám, že žiji.

---