Kaliště

Kaliště

Ve smyslu hesla „Já jsem havíř, a kdo je víc?“ jsem od 1.1.1979  nastoupil na Důl Československé Armády v Karviné, na investiční odbor, coby referent stavebních investic. Do té doby jsem toho se stavařinou neměl moc společného, ovšem bylo třeba zvýšit příjem financí, abych uživil rodinu.

Nezapomenutelnou figurkou na investicích byl nějaký Kolondra. Starší, obtloustlý, v podmračené tváři měl zapsán pravidelný přísun alkoholu. A stejně jako dvě třetiny zaměstnanců i on mluvil karvinským nářečím. Když jsem nastoupil, tak už byl v důchodu. Ale měl jsem to potěšení na něj narazit, když jsem ještě pracoval u rýsovacího prkna a projektovali jsme nový dispečink. Já důlní část a můj šéf vlastní dispečink - včetně přehledového tabla. To byla vlastně velká plocha, na které bylo zjednodušeně zobrazeno důlní pole, a signální žárovečky znázorňovaly místa, kde se co měří (např. koncentrace metanu). Ale Kolondru důlní část vůbec nezajímala, naopak ho zaujalo tablo:   „A ty švjatla (žárovky) sum jaki barvy?“

A můj šéf odpovídá: „Bílá znázorňuje běžný provozní stav, červená havarijní, a když nesvítí nic, tak je čidlo mimo provoz.“

„…Co??? To my byli na dispječinku v Rusku na Donbaše, a tam to gralo všystkimi barvami: Módrum, želúnum, červjúnum, žúltum… (a přitom významně vykulil oči). A to vaši? To je na guvno!!!“

Na šachtě je havířský slovník dost specifický, proložený vulgarismy tak půl na půl. Jednou pan Kolondra šel se stavbyvedoucím na kontrolu téměř dokončeného energokanálu, do kterého se vstupovalo šachticí. Když už bylo po kontrole, tak stavbyvedoucí, jelikož tak nefuněl jako pan Kolondra, vylezl ze šachtice dřív, poklop šachtice zaklapl a postavil se na něj. A Kolondra dofuněl na schůdky a začal bušit na poklop: „Kurva odevř, ty chuju zasrany!!!“

Dodavatelé měli vždy potřebu vyfakturovat o něco víc, než by odpovídalo skutečnosti.   „Ale jó pane Kolondra, já otevřu, ale až mi podepíšete ten dodatek za tři sta tisíc!“ Stavební deník a tu fakturu měl samozřejmě ssebou.

„No to viš, ty cype, na to se ti možu vysrať!“  Ale když už to trvalo asi čtvrť hodiny a Kolondrovi ubývalo kyslíku a zvyšoval se mu tlak, tak rezignoval. „Tak už mě kurva pusť - podepišu!“

Stavbyvedoucí pootevřel poklop, ale jen tak, aby pan investor Kolondra mohl vystrčit hlavu a ruku, a do té ruky mu vrazil propisku a tu fakturu. A bylo podepsáno. Kolondra se tu potupu snažil utajit, ale už druhý den se všichni bavili na jeho účet. Tak to událo těsně před jeho odchodem do důchodu, tedy vlastně krátce před mým nástupem.

Ovšem největší vzrůšo bylo vždy při podepisování fakturace před koncem roku, protože dodavatelé měli na ni vázané celoroční prémie. To pak opravdu museli vymýšlet a fantazírovat, až to často hraničilo s hospodářskou kriminalitou. A pak se to řešilo většinou až na úrovni náměstků. O úplatcích nemluvím, protože nevím (jenom tuším), ale ty byly vždy, jsou a budou.

Já jsem měl to potěšení (mimo jiné) dozorovat práce na likvidaci jedné kalové nádrže. Kaliště - to je vlastně zpracování uhelného prachu na kaly. Jsou to většinou tři „rybníky“. První sedimentační, druhý nebo i třetí filtrační a v posledním už se daly chovat ryby. A ty sedimentační nádrže se také někdy likvidují. Samozřejmě po odtěžení kalů, které se pak prodávaly jako to nejvíce neekologické palivo. Následuje vybagrování podloží, závoz hlušinou a zhutnění. Tady investor nemá moc šancí zkontrolovat „objem provedených prací“, jedině vizuálně, a to až po zaměření geodetem, doloženém protokolem s kulatým razítkem.

Bylo to poslední šichtu před Štědrým dnem. Stavbyvedoucí Walter P. donesl fakturu k odsouhlasení a podpisu. Na odbagrování, zásypu a zhutnění není co ušvindlovat. Prostě podle protokolu: počet kubíků se vynásobí cenou, a je to. Přesto chlapec  donesl fakturu s částkou o celých sedm set tisíc vyšší, než by se slušelo.      – „No tak to ne - Waltře!!!“

Waltříček se tvářil pokorně, přiblble se usmíval a kroutil se jak had. Vytáhl z aktovky flašku vodky a dvě velké štamprle: „No, když už máme ty svátky, tak si dáme, no ne? A Pepo, ty si dáš taky s námi, že?“  A kolega Pepa nebyl nikdy proti. Takže pak ještě do druhé nohy, aby se nám lépe šlo.

V ten den (nebo spíše v noci) mrzlo a připadlo asi 5 cm sněhu, takže to docela klouzalo. Můj šéf měl vyfasovány zbrusu nové gumáky, a blahosklonně mi nabídl, že si je můžu půjčit. „Ale ne, abys mi je zničil!“ zavtipkoval.   

 „Bez obav, co bych tak asi na nich mohl zničit?“

A šlo se. Ke kališti to bylo něco přes deset minut, a opravdu to klouzalo. Zvlášť po dvou velkých. Došli jsme k objektu našeho zájmu, ale jak a co zkontrolovat, když je vše pod sněhem?

„Tak budeme muset něco sněhu odhrnout, pokud chceme něco zjistit! Ale je to celkem zbytečné, ta faktura by měla být asi tak na pět set tisíc!“ snažil jsem se být objektivní, ovšem věděl jsem, že záměr a požadavek stavbyvedoucího je už předem daný shora.

„No, když myslíš, tak to zkus!“ opět se poťouchle usmíval Walter. Pod sněhem vlastně nebylo poznat, co už je odtěženo, co je zavezeno a zhutněno hlušinou - a kde jsou ještě kaly. Vizuálně jsem měl zafixován stav, jaký jsem viděl před týdnem, a vím, že pak se tam už nic nedělo. Mezi terénem a kalištěm bylo asi třicet centimetrů svahu. Tak jsem na ten svah stoupl, a už jsem klouzal. Jenže ne na zavezenou část, ale do kalů… Můj odhad byl téměř přesný - jen asi o půl metru v můj neprospěch. A už jsem se bořil. Napřed jednou nohou, ovšem abych „vyrovnal balanc“, musela přispět na pomoc i druhá. A pak i Waltříček:  „Co blbneš!!!“ a rafl mě za ruku. Tím mě vlastně zachránil od potupné a nechutné smrti.

Kaliště jsou hluboká asi dva metry, někdy i víc. Když mě chytl za ruku, můj ponor v kalech se stabilizoval - akorát tak na úrovni gumáků. Vytáhne mě… „Uf - díky Waltře!“ … Srdce mi bušilo.

„Jó - pane investore, já tě vytáhnu, ale ty mi podepíšeš tu fakturu na milión dvě stě!“ Tady už jaksi nebylo co řešit. Říct, že nepodepíšu? Walter měl v ruce všechny trumfy. A taky mě - a to doslova.

„Ano, podepíšu!!! Jen už mě prosím tě vytáhni - tak dělej!“. Načež Walter začal tahat. Šlo to ztuha, ale šlo. Takže pomalu, ale jistě nejen já, ale i mé nohy lezly z kalů ven. Ne však gumáky. Když jsem byl konečně na pevném břehu, mé nově ušité tmavozelené tesilové kalhoty měly od kolen po lýtka dokonale změněnou barvu na černou. Naštěstí ty gumáky byly o číslo větší, takže se mnou vylezly i vlněné ponožky - kupodivu zůstaly téměř bílé. Poslední pohled na místo činu a rozloučení: „Sbohem gumáky!“ A rychle zpátky… Vůbec jsem netoužil po tom, abychom někoho potkali.

Po návratu na investiční odbor jsem v rychlosti podepsal Waltrovi tu fakturu a snažil se co jak nejdřív zmizet ve sprše. Nicméně stejně jsme v kanceláři narazili na Pepu a taky na mého šéfa. Pepa se mohl uřehtat, šéf sice taky, ale s těmi gumáky jsem mu rozhodně radost neudělal. A nenabízí se tady nějaká analogie s Kolondrou v kanále pod poklopem? Jen on na tom byl relativně líp. O tom nebylo pochyb.

Pak ve sprše jsem měl problém nejen smýt mastné lepivé fenoly z nohou, ale i vyprat ty kalhoty. Kartáč a mýdlo nestačily na tu sílu. Když jsem vylezl ze sprchy, celé patro mě přišlo „přivítat“ a očichat - řekl bych, že jsem si trhnul větší ostudu, než tenkrát Kolondra. Spolupracovníci se opravdu dobře pobavili na můj účet - mysleli si, že to byla moje blbost a frajeřina. O té kamuflované faktuře nevěděli. A pak jsem si sám sobě smrděl ještě i na Štědrý večer pod stromečkem. Kalhoty nereagovaly ani na druhý pokus o vyčištění tetrachlorem, nakonec musely skončit v popelnici.

Nastaly vánoční svátky roku 1979…