Sněží

Draco měl tlapky zabořené do sněhu a čekal na povolení. Chvíli jsem počkal, pak jsem luskl prsty. Vyletěl vpřed a čumák ihned zabořil do bílého přehozu. Běhal a radoval se. V každém jeho pohybu byl kus štěstí.

Ale já s ním dnes to štěstí nemohl sdílet. Nešlo mi, se radovat.

Moje štěstí je někde tam venku, za oponou z vloček. Blízko, tak blízko. A přeci v nejvzdálenějších koutech světa.

Má svou tvář, hluboké oči a hebká ramena. Hlas, při kterém mě zamrazí. Vůni, která mě vábí. Duši, tak blízkou té mé. Až neskutečně blízkou. Mé štěstí…

Slovo vzpomínky mě děsí. Vzpomínáme na někoho, koho jsme neviděli dlouho, nebo koho již nikdy neuvidíme. Ale jaké slovo použít? Záblesky? Záblesky okamžiků, horká kůže, letmé doteky. Vše jak má být. Pak chvíle, kdy se všechno zhroutí a rozpustí. A teď? Jako by už nezbylo nic, na čem by záleželo. Nedokáži najít nic, čím bych zaplnil díru po spřízněné duši. Když člověk poprvé v životě cítí takové spříznění… a všechno ztratí význam v okamžiku jediné chyby...

Mě teď nebývá nic víc, než zabojovat. Ty okamžiky slabosti mě děsí. Hodiny se bráním, abych nakonec podlehl. Na hloupé tři vteřiny podlehnout, to úplně stačí. Časem se otupím. Začnu být lhostejný vůči těm pocitům. Ale city nezmizí. Jak by mohly? Slyšel jsem, že každý život má svůj plamen a jeho úkolem je najít ten druhý, pasující, správný. Pochopte, ne stejný. Ale pasující. Poprvé … slovo, které děsí. A přece má jedno plus. Poprvé cítím, že jsem ten plamen našel… a teď už sotva doutná ten můj. Ale co. Kde popel doutná, přežívá jiskra. Kde přežívá jiskra, tam oheň může vzplanout kdykoli.