Najednou

Na břehu rána
vstupuji do písku sněhu
našich pobřeží  
kde my s ústy jako roztátými vodami 
stojíme nad stíny sebe samých 
jichž bychom si nebýt lednů a pomalých příchodů dnů
ani nevšimli 
sám nevím, zda jdu proti proudu 
s nímž míří lidé ke svitu fabrik
sami zhaslí 
jen skláním hlavu před kapkami deště
jímž taje
aby mi nesmyl tvář 
kterou si pamatuji ze zrcadel 
a říkám si Bože 
co je za vší tou tmou
které se dopouštíme za polibků a smrti 
když zavíráme nebo jsou nám zavírány oči 
abychom se nedopustili strachu 
jako se i já jej právě dopouštím
ale jen kvůli světlu 
s nímž spatřuji neviditelné
tebe 
kvůli tichu 
s nímž říkám nevyslovitelné
miluji tě 
a kvůli tobě
abych uchopil neuchopitelné
a objal tě
pažemi, které jsou mi půjčeny 
což miluješ i nenávidíš
najednou 
jako každý leden