Procházky po Jelení

 

  Ukázka z knížky: http://muamarek.rajce.idnes.cz/Prochazky_po_jeleni/

 

 

V lednu 2016 mi vyšla básnická sbírka: Procházky po Jelení, ilustrovaná grafikem, Jiřím Staňkem.
Skládá se hned z několika rovin, a to jak tematických, tak stylistických. Čtenář zde najde oddíly psané veršem volným – a vedle toho villonské balady. Samostatná část je psána formou sonetů.
Tematicky se zde prolínají vzpomínky na mé dětství a krajinu krušnohorského pohraničí s historií tohoto kraje.
 Knížka je koncipována na střetu protikladů: Přírodní lyrika je v kontrastu s výjevy války a zkázy, obraz zasněžené pohádkové říše je ukázán jako druhá tvář obrazu zcela jiného, děsivého, kde v jeho zlatém řezu strádají vězni zimou a bitím. Pro ně je tato tvář peklem. Mrazivým a bezvýchodným.
 V protikladu k beznaději ovšem zaznívá hlas naděje a usmíření. Tok Slatinného potoka je současně symbolem času, jenž odnáší kal a zvolna hojí staré rány.
 Básně se sice vracejí do minulosti, ale současně jsou varováním před budoucností. Válka je to nejhorší, co jako lidé dokážeme stvořit. Bohužel není roku, aby někde ve světě nezuřila. Bereme-li jednotlivé války po světě jako deště, hrozí nám povodeň, před níž nebude úniku. Je nesmírně těžké bezmocně přihlížet, a nemoci s tím nic dělat. Pouze čekat. Čekat, až zase nějaké voda odnese kal…

 

 Výběr:

 

K nezapomnění

 

 Z oken šlehal oheň
bylo to jiné
než dozrávání jeřabin

Nepálili františka
varhany se zalykaly kouřem
v potoce kříž
kalichy sklonily hlavy

Jak na potvoru
blesk nechtěl setnout střechu
v níž hučel nářek
luk

 Řev zdí neustával
smrky si ucpávaly uši
krávy se otáčely
po směru záře

 Nerozednívalo se
a nebyl to ani soumrak
na oltáři
snad na zlomek vteřiny se objevila duše
zjizvená
strhaná
znavená

Ale duše všech
kdo trpí
Vyřezaná z chudoby a hněvu
ze strachu a zloby
ze soucitu
z poznání

 To jméno
Antonín
bublal si potok
pro sebe
netišil bolest
jenom plynul
K nezapomnění

 

Definice války

 

 Domky zmizely jako mávnutím proutku
šišky se zachvěly
kolik stránek bylo vytrženo
naráz?

 Celnice se roztřásla zimou
hospoda v zákrutu škytla
kostelu podjela kolena

 Zůstalo pouze jméno
tvář, tělo, paže
všechno se propadlo někam
do papíru kronik
jež snad ani nikdo neuznal za důležité
sepsat

 Díry
díry v mozku a srdci
naplněné ostřicí a blátem
látaly žal

 Nad krajem již nezní zpěv zvonu
krávy nebučí do taktu
a s potokem nelaškuje
dětský smích

 Ve stínu pod břízou
se krčí bezejmenná obžaloba
nesmyslnosti

 Jaký to kontrast
žaloba beze jména
a jméno bez tváře
podivná symbióza
 Odkaz zasmušilých

 Trochu rozpadlého cementu
několik třísek
a hodně, nesnesitelně hodně
nicoty

Tak zní
definice války

 

 

Tristní průvod odevzdaných

 

Stromy o příběh se dělí
v němž cesta je již ztracená
kořeny se spojí s těly
snad jenom vánek zasténá
Krajina je znavená
poklesla jí ramena
co vůbec ještě znamená
klepot větru na plech brány?
Hned zapomíná na jména
tristní průvod odevzdaných

 Staré džbery osiřely
je to holt značná proměna
ve zdech zavrtané střely
pod hladinou pak ozvěna
sčítá tabu zbořená
prý je trochu pozdě na
lítost, jež srdce odřená
nezbaví té věčné rány
Rozláme vlastní kolena
tristní průvod odevzdaných

 Strach připadl na neděli
stále je celá zpocená
oči skla se zahleděly
jak podlá stvůra, krocená
krví čmárá po stěnách
pouze spoře oděná
Kus vedle hnijí polena
mají výraz ustaraný
Říká: Tak pojďte podle nás
tristní průvod odevzdaných

 
Tupá bolest zrozená
ruší jako siréna
elegie nářků planých
slabounce šeptá Otčenáš
tristní průvod odevzdaných

 

 

Stal se peklem kousek ráje

 

Větev sněhem obepnutá
diriguje les a vzkáže
víle, která chodí zutá
aby pozvedla k ní paže
Slunce tančí a stín, páže
bez světla se neukáže
polyká ho jako dražé
vše tak čisté bílou hraje
Takto člověk nepozná, že
stal se peklem kousek ráje

 Kde je něha, síla krutá
rána adekvátní ráže
s krví na rtech sotva dutá
vězeň, jehož zima sváže
Stál tam, schlíplý, bez bagáže
rána pěstí, jeho gáže
slunce? To se neukáže
ptačí zpěv? Jen vichr laje
O ovečkách vlk teď káže
stal se peklem kousek ráje

Košilka je rozepnutá
zapnout ji však nedokáže
Ruda ze země se kutá
Že to známe? Známe, baže
tyto prapodivné stáže
místo recepčních jsou stráže
moře sněhu nemá pláže
Kdo nic nechce, neprohraje
nepovolí, nezakáže
stal se peklem kousek ráje

 Obrys trosek mlha maže
Továrna se lesa táže:
Řekni, zda se někdo kaje?
Eden je prý bez pakáže
Stal se peklem kousek ráje

 

Léto v Údolí ticha

 

Asfalt se leskne šňůrou potu
horko ho přes den polévá
pohledem bodá do dřeva
s výrazem ztupeného hrotu

 
 Vzduch se zas třese s ránou v pase
z jeřabin spadlé podloubí
vrásky cest ještě prohloubí
vypráví, aniž vychloubá se

 Rolava svléká se a vzdychá
Rolava do Údolí ticha
spěchá
a šeptá: Domine

 Památník kousek za Přebuzí
zkameněl
nejspíš přímo v chůzi
Každý děs
jednou pomine

 

Když potok vzpomíná

O kámen mince s orlem cinká
potok se líně převalí
je zvyklý plynout
bez chvály
horská stráň voní
po brusinkách

 O cestě z písku stojí zmínka
v trsech trav, které zůstaly
potok si zdříml
u skály
slunce ho šimrá – a on
spinká

 Tanky se vryly do potoka
před lety
když se hnědá stoka
valila jako lavina

 Dnes již zas život potok loká
řasa se vyplavila z oka
a něco nové začíná

 

Pak mohu spát

Dlaň naplněná borůvkami
postele vysvlečené z prostěradel
návrat z pohádky
do obavy

Cítil jsem smutek
když autobus míjel zatáčku
větve mi mávaly na pozdrav
a něco se svíralo

 Vytržen ze snů
opět nejistým chlapcem
který nerozumí betonu

Vracím se tam častěji
v poslední době
opět usedám na klády
poblíž zetleného autobusu
znovu se koukám na starou hospodu
a stodolu s hromosvodem
z něhož pily blesky
není nad brčka

 Vracím se do krajiny
která zažila tíhu naleštěných bot
do krajiny
dmoucích se ňader
a hlubokých očí

 Přitahuje mě to tam
stavuji se co chvíli
abych pohladil potok a objal zmizelé cestičky

 Abych se ujistil
že dveře do pohádky
nezarezivěly

 Pak mohu spát

 

 

 

---