Setkání s klaunem

     Setkání s klaunem

Na Důl Darkov jsem nastoupil 1. 12. 1982. Se svým novým šéfem jsme již dříve pracovali na ZAMu, takže jsem věděl, že budu mít co do činění s člověkem rozumným a pracovitým. Nějaký Ing. Petr Praus. Jinak na šachtě moc normálních lidí nepotkáte. Šachta - karvinským nářečím havirňa. Byl jsem srozuměn s tím, že také budu muset fárat. Docela jsem se na to těšil. Každý nový zaměstnanec, který před nástupem neměl žádné zkušenosti s fáráním, musel nejprve nastoupit do  Zaškolovacího střediska, absolvovat „Důlní bezpečnostní minimum“. Tedy i já.

Myslel jsem si, že za ty čtyři roky na investicích na Dole ČSA jsem již dokonale vyškolený investor, neboli že mě nemůže celkem nic až tak moc překvapit. Ale opak byl pravdou. Tady jsem teprve poznal, co to je ten pravý, nefalšovaný, ničím neředěný řev. Důl Darkov (i když už byla zahájena těžba) byl stále ještě ve stádiu rozvinuté výstavby. Hned první den jsem absolvoval nezapomenutelný zážitek. Setkání s klaunem.

Náměstek pro investice Ing. Vicherek neřval, neměl na to hlas, měl i docela slušné IQ, ale naopak dost omezené pravomoci. V podstatě dění na investicích řídil (anebo alespoň si to myslel) Ing. Rudolf Gaál. Ten měl na dveřích své kanceláře cedulku: „Pověřenec KV KSČ Karviná pro dohled a koordinaci výstavby Dolu Darkov“. A v tomto smyslu si uzurpoval právo do všeho kecat. Takže také rozhodoval o tom, koho přijmout do stavu - a koho ne.

Můj čerstvě nový vedoucí Péťa Praus mě seznámil s nejbližšími spolupracovníky a jal se mně připravit na setkání s klaunem: „Tak za chvíli půjdeme na pohovor s Ing. Gaálem, to něco uvidíš a uslyšíš. Věř mi, že to bude síla - a ne aby tě napadlo se smát… To by nás hned vyrazil!“

Péťa zaťukal na dveře, chvíli ticho, a pak se ozvalo mohutné: "Vstuptě!"   Vstoupili jsme a já jsem jenom zíral. Za stolem seděl asi stotřicetikilový obrovitý chlap, zpola holohlavý, obrovské brýle, za kterými bylo možno tušit oční vadu tak na sedm dioptrií (nebo víc), a jeho hlava připomínající tuřín přecházela přes sádelnatý krk v tělo. Zcela asymetrické - mělo nejmíň dvakrát víc přes břicho, než přes ramena. Kšandy a rudá kravata. Kšandy obepínaly břicho tak nějak zboku. Hlavně se nesmát…

Péťa začal: „Dobrý den soudruhu vedoucí, tak jsem vám přišel představit našeho nového spolupracovníka Pavla Vaňka. Je to odborník přes dispečinky.“

„Sadnitě!“ zahučel obr. „Tak odborník, aha! A slaboprudár…  a veděl by si opraviť televíziu?“

„Ano, určitě…“ to jsem spíše zalhal, protože barevný televizor  - no, snad jen vyměnit lampu.

„Tak počúvaj, ty odborník!“ a nadechl se, až málem břichem odsunul stůl. „ Opraviť televíziju, to ti tuná na šachtě je na hovno! Tu sa musí makať, fárať buděš a dispečink v dole postavíš, a ten musí fungovať ako hodinky, lebo na ňom budě záviseť život horníkou! Rozuměš!?! A povedz, ty malý slaboprúdar - ty si inžinier?“

„Ne, to nejsem…“

„A to je chyba!“ probodl mě očima, vstal a já jsem si všiml, že mezi kalhotami a košilí mu na břichu vyčuhují spodky. Sáhl do regálu a vytáhl nějaké dva tiskopisy.

„Počúvaj Projzi… (tak si Gaál upravil Prausovo jméno) na, tu máš! Sadněš a ešče něska mu vyplníš prihlášku na Vysokú školu! Lebo vieš, ty Vaneku, lebo dněska slaboprúd, to něsú len anody, katody, diody a triody! Ale to sú aj elektrónky, neutrónky a pozitrónky... to sa musíš všetko doučiť!

„Ano, soudruhu inženýre“ a souhlasně jsme s Péťou  kývali hlavami jak osli. Hlavně se nesmát.

„Tak dohodnuté… a teraz už ma nezdržujtě, já mám vela roboty! Česť!“

Vyšli jsme na chodbu a Péťa říká: „Tak co říkáš na ten zážitek?“

„No tak to je fakt síla. Zatím jsem ještě něco takového nezažil…“ a už se oba chechtáme. Pak mě šéf zavedl na Zaškolovací středisko.     

A na delší dobu bylo po srandě.